Protože události minulých dní pro mě nebyly nijak veselé, potřebovala jsem si nutně provětrat hlavu a protáhnout nožky, aby nezakrněly a předpověď strašila deštivým počasím, vydala jsem se bez rozmýšlení s naší jorkšírkou Tinou na delší procházku po okolí…
Batoh s výbavou na zádech, fenku na vodítku a Miňonky v kapse, vyrazila jsem v 8:15 z domu.Tina si zřejmě myslela, že budeme štrádovat po městě, což vůbec nemusí, proto na mě házela smutné kukuče a loudala se na vodítku kdesi za mnou.Nad šternberskou nemocnicí jsem odbočila vpravo vzhůru do kopce, kde se nachází nový bytový komplex, který jsem dosud viděla pouze z dálky. Musím uznat, že bydlení je to pěkné. Nepříjemné zvuky z poněkud rušnější komunikace (výpadovka na Bruntál) vynahrazuje hezký výhled na město.Pokračovala jsem cestou vlevo, vedoucí do chatařské osady na konci města.
Zpětný pohled na město mezi zahrádkami a chatami…
Cesta vede neustále do kopce až k lesu, kde jsem pustila Tinu z vodítka…
Konečně pro ni dostala procházka smysl: radostně lítala sem a tam a poslušně na mě čekala…
Lesní pěšinou jsem došla na bývalý „Tankodrom“…
Cesta vpravo je ona pěšina, vedoucí od chatařské osady k „Tankodromu“. Dříve se zde testovaly tanky (jak známo-ve Šternberku máme VOP, kde se na ně vyrábějí součásti), dnes je tu dráha pro šílence na motorkách, čtyřkolkách a konají se tu závody offroad.
Pohled na tuto hromádku suti ve mě vyvolal vzpomínky na dětství…
Na tomto místě stával jeden ze dvou srubů (o kousek dál vpravo byl další). Na základní škole jsem byla zdatná pionýrka a sem jsme chodili s našim pionýrským oddílem hrát hry a opékat buřty. Jak je vidět, ohniště stále plní svůj účel, jen sruby dávno někdo zbořil. Proč? To netuším…
Zbytky druhého srubu…
Trochu jsem si zašplhala po dráze…ostatně dne 26.3. se zde bude konat Offroad Maraton– přijeďte se podívat.
Po dráze jsem se propletla až k silnici (Tinuška musela na vodítko), vedoucí do Domašova u Šternberka a vydala jsem se po ní kousek zpátky. Pak jsem vstoupila na louky, které se táhnou až do Lipiny. Tina měla zase volnost a dávala mi to vesele najevo…
Pohled na včelín na spodní louce ve mě navodil správnou jarní náladu…
A ejhle: včelky už se činí…
Krajem lesa jsem došla k jezírku se střelnicí. Hned za plotem je vidět silnici mezi Šternberkem a Lipinou…
Kdy já jsem tu byla naposledy! Kdysi s tátou na houbách, dodnes zde rostou obrovské bedle, vím to, protože na ně chodí brácha. Dole se nachází střelnice a právě dnes tam vojáci trénovali. Chvíli jsem je z vrchu pozorovala a připadala si tak trochu jako špeh.
Vojáci v akci…
Jezírko je oplocené pouze u silnice, jinak se dá krásně obejít…
Když jsem narazila na tuto kost, vzpomněla jsem si na historky, co se o jezírku kdysi povídaly: prý tam je spodní proud, který stáhl pod hladinu a utopil nejednoho člověka. Nevím, co na tom je pravdy (možná nám to rodiče řekli, abychom tam nelezli a nespadli do vody), ale jako děcka jsme měli s bráchou z tohoto místa respekt…Když jsem upravovala tuto fotku, zeptal se mě Davča: „Mami, to je kost z dinosaura?“
Lesní cestou jsem došla k hlavní silnici, počkala, až kolem prohučí řada kamionů, přešla jsem na druhou stranu a vyfuněla kopec nahoru k vysílači.
Napojila jsem se na naučnou stezku „Prabába“, která se dá zdolat po zelené značce. V pozadí je vidět stříška turistického posezení…
Bližší pohled nabídne spíš ukázkové řádění vandalů, než posezení. Někdo si lavičkami zřejmě zatopil…
Rozcestník…
Naučnou stezku jsem záhy opustila a lesem jsem asi 3 km kopírovala svah nad silnicí až k bývalému lomu, který je zarostlý stromy a jeho okraj porostlý mechem.
„Dáma“ se usadila na lavičku u lomu…
Lesem jsme pak s fenkou sešly k malé chatařské osadě nad městem…chata uprostřed patří bratrovi a jeho rodině.
Naproti přes cestu se nahoře nad lesem nachází onen „Tankodrom“, odkud jsem původně vyšla. Vlastně jsem vyrazila z města po jedné straně údolí a vrátila se po druhé, cca 7km.
Poslední fotka je z lesa nad chatami- důkaz, že včelky mají už co sbírat!
Tince se na vodítko moc nechtělo, když jsme dorazily k městu. Musím říct, že čím dál jdeme a čím déle jsme venku, tím je aktivnější, téměř neunavitelná. Poslední úseky v lese jsem za ní doslova vlála a co chvíli na ni volala, aby na mě počkala. Jsem moc zvědavá, jak se jí bude líbit na horách, až konečně vyrazíme…
Další fotografie jsou pod tímto odkazem:http://acijka.rajce.idnes.cz/Prochazka_nad_Sternberkem…16.3.2011/