Malé želvičky…29.-30.7.2010

Po několika letech marných pokusů o vylíhnutí mláďat z vajíček našich želv stepních se nám konečně podařilo odchovat 2 mimina!!!

Už jsem ani nevěřila, že se nám inkubace vajec podaří…

Pokud si někdo myslí, že si želva v klidu snese vajíčka a do týdne se vylíhnou mláďata, je na omylu…Celý proces je v našich podmínkách daleko složitější. Naše želvy žijí od jara do podzimu ve venkovním výběhu, kde mají domeček s vyhřívanou spirálou řízenou termostatem. Výběh máme zabezpečený rámy s pletivem kvůli dravcům, pletivem v zemi kvůli podhrabání a také alarmem (nic jsme nenechali náhodě). Když je hezky, vyhřívají se na sluníčku, které potřebují kvůli vitamínu D, na noc nebo pokud se ochladí, vegetí si v domečku.Na jaře samečci (Ivánek s Polďou) naše holky (Julča, Olča a Jiřka) zběsile prohánějí, až mi připadá, že spolu závodí, kolikrát „to“ kdo stihne.Brzy želvandy šmejdí po výběhu a hledají vhodné místo k vykladení vajec. K tomuto účelu jsem si dala práci s 50 cm hlubokým květináčem, který jsem vsadila do země zároveň s okrajem a vysypala pískem. Pěkně jsem si mákla, o to víc mě překvapilo a naštvalo, že dámy „ohrnuly nos“ a stejně jdou pokaždé vejce vyklást do tvrdé hlíny, pěkně hluboko a hlavně hlínu pořádně udusají krunýřem, abych se při vyhrabávání vajec pořádně zapotila.Ideální verianta je, když se mi podaří přistihnout samičku při kladení, to jí pak vajíčka seberu rovnou od zadku, než je stačí zahrabat. Důležité je s vajíčkem neotáčet. Jak leželo v hlíně, musí se přemístit co nejdřív do inkubátoru. V našich klimatických podmínkách, kdy noci jsou chladné a teplota není stabilní, se mláďata prostě nevylíhnou.Inkubátor…to je kapitola sama o sobě. Koupě takového inkubátoru by přišla na 10 000,- proto jsme si ho sami vytvořili. Není k tomu potřeba mnoho: stačí malé akvárko, do něj se postaví 2 dlažební kostky, na ně hluboká miska s např.lignocelem, na něj se položí vejce. Po dlažební kostky se naleje voda a přidá se topítko. Nejdůležitější a nejtěžší je udržet v inkubátoru stabilní teplotu a vlhkost a to po dobu 2 měsíců! Ano, čtete dobře, vývin u želv stepních trvá takto dlouho (jsou druhy, kdy je ještě delší).Teplotu jsme udržovali nad 30 stupňů, pohlaví u želv totiž ovlivňuje teplota. Nad 30 se líhnou samičky, pod 30 stupňů samečci. My jsme chtěli holky, proto jsme jim pěkně přitopili na 31.Čas ukáže, jestli se nám zadařilo, u maličkých se pohlaví ještě nepozná.Je náročné uhlídat v terárku vlhkost, má být 85%. V předešlých letech jsme s tím měli vždycky problém, buď bylo málo vlhkosti a zárodky vyschly nebo zase moc, voda se srážela nahoře, kapala na vajíčka a ta pak plesnivěla. Během šesti let jsme takto přišli o několik snůšek. Už jsme odchov pomalu vzdávali…Letos 30. května jsem si všimla rozházené hlíny u drnu trávy ve výběhu, začala jsem hrabat a narazila na 2 vejce (nevím, jak dlouho tam byly), která jsem opatrně přenesla domů. Na skořápku jsem napsala tužkou datum, abychom věděli, jak vajíčka ležela a neotáčeli jimi. V hlíně byla hromada vajec, ale další se mi nepodařily vydolovat, byly tak udusané, že mi praskly. Ach jo, kdyby se dámy naučily klást do písku!Inkubátor jsme tentokrát umístili do obýváku a 2 měsíce jsme denně sledovali teplotu, vlhkost, dolévali vodu, větrali pod víkem…Občas jsem zkusila vajíčka potěžkat a bylo mi jasné, že se uvnitř něco děje.Jak se blížila doba líhnutí, uvědomila jsem si, že bychom měli vajíčka přemístit do hluboké misky, říkala jsem si, že nějakou zítra koupím.29.7. v 5 ráno se manžel, který vstával na ranní směnu, vřítil do pokoje s vytřeštěnýma očima a vyhrkl na mě: „Věrčo, vylíhla se želvička, spadla do vody a asi se utopila!“V tu ránu jsem byla vzhůru a vyděšená letěla z podkroví do obýváku. Ležela na stole na ubrousku a nehýbala se…Málem jsem se zbláznila a nadávala si, proč jen jsem nevyměnila misku dřív. Vzala jsem ji do dlaně a pak- najednou se nadechla!!!Nebudu nic předstírat: brečela jsem radostí „jako želva“!Obětovala jsem misku z kuchyně a prcek s druhým vajíčkem putoval zpátky do inkubátoru. Během dne se vzpamatovala a večer už lítala jako tryskáč. Přemýšlela jsem nad jménem, až mi pomohla kamarádka MARTA. Měla totiž zrovna svátek, proto naše první odchované želvátko dostalo její jméno.Hned mi bylo jasné, kdo se ukrývá ve druhém vajíčku a rovnou jsme čekali, kdy se vyklube JITKA.

Jituška na svět moc nepospíchala, proto jsem jí malinko pomohla způsobem, o kterém jsem se dočetla v odborné knize. Měli jsme totiž další den odjíždět na víkend do Beskyd a nechtěla jsem už nic nechat náhodě. Zvrchu jsem do skořápky udělala dírku, abych urychlila Jitčino líhnutí. A hle, druhý den ráno už bylo vidět na skořápce prasklinky jako důkaz, že Jitka zapracovala.Po návratu z práce na mě koukala z „okénka“, ale nijak víc nepokročila, proto jsme jí s kamarádkou Hankou malinko opatrně pomohly: uvolnily jsme jí přední nožky.Malí želvíci mají tzv.žloutkový vak (neboli pupek), který se vstřebává a z něj čerpají, proto jsme mohli už v klidu odjet s tím, že jsme zaúkolovali babičku, aby v misce rosila.Druhý den nám volala, že už obě rajtují v inkubátoru. Hned po návratu z Beskyd jsme je přemístili do velikého terária s veškerou výbavou, co potřebují. Všechno dobře dopadlo, máme z želviček velikou radost a náš Davča je z nich úplně nadšený. Obě mají velikou chuť k jídlu, nejsou vybíravé a my co chvíli čučíme do terárka…