Už bylo načase, abychom vyzkoušeli zase jednou spaní v týpí. Naposledy jsme v něm tábořili s manželem, než jsme ještě neměli Davídka a to každou volnou chvíli. Velmi jsem se těšila, protože se mi po tomto stylu táboření stýskalo…
V úvahu připadala jen noc z pátku na sobotu, protože hlásili zhoršení počasí a deště. Manžel měl zrovna odpolední směnu, tak mi nezbylo, než jet do Těšíkova se synkem sama.Doufala jsem, že počasí vydrží do dalšího dne. A kdyby přišla bouřka, vážně mi to vůbec nevadí. Znám spoustu žen, co při ní zalézají pod postel s hlavou obalenou polštářem…To není můj případ: s klidem si bouřku vychutnávám a doufám, že se mi někdy konečně zadaří zachytit blesky fotoaparátem.
S malým jsme přijeli autem na louku, vynosili věci do týpka a rovnou jsme šli k ohništi, kde jsme si upekli buřtíky.
Nedaleko ohniště jsme mezi stromy zaregistrovali stan, takže tam zřejmě sami nebudeme.Po večeři jsme se šli projít kolem rybníka a pomazlit se s Árnym a Tamarkou. Davčovi jsem musela slíbit, že si zítra na Tamarce zajezdí. Nejradši by na ni sedal ještě ten večer.
Ovečka Sára se spokojeně pásla…
Když jsme se blížili do tábora, zaznamenali jsme hlasy u ohniště: někdo tam opékal.Byli to majitelé stanu: prarodiče s vnoučaty a tatínek jednoho z nich. Seznámili jsme se a společně poseděli u ohně. Babička Milada byla strašně fajn. Pořád vymýšlela pro děti nějakou činnost: zazpívali jsme si společně, Radek během chvíle vyřezal klukům oštěpy a společně se pak vydali na indiánskou výpravu. Následovalo přepadení nás, co jsme zůstali u ohniště. Napodruhé jsme jim nezůstali nic dlužni: přepadli jsme udivené klučíky ze zálohy…
Pod jedním špalkem kluci objevili vyjevenou ropuchu…(že bychom pěli falešně?)
Najednou bylo 10 večer, rozloučili jsme se a museli kluky nahnat do stanů.Prozřetelně jsem uzavřela na týpku průduchy, co kdyby v noci přišel déšť.Uvnitř byla matrace, kterou zřejmě používá jeden kamarád od majitelů tábora, prý tam občas přespává. Nikde nikdo, roztáhla jsem tedy na ni s radostí svou karimatku a pohodlně se uvelebila do spacáka. Davča ležel vedle mě na samonafukovací matraci a během chvíle usnul.Vychutnávala jsem si šumění větru ve větvích stromů, cvrkot lučních cvrčků i halekání od „Hospody Za bukem“, kde měli sousedé z Polska nějakou firemní akci. A pak jsem usnula…Ze spánku mě vytrhlo štrachání u vchodu a hlas: „Haló, tady Patrik…“Rázem jsem byla vzhůru, jednou rukou jsem šátrala po baterce a druhou po mačetě, která ležela nedaleko hromádky chvojí a pološeptem jsem hlesla: „Kterej?“To už se u vchodu začala vztyčovat dvoumetrová silueta s vysvětlením: „Já tady občas přespávám.“Hned mi svitlo: a mám po matraci!Tak pozdě jsem nocležníka nečekala. S těžkým srdcem jsem se vzdala matrace a převalovala se na tvrdé zemi. Patrik skočil do spacáku a zdálo se, že rázem zalomil. Ani se mu nedivím…Sotva se mi podařilo usnout, přišla bouřka. Týpí párkrát osvítil blesk, někde nahoře to zažbrblalo a následně se spustil super liják. Nějakou dobu to šlo, pak kapky vody začaly stékat po tyčích, hromadily se a pak už nám pěkně nasávaly spacáky u nohou.Přesouvala jsem spícího Davídka i svou karimatku výš a doufala, že už budeme v suchu. Patrik měl zřejmě podobný problém, protože se na druhé straně týpí také přemisťoval.Ani nevím jak, ale v tom hukotu se mi ještě podařilo usnout. Malý spal tvrdě do 5-ti do rána a pak se rozhodl, že budeme vstávat. Chtělo se mi hrozně spát, Davču ale kousl mravenec a byl dost protivný. Patrik se vypařil do práce a my jsme šli v 5:30 (halelujááá!) do lesa na houby, aby Davča nevzbudil spící rodinku.
Potůček po nočním přívalu deště…
Courali jsme po lese 2 hodiny, našli jsme nějaké lišky a hřiba kováře.Po návratu do tábora jsme zjistili, že už jsou ostatní vzhůru, společně jsme posnídali a pak jsem dovedla koníky. Udělali jsme si procházku na Kyselku, kluci se střídali na koních a byli nadšení.
Na oběd jsme zaskočili do Hospody Za bukem, kde nám milí polští chlapíci věnovali uzeného úhoře. Toš to jsme si pošmákli. Po dobrém jídle jsme se rozloučili s novými přáteli a vyrazili jsme k domovu…