Byla sobota 9 ráno, když jsme vyráželi s plně naloženým autem na chalupu „U Fouska“v Rampuši.Chalupu jsme měli zamluvenou již od ledna, objevili ji švagrová s bráchou a my jsme se k nim rádi přidali, protože jsme na společné dovolené ještě nebyli…
Děti se už nemohly dočkat, až spolu budou celý týden řádit.Vyjeli jsme zároveň a naše trasa vedla přes Šumperk (na Zábřeh nebylo možné se dostat, všude byly objížďky), Červenou Vodu, Jablonné nad Orlicí, Žamberk, Rokytnice v Orlických horách, Rampuše. Cestou jsme udělali pár čůracích zastávek dle potřeby našich dětí a brácha musel zastavit, když jim střešním okénkem vletěl do auta čmelák a „vypukla panika“.Před Žamberkem jsme sjeli k Pastvinské přehradě, kde jsme si udělali zastávku na procházku a na jídlo (restaurace „Na hrázi“). Přehradu plní řeka Divoká Orlice, viděli jsme v ní hejna kaprů i amurů, kteří plavali stále s námi.
Z přehrady jsme pokračovali přes Rokytnici v O.h. a bez navigace bychom Rampuši stoprocentně minuli, protože osada je skryta v údolí a nikde nebyl ukazatel.Chalupu „U Fouska„, zářící novotou, jsme poznali na první pohled. Zkolaudovaná byla loni v listopadu, takže zažívá 1.sezónu „lufťáků“. Sympatičtí manželé Valentovi nás provedli, vysvětlili potřebné, předali nám klíče a odjeli.
V přízemí se nacházela kuchyň s jídelním koutem a krbem, obývák, velká místnost, sloužící jako herna (s pingpongovým stolem, šipkami, odrážedly pro děti a bednou hraček), 2x záchod a koupelna s bazénem s vířivkou.Nastal chaos spojený s vybalováním věcí, děti mezitím vzaly útokem pískoviště. Se švagrovou jsme si po vybalení oddechly a zbytek dne proběhl v rámci relaxace (když pominu „krocení“ dětí) v podobě koupání ve vnitřním bazénu a grilování.Následující den jsme se rozhodli prozkoumat osadu a nejbližší okolí…Vpravo nad naší chalupou se nachází vyhlášená restaurace „Sokolí hnízdo„, kde jsou i svatební hostiny a výborné jídlo a pití. Později jsme ji otestovali a dali místním zapravdu.
Vydali jsme se na procházku Rampuší (Valentovi zde mají 5 chalup) a i přes bráchovo hekání, že jsme měli jet radši autem, jsme po 2 kilometrech došli k restauraci Kovárna, kde jsme si dali polévku a poháry. Na zpáteční cestě se děti kochaly traktory, obracejícími seno a já krásnými výhledy na hory. Už jsem se nemohla dočkat, až si vyšlápnu…Hned po obědě se projevily rozdíly mezi našimi rodinkami: Burešovi šli spát, my jsme se vypravili do Bartošovic v O.h. najít Zemskou bránu. Asi nedokážu relaxovat více dní, než jeden…ale když kolem bylo tolik zajímavých míst, která bych ráda viděla…Cestoval se mnou i můj Turistický deník, do kterého si lepím vizitky z navštívených míst.
Davča se prospal cestou (jinak po obědě stejně neusne, než v autě), auto jsme nechali na parkovišti u kamenného mostu přes Divokou Orlici, který je jednou z dominant Zemské brány.
Chráněný přírodní výtvor Zemská brána je skalnaté údolí Divoké Orlice, které leží při státní hranici s Polskem. Prošli jsme se podél řeky a jako spousta turistů, i my jsme stavěli „Rampušáky“ z kamenů. Také jsme se podívali k chatě Rampušák, která se nachází asi 1km od mostu na kopci.Vraceli jsme se přes Říčky v O.h. a Zdobnici, kde prý v hotelu Zdobnice vaří kuchař, který dřív vařil pro presidenta.V pondělí ráno jsme se všichni vydali do ZOO ve Dvoře Králové n.L. a nemusím zdůrazňovat, že se děti moc těšily. Nadšeně běhaly od výběhu k výběhu a předháněly se, kdo první objeví nějaké zvířátko. Na řadu přišla i návštěva galerie s obrazy Z.Buriana, expozice pravěku ve sklepení, zmrzlina, pískoviště, jízda na poníkovi, lodičky v bazénu a samozřejmě Safari. K nástupišti do autobusu jsme se nechali dovést vláčkem a pak už jen z jeho střechy sledovali stáda zeber, antilop a pakoňů.
Jak říkal můj kamarád: hezčí ZOO je Lešná (a levnější) a mrzelo mě, že již nechovají želvy sloní, na které jsem se těšila. Ale hlavní bylo, že děti byly spokojené, jeli jsme tam přece kvůli nim.Cestou zpět se naše rodinka zastavila u nádrže Rozkoš a také v České Skalici, kde jsme si prohlédli náměstí.
Panorama Rozkoše z hráze
Následující den jsme navštívili zámek Častolovice s daňčí oborou a se zvěřincem:
Zariskovali jsme a vzali děti na prohlídku. Bráchovy byly v pohodě, ale ten náš…museli jsme ho postrašit rytířem, abychom prohlídku zvládli až do konce. Naštěstí jsme měli fajn průvodkyni, která se snažila děti zabavit, dokonce dostaly klíč od zámeckých dveří a půjčovali si ho po celou prohlídku.Zámek Častolovice každému doporučuji, je vážně nádherný a stojí za vidění. Stejně tak zámecký zvěřinec, hlavně děti byly u vytržení ze všech zvířátek.
Kocour paní hraběnky Diany
Brácha s rodinou pak odjel rovnou na chatu, my jsme se cestou zpět zastavili ve Vamberku (Davča opět nabíral síly spaním) a poté jsme navštívili hrad Potštejn.
Zřícenina hradu se tyčí na kopci již z dálky a je z ní krásný výhled do okolí. Hrad má několik bran a úplně nahoře stojí kaple s novou střechou. Mezi hradbami spásá trávu stádečko koziček, které ladně skáčou po krkolomných svazích.
Naše průvodkyně byla milá paní se slamákem na hlavě a konvicí v ruce, kterou v pauzách mezi výkladem kropila květiny. Ukázala nám hnízdečko s právě vylíhnutými ptáčaty a její povídání se moc hezky poslouchalo. Za pozornost také stál skleněný úl, v němž jsme si mohli prohlédnout každodenní život medonosných včel. Davča v něm našel „Máju“ a byli jsme všichni spokojeni.
Z Potštejna jsme sešli na Vochtánku, což je country kemp v Anenském údolí a leží hned pod hradem. V místním Saloonu jsme si dopřáli točenou kofolu a potom jsem udělala pár záběrů Vochtánky pro případné vydání tur.vizitky. Po telefonické domluvě jsme zajeli do Vamberka k manželům Tomkovým, kteří se svými koňmi vystupují na Vochtánce…
Davídek koníky prospal a vzbudil se až na chalupě, kde jsme se hned vrhli do bazénu a pošmákli si na grilovačce.Nemohla jsem se dočkat, až si vyšlápnu do hor, ale protože to nešlo udělat jinak (manžel mě samu odmítl pustit a pověsit Davču na krk bráchovi a švagrové jsme se neodvážili), vypravili se kluci (s heslem „Jeden za všechny-všichni za jednoho“) na túru se mnou.Dojeli jsme do Deštného v O.h. a v Infocentru vyzvěděli potřebné informace o trase na nejvyšší vrchol Orlických hor-Velkou Deštnou (1115m). Podle instrukcí jsme vyjeli autem pod Masarykovu chatu nedaleko Šerlichu. Stezičkou jsme se dostali na asfaltku, která vede po hřebeni mírným stoupáním k chatě Horské služby. Odtud už to je jen 0,5 km na vrchol (4 km od Masarykovy chaty).
