Vraceli jsme se z dovolené v Orlických horách a cestou domů jsme si ještě vyšlápli na tvrz Bouda. Bylo krásně, jeli jsme přes Červenovodské sedlo a byla by škoda se zde nezastavit. Procházka se ale časově protáhla, jak jsem již psala v článku o naší dovolené.Marta s Jitkou měly večer přijet k nám a další den jsme vyrážely do Jeseníků. Pevně jsem doufala, že holky u nás nebudou dřív než my…
Karlova Studánka…
Když jsme pak projížděli někde v blízkosti Uničova, přišla mi SMS-ka, že holky teprve vyrážejí z Dašova, protože sklízely seno. Fakt se mi ulevilo, kdyby u nás musely čekat před branou, byl by to trapas…Doma jsem vybalila a napěchovala pračku, protože jsem pomalu neměla co na sebe. Zabalila jsem si pár nejnutnějších věcí a pustila se do úklidu.Když zazněl zvonek, srdce mi poskočilo radostí: holky dorazily. 
Naše 1. zastávka byla Karlova Studánka, holky tady byly poprvé. Cestou jsem zavolala kamarádovi Tomovi (byli jsme tady v březnu), abych mu řekla, kde se právě nacházíme. Otročil v práci a na podobnou reakci jsem se těšila: „Tak pozdravujte na Václaváku…“Jako správné turistky jsme zamířily do IC. Jitka tam nechala nejvíc z nás, protože sbírá pohledy, