Dovolená v Chorvatsku sice končí, ale máme před sebou ještě 2 dny ve Slovinsku. Cestou na severu Chorvatska projíždíme 3-mi bouřkami a stěrače nestíhají…
Hrad Predjama je naprosto fascinující a vždy jsme se chtěli podívat dovnitř. Loni jsme zde byli v dobu, kdy už byl hrad zavřený a pouze jsme se tu večer prošli. Letos jej dáme i s prohlídkou, která vážně stojí zato…
Do Predjamy přijíždíme kolem 16 hod a nejprve se ubytujeme v předem zamluveném penzionu Gostilna „Guest Požar“, který se nachází 120 metrů od hradní brány. Personál je ochotný, není problém uskladnit naše potraviny do lednice a mražáku…
Tento pohádkový hrad obklopený skálou vidíme, když vyjdeme z hlavních dveří penzionu…
Pro upřesnění: Predjamský hrad se nachází v jihozápadní části Slovinska v obci Predjama, 9 km severozápadně od města Postojna, poblíž dálnice A1. Hrad byl postaven na konci údolí, kde se potok Lokva noří pod 123 m vysokou skálu a tato poloha mu dala také jméno…Hrad má vlastní jeskyni, jejíž rozloha činí cca 13 km a je domovem kolonií netopýrů. Dostupných je pouze okolo 700 m a její podzemní prostory jsou bez umělého osvětlení! Jeskyně byla také tajnou chodbou vedoucí až do hradu, díky níž byl hrad v minulosti téměř nedobytný. Jeskynní systém zaručoval pro své tehdejší obyvatele bezpečný úkryt a tajné únikové cesty…
Po zaplacení vstupného (2 dospělí + dítě 12 let/ 38,70 euro) dostáváme audio průvodce v češtině. Je to skvělá věc a jak náš syn jindy nesnáší komentované prohlídky, tohle se zaujetím poslouchá…Sotva vejdeme do hradu, spouští se pořádný slejvák. To nám ale krásně vyšlo…
Hrad má 5 pater s 15-ti pokoji. Místnosti jsou skromně vybavené a jsou propojené chodbami, průchody a galerií. Jsou očíslovány a na průvodci si zmáčkneme vždy příslušné číslo. Žena, která průvodce namluvila, se moc hezky poslouchá. Nechybí ani dobová hudba, křik z bojiště, řinčení zbraní apod…
Zaujme nás legenda o odbojném rytíři Erazmovi (byl to takový Robin Hood z konce 15.století)…
Podle legendy se Erazem dostal do konfliktu s Habsburky, když zabil velitele císařské armády Marshalla Pappencheima. Po boku Matyáše Korvína se opevnil se svými jednotkami na hradě, dvakrát zaútočil na město Terst a odolával obléhání hradu císařskou armádou po více než rok. Během obléhání byli on a jeho společníci zásobováni tajným tunelem v jeskyních a bylo těžké je dobýt. Díky chladným a vlhkým jeskynním stěnám měli i další zdroj vody…
Přestože byl statečným a téměř neporazitelným rytířem, zemřel r. 1484 při používání toalety poté, co byl zrazen vlastním sluhou. Vojáci sluhu totiž podplatili a ten jim prozradil nejslabší místo hradu, což byla právě venkovní latrína nad jeskyní.Vojákům stačilo jen počkat na signál sluhy, až Erazem půjde na latrínu. Jakmile se objevil ve výklenku plamen svíce, odpálili dělovou koulí latrínu i s Erazmem…Legenda praví, že Erazmova přítelkyně zasadila na jeho hrobě strom jako symbol věčného života. A tak tento velkolepý strom uchovává vzpomínku na rytíře více než pět set let…V obci u kostela Žalostna Mati Božja opravdu najdete prastarou lípu (byli jsme se u ní podívat) nebo spíš už torzo. Strom totiž i vyhořel a drží jej pohromadě silná železná konstrukce…
Nečekejte přezdobené interiéry jako u našich českých hradů. Místnosti jsou skromné a dokreslují tak chladnou atmosféru jeskynního hradu…
Po celém hradě se v sezonu pohybují lidé v dobových kostýmech, se kterými se můžete vyfotit…
Stoupáme do dalšího patra…
V hradní kapli…
Projdeme se také hradní zbrojnicí, kuchyní, mučírnou a objevujeme kouzlo středověkého života. Podkroví hradu je domovem bohaté sbírky platových zbrojí a středověkých zbraní, a to včetně kopí, halaparten, mečů, kladiv, luků a kuší…
Zde si můžete zazvonit a něco si přát…
Nejvyšší patra slibují překrásné výhledy po okolí a do údolí Vipas. 1. stavení vlevo je náš penzion…
Hrad je velmi tajemný a prošpikovaný chodbami. V některých místech se musíte pořádně sehnout…
Jeskynní prostory za hradem jsou veliké. Úplně nahoře najdete studnu, do které stále odkapává voda a je odváděna žlábky dolů do hradu…
Prohlídka se nám moc líbila, troufám si říct, že nejlepší, co jsme kdy byli…
K večeři si dopřejeme kuchyni našeho penzionu, jídlo je výborné…
V pokoji se nám pěkně spí (fotky nemám, ubytovali jsme se dřív, než mi docvaklo, že jsem nevyfotila a pak už to nemělo cenu). Ráno nám personál připraví skvělou snídani (i sladké omelety byly) a po krátké procházce k hradní jeskyni (prohlídky se konají s potřebným vybavením) a posledním kochání se krásou hradu v 9:45 odjíždíme s cílem zvládnout dnes ještě Bledský hrad a jezero…
Po plazení se kolonou přes celé město Bled parkujeme na parkovišti u hradu (3 euro/2 hod), které se rychle plní…
Vstup do hradu nás přijde na 22 euro. I zde si chodíme sami, jde spíš o muzeum jednoho z nejstarších hradů Slovinska. První písemná zmínka o hradu Bled totiž pochází z roku 1011…
Výhledy z hradeb na Julské Alpy a jezero Bled jsou parádní, rozhodně už kvůli nim se vyplatí sem jít…
Díky své poloze na skalní plošině nad jezerem sloužil hrad jako perfektní pozorovatelna a útočiště obyvatel v době nebezpečí…
Hradní stavby jsou rozmístěné okolo nádvoří ve dvou úrovních. Na spodním podlaží se nachází hradní tiskárna, pamětní místnost Primože Trubara, zakladatele protestantské církve ve Slovinsku a autora první tištěné slovinské knihy, dále tu najdete galerii, obchůdek s výrobky z medu a kavárnu…
Bledský hrad se tyčí na skále ve výšce 130 metrů nad Bledským jezerem, které je jedním z turisticky nejnavštěvovanějších míst ve Slovinsku. Z výhledu se nám až tají dech. A tak stojíme na terase hradu, kocháme se a vůbec se nám odtud nechce pohnout…
Jezero je ledovcového původu a můžete se zde koupat, jezdit na loďce, rybařit nebo v zimě bruslit. Jezero nemá žádný významný napaječ, vodou modrozelené barvy ho zásobují podzemní prameny, které jej zahřívají na příjemných 26 °C. Uprostřed jezera se nachází menší ostrov s barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie…
Na horním nádvoří zajdeme do hradní kaple ze 16. století s pěknými freskami…
Také navštívíme hradní muzeum, kde si prohlédneme expozici se zajímavostmi o historickém vývoji osídlení bledské krajiny od doby bronzové do dnešních dní…
Po návštěvě hradní tiskárny zvěčním kluky u studny,…
…a s Davčou zapózujeme před věží…
Poslední fotku pořizuji u vstupní brány. Musíme ale čekat, protože se sem neustále hrnou davy lidí…
Přejíždíme autem kolem jezera a vybereme si restauraci u penzionu Zaka…
Objednáme si jídlo a mezitím odbíhám k jezeru pro pár záběrů, protože se na chvilku prodralo sluníčko a chci toho využít…
Za chvíli se za mnou doplouží Davča a oplachuje si zabahněné nohy v jezeře. Zjišťuji, co se stalo. Pomalu to ze sebe souká a tak se dozvídám, že za mnou vystřelil ze zahrádky restaurace a zkracoval si cestu k molu přes trávník. Samozřejmě letěl, nehleděl pod nohy a šlápl do dolíku, který byl zarostlý trávou. Následoval pád na ruku, kterou už měl jednou v zápěstí naštípnutou. Podle jeho výrazu vidím, že ho ruka bolí…
No nic. Omyje si nohy a ruce od bahna, jak se natáhl na trávník a vracíme se do restaurace. Začíná poprchávat…
Čekáme na objednané jídlo. Na ruce nejde nic vidět, asi to bude mít naražené. Posledně trvalo 3 dny, než se ruka projevila otokem a měl ji nakonec naštípnutou…
Ryba je výborná, zato blitva není nic pro mě, proto ji s radostí vynechám. Chtěla jsem brambory, ale prý to není možné…
K turistickým povinnostem patří také ochutnávka místní speciality, dortíku kremšnita…
Kdo totiž neochutnal kremšnitu, jako by v Bledu ani nebyl. Vyhlášená místní specialita má základ a vršek z listového těsta a uvnitř jsou dva druhy krému: smetanový a vanilkový. Ve městě se připravuje od roku 1953, kdy jej poprvé připravil šéfcukrář Hotelu Park Ištvan Lukačević…
Poslední, co nás čeká je krátká procházka promenádou do vedlejší zátoky, vzdálené cca 700 metrů. Davča nás ujišťuje, že ruka nebolí, když si na ni nechytá, tak to ještě zvládneme…
Je tu krásně, akorát dnes se při 20-ti stupních a zatažené obloze koupe jen pár otužilců u kempu…
Je odtud pěkný výhled na Bledský hrad vysoko na skále…
Poslední pohled na jezero s ostrovem…
Po návratu k autu v 16 hod vyrážíme na cestu domů. Naše navigace nezná nájezd na dálnici za Kočnou a chvíli se tam motáme. Potom již upalujeme k nejdelšímu silničnímu tunelu na území Slovinska „Karavanky“, který spojuje Rakousko a Slovinsko. Celková délka tunelu je 7864 m a za projetí se platí 7,20 euro…Klaustrofobikům nedoporučuji, je to opravdu nekonečná jízda…
Druhý den Davču ruka bolí, proto valíme na pohotovost. Pan doktor si není jistý, zda prasklinka na kosti, kterou vidí na rentgenu, je stará nabo nová. Marná sláva: ruka jde do dlahy…Jakoby to nestačilo, za 2 dny dostává 39 stupňové horečky. Venku hic jako blázen, 35 stupňů. A tak se chladí v bazéně s hlavou pod vodou a s rukou vystrčenou ven…Uf…ještěže se toto nepřihodilo po odjezdu, ale po návratu. Ať žijí prázdniny!