Cestou jsme potkávali rodiny se stejně starými dětmi jako Davča, pro nás to byla lehká procházka, jen on si umanul, že je ještě malinkej, bolí ho nožičky a už nemůže. Manžel si ho chvílemi bez reptání posazoval za krk, aby se vyhnul mým poznámkám typu: „Vidíš, mohli jste se plácat na chalupě v bazénu, já bych si vyšlápla, pofotila výhledy a za chvíli byla zpátky…“Také jsme s překvapením zjistili, jakou má to naše třeštidlo vyřídilku. Staršího pána, studujícího rozcestník, pěkně nahlas pozdravil: „Dobrý den, pane sporťáku!“ a dalšího: „Dobrý den, pane turisto!“Chvílemi se smrky mírně rozestoupily a spatřili jsme polskou stranu hor, ale po většinu trasy byly stromy dost vysoké nato, abych mohla fotit výhledy, žádnou kleč jako v Jeseníkách tu nečekejte.
Panorama polské části hor
Naštěstí je na vrcholu Velké Deštné dřevěná rozhledna, na kterou stálo zato kvůli panoramatické fotce vylézt a překonat závratě…
Rozhledna na Velké Deštné
Po odpočinku jsme se vydali zpátky stejnou cestou. Nebyl by to Davča, kdyby se na asfaltce nenatáhl. Odnesl to odřený loket a koleno, naše vřeštidlo muselo být slyšet až dole na Masarykově chatě. Pohotový tatínek vydoloval z batohu desinfekci a náplast a ošetřoval, já jsem zajišťovala dostatečný přísun papírových kapesníků…Brzy se přihnaly mraky, hřmělo, ale prý bouřky z tohoto směru stáhne nádrž Rozkoš.
Rodinka Zinkova na Masarykově chatě…Foto: ochotná kolemjdoucí turistkaNa Masarykově chatě jsme si dali hovězí polévku a vydali se zpátky do Rampuše. Malý hned v autě usnul, cestou jsme se krátce zastavili v Šerlišském mlýně a po příjezdu na chalupu jsme se vrhli do bazénu.Další výlet jsme podnikli do Hradce Králové, kde jsme se snažili najít Obří akvárium. Jak nám poradili, drželi jsme se v Hradci směrem na Pardubice, až jsme zahlédli nenápadnou cedulku. Akvárium leží ukryté mezi paneláky, dalo nám práci ho najít a v tom vedru jsme si s chutí zanadávali na nemožné značení.Pokud čekáte velikou místnost s tunelem, budete jako my mírně zklamáni. Obří není ani tak akvárium jako cena vstupného (90,- dospělý, 60,-dítě od 2 let). Žraloky a podobně zde nečekejte, jsou tu sladkovodní ryby, ale vážně pěkné. Naše překvapení (během 10-ti minut máte prohlídnuto a můžete jít) rozptýlil mladíkův poutavý výklad o každé rybičce. Děti se pak vrhly na suvenýry a tak to pro nás byla nejrychlejší a nejdražší návštěva v jednom.
Pokud tam někdo z vás pojede, určitě navštivte vedlejší školu (nalevo od budovy akvária), kde chovají různá terarijní a akvarijní zvířátka. Za pouhých 30,- nám slečna dovolila pomazlit se s čímkoliv. Děti krmily malé opičky, nosily v náručí králíčky, vytáhla nám z terárka veliké želvy uhlířské, po mě šplhal chameleon…prostě zážitek větší jak v ZOO.
Kluci s želvou uhlířskou
Byl čas oběda, přešli jsme tedy řeku Labe u staré elektrárny „Hučák“ a zamířili do nejbližší restaurace. Zatímco ostatní obědvali, odběhla jsem si po Hrajících schodech na Velké náměstí, kde se vedle Katedrály Sv.Ducha tyčí Bílá věž. Časový prostor mi neumožňoval hlubší průzkum, ale stihla jsem se i naobědvat.
Velké náměstí v Hradci Králové
Z Hradce Králové jsme frčeli zpět přes Vamberk na zámek Potštejn, kde jsme k usměrnění morálky našich dětí navštívili v zámeckém sklepení expozici „Bubákov“. Strašidlu slibovali hory doly, jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží.
Zámek Potštejn
V parku se pak děti vyřádily na trampolíně a následně jsme se vrátili na chalupu.Na závěr naší dovolené jsme si nechali návštěvu zámku v Rychnově nad Kněžnou.
Od Rampuše je Rychnov nějakých 10 km, auto jsme zanechali na neplaceném parkovišti pod zámkem, přešli cestu, vystoupali schody v úzké uličce a prošli podloubím zámku ke vstupní bráně.Kousek před podloubím na asfaltové cestě skákal zběsile kos- honil slepýše. Kosa jsem odehnala, ať si najde radši žížalu a slepýš byl zachráněn. Dokonce zapózoval Davčovi na dlani, než jsme ho vypustili do trávy…V zámku jsem byla na prohlídku zatím sama, musela jsem počkat další hodinu, jestli se objeví další návštěvníci. Kluky jsem poslala do zámeckého parku na hřiště a prohlédla jsem si galerii s krajkami a sochami. Lidí se nakonec sešlo víc a prohlídku jsem absolvovala. Zámek je pěkný, trošku uvnitř tmavý v porovnání s Častolovicemi, ale má několik unikátů a stojí rozhodně za vidění.Potom jsme se vypravili do města, stopy spisovatele Karla Poláčka tu najdete na každém rohu:
Bylo nás 5…nebo 6?
Následovalo vypátrání Infocentra a Opočenské zmrzliny, která je díky blízkému Opočnu v každém městě.Po příjezdu na chatu jsme si užili poslední odpoledne relaxací v bazéně a při grilování.Skoro každý podvečer jsme si udělali s dětmi krátkou procházku k rybníčkům nebo na hřiště u hospůdky a dnešek nebyl výjimkou.
Malebné Rampuše…
Večer jsme pobalili nejnutnější věci a musím říct, že se nám domů vůůůbec nechtělo!V den odjezdu proběhlo ranní dobalování a s ním spojený obvyklý chaos. V 10 přijeli majitelé, aby chalupu převzali a my doplatili za vodu a elektriku. Valentovi jsou velice příjemní lidé, sdělovali jsme jim své zážitky a dojmy a poté jsme se rozloučili.Odjížděli jsme hromadně a v Žamberku jsme se rozdělili.Už při projíždění na dovolenou se mi toto město zalíbilo a chtěla jsem ho trochu prozkoumat.
Kostel Sv.Václava v ŽamberkuNaše kroky vedly nejdřív do Infocentra, chlapi si pak šli na zmrzlinu a já jsem vyrazila kolem kostela Sv.Václava na Kapelský vrch k Tyršově rozhledně (1 km od IC). Vyšplhala jsem na rozhlednu, je z ní pěkný výhled do kraje, bohužel právě Žamberk kryjí stromy přilehlého parku.
Tyršova rozhledna v ŽamberkuProcházky jsem nelitovala, město je moc pěkné a plné památek, za zmínku stojí např. rodný dům vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše, Masarykovo náměstí s kašnou (Nymfa a Kentaur), Mariánským sloupem a radnicí.Naobědvali jsme se v restauraci Panský dům přímo na náměstí, kdo pojedete kolem, zajděte, nebudete litovat. Zajímavé prostředí, restaurace sestavená jakoby z malých domečků a jídlo výborné.Pokračovali jsme přes Jablonné nad Orlicí, kde jsme udělali krátkou pauzu na místním náměstí se starobylými domy. Skočila jsem do IC a na výbornou Opočenskou zmrzlinu a pokračovali jsme dál, protože prcek v autě spal.Naším posledním cílem byla rozhledna Suchý vrch a tvrz Bouda (to jsme ještě netušili, co nás čeká). V IC na Červenovodském sedle mi bylo řečeno, že se ke tvrzi nedá dostat jinak než pěšky od rozhledny (asi 3 km lesem). Páni, co teď? Čas jsme měli, malý byl vyspaný, tak jsme odbočili do lesa a jeli 4 km k rozhledně. Auto jsme zanechali na parkovišti a vyšlápli na další túru.
Rozhledna Suchý vrchJak se brzy ukázalo, cesta tu nebyla jako na V.Deštnou. Skákali jsme po kamenech a sestupovali z pořádného kopce přes kořeny a balvany. Příroda samozřejmě nádherná, být tady bez dítěte, jen se kochám…Takto tatínek opět dělal nosiče (místy byl sestup dost krkolomný) a čelili jsme otázkám typu: „Kdy už tam budeme? Proč tam jdeme? Já už chci jet dom!“ UF!!!Pak se před námi otevřely výhledy a já jsem se v němém úžasu koukala na Kralický sněžník, město Králíky a klášter v Dolní Hedeči. Obloha byla jako vystřižená ze žurnálu a rozhodně jsem nelitovala času ani sil.Město Králíky a klášter v Dolní Hedeči jako na dlani:
Když jsme doplantali nohama ke tvrzi, mysleli jsme, že nás porazí: bylo tu parkoviště a na něm samozřejmě auta, takže se přece jen dalo dojet přímo ke tvrzi. Na svých stránkách píší, že je zde vjezd zakázán, ale z aut normálně vystupovali turisté, tak to fakt nechápu.No nic, zvládli jsme to, byli jsme na Boudě, ale představa zpáteční cesty se šplháním do prudkého kopce s malým ječidlem byla děsná.
Tvrz BoudaZvolili jsme nejkratší prohlídku tvrze (40 min), protože jsme si nedokázali představit být v ní déle (nejdelší prohlídka trvá 2,5 hodiny!), uvnitř bylo nějakých 6 stupňů a s Davčou jsme v tom chladu a vlhku nechtěli být dlouho, i když bundu jsme mu vzali. Mě půjčil mikinu pán u okénka a poté jsme se vydali se skupinou do podzemí.Hned u vchodu vedou v podlaze koleje pro šikmý výtah (svážnice). Chodba se svažuje prudce dolů, dá se jít po schodech a pokračuje se chodbami jakoby tunelem. Došli jsme s průvodcem do muničního skladu, kde za námi zavřel posuvné dveře a člověk se tam cítí fakt divně. Byli jsme v podzemí 20 minut a stačilo nám to všem, od skupiny jsme se oddělili a vraceli jsme se zpět.Alespoň jsem ulovila pár záběrů bez lidí…
Hned jsme se dali k výstupu na Suchý vrch. K našemu překvapení a potěšení zároveň Davča prohlásil: „Já jsem turista, že jo? Pojďte hezky za mnou…“ nasadil batůžek a vyšlápl do kopců…Nevěřili jsme svým očím a uším, nevíme, co se stalo, ale faktem zůstává, že celou cestu zpět zvládl sám, jen jsme ho nesměli předejít, chtěl závodit, že bude u auta první.
Návrat na Suchý vrch…Výstup byl tím pádem kratší jako sestup.Jsem moc ráda, že nám po celou dovolenou vydrželo nádherné počasí a po turistické stránce jsem maximálně spokojená, neboť jsem ani nedoufala, že zvládneme navštívit tolik krásných a zajímavých míst. Ostatní fotografie ZDE…V 18 hod jsme dorazili domů, já jen všechno vybalila, napěchovala pračku a už jsem balila znova, neboť večer dorazily Marta s Jitkou a začal náš 3. Mazinblech!!!