S kamarádkou Hankou, Davčou a naší fenkou Tinou jsme se vypravili do malebné krajiny Josefa Mánese…Cílem byl především zámek v Čechách pod Kosířem.
Ze Šternberka jsme vyráželi po obědě kolem jedné s krátkou zastávkou u Černé věže v Drahanovicích.
Věž je bohužel od října zavřená, což jsem zjistila už při pátrání na internetu, ale projížděli jsme kolem a nedalo mi, abych na chvíli nezastavila a nevyběhla s foťákem z auta.
Hned u cesty před věží je vysázeno několik okrasných stromů, obalených plody. Nejsou větší než třešeň „srdcovka“ a zřejmě jde o nějaké okrasné jabloně.Na mou otázku, co to může být, odpověděla Hanka: „Věř, že jedlé to nebude, to už by tady nic nebylo.“Pak už jsme pokračovali bez zastávky do Čech pod Kosířem. Areál zámeckého parku leží na úpatí kopce Velký Kosíř a nachází se hned naproti farnímu kostelu, který jde vidět již zdálky při sjíždění z kopce.
V pohodě jsme zaparkovali přímo u zámecké zdi a branou prošli do parku.Dá se říct, že se zámek rozděluje na dvě části: v jedné se nachází expozice, týkající se především Josefa Mánese a hraběcího rodu Silva-Taroucca (jde pouze o 2 místnosti), v druhé sídlí dřevosochař pan Miroslav Srostlík.
Vchod k panu Srostlíkovi vidíte zde na této fotografii a vchod do síně Josefa Mánese najdete vpravo za rohem, ale musíte k němu vystoupat dobrých 20 schodů.
Vchod do síně Josefa Mánese
Nezapomeňte navštívit pana Srostlíka, budete mile překvapeni jako já…Kromě šikovných rukou, kterými vytváří zázraky ze dřeva, oplývá ochotou popovídat si v klidu s každým návštěvníkem.Hanka s Davčou a Tinou čekali na lavičce v parku, Davča sbíral kaštany a Tina se vyzuřila na jednom kolemjdoucím, který na ni chtěl sahat.
Cedule na jedněch dveřích…
Neočekávaně jsem byla pozvána k rozhovoru mistra dřevosochaře pro tisk a naslouchala vyprávění o renovaci zámku, plánům do budoucna i o jeho nedávné svatbě s kočárem , taženém frískými koňmi, v místním parku…
Zámek obklopuje nádherný park, nachází se v něm rybník a mnoho vzácných dřevin a je právem nazýván jedním z nejvzácnějších na Moravě.V podzimním kabátě, ozářený sluníčkem, mi připadal jako ze zlata…Procházeli jsme alejí kolem empírového altánu, kde měl Josef Mánes ateliér, dále pak okolo rybníka a vystoupali jsme po strmé pěšince k hlásné věži.
Rybník v zámeckém parku
Hlásná věž
Byl odtud krásný výhled na část parku, který hrál všemi barvami.
Přestože zámek nemá rozsáhlou expozici, nelituji, že jsme sem zajeli a doporučuji jej ostatním k návštěvě. Už jen procházka krásným parkem stojí zato…Nedaleko Čech pod Kosířem, směrem na Zdětín, se nachází hotel s restaurací „Bělecký Mlýn“. Místo, které se mi vrylo do srdce, kdysi jsem tu pracovala v hotelu i u koní.
Bělecký Mlýn…okno vlevo nahoře- to býval můj pokoj…
„Bělák“ vlastní již pár let jiný majitel, přebudoval jej podle svého vkusu a je vidět, že se o něj hezky stará. Nic jiného bych si ani nepřála…Protože dnes bylo zavřeno, auto jsme nechali před hotelem a udělali jsme si procházku po okolí a já si zavzpomínala.
TINA na Běleckém Mlýně
Zaregistrovala jsem na zasklené tabuli před hotelem nabídku jízdy na koních s odkazem na nedaleký Zámeček u Přemyslovic!Před dvěma lety jsem se doslechla, že se má Zámeček bourat a bude se tam těžit. Kdysi jsem tam strávila s manželi Zobalovými (František Zobal zvítězil ve VP) mnoho pěkných hodin po lese v sedlech dostihových koní…Popadla mě touha zjistit, jak to ve skutečnosti se Zámečkem je…Od Běleckého Mlýna je vzdálen asi 2 km lesní cestou do kopce, ale autem se musí objet lesy dokola. Přes Hluchov, doleva na Přemyslovice a před nimi odbočit na polní cestu, která se po výjezdu na kopec změní na lesní. Pamatuji si, že ta cesta byla vždycky hrozná, samá díra.U lesa mě překvapila širší nová cesta a povídám Hance: „Páni, jako by ji zrovna čerstvě udělali…“
K vyjetí z lesa a spatření Zámečku nám zbývalo nějakých 200 metrů, když se za zatáčkou objevil parniválec!!! Okamžitě brzda, jediný pohled na Hanku a nevěděla jsem, jestli mám nadávat nebo se smát…Cesta totiž vede z prudkého kopce a nebylo možné se na ní otočit a při představě couvání pár kiláků lesem do kopce se mi dělalo mdlo. Vypla jsem motor a šla za chlápkem, ovládajícím stroj.Došla jsem za zatáčku a valila oči na další stroj, který nahrnoval hlínu, po které válec jezdil sem a tam. Napadlo mě: „A jsme v …“Chlapík mě ujistil, že máme vydržet, budou prý za chvíli hotovi, což mi připadalo neuvěřitelné.Davča byl evidentně ze strojů nadšen a kochl se, já ovšem méně:Na naleštěné auto zvolna usedal prach (hm…to bude mít mužíček radost) a my s Hankou koumaly, jak z té šlamastiky ven. Když jedu někam s Hankou, vždycky zažijeme nějakou kuriozitku.Asi po 20-ti minutách na nás chlápek mává, že můžeme projet. Dokonce nám udělali sjezd z té hromady šutrů a já jim mávla na znamení díků.Konečně jsme vyjeli z lesa ven k Zámečku…Málem jsem to tam nepoznala. Celá louka je oplocená a čile se zde buduje veliká jezdecká hala. Ve stáji bylo asi 10 koní a stájnice, která nám objasnila situaci.Zobalovi byli vyplaceni a odstěhovali se k Praze. Bylo nezvyklé vidět Zámeček bez Marušky a Franty Zobalových, pořád jsem čekala, že vyjdou ze dveří stájí, na druhé straně jsem ráda, že Bělák i Zámeček vlastní stejný majitel…Hlavní je, že toto krásné místo, skryté mezi lesy, zůstane zachováno koním…tak jak tomu bylo dřív…Stájnice byla milá a můžeme prý přijet, kdy budeme chtít.Výlet jsme zakončili večeří v pensionu Mánes v Čechách pod Kosířem. Tinka hodila svůj roztomilý kukuč na servírku a mohla s námi do restaurace, kde se mi uvelebila na klíně.
Více fotografií nalezneteZDE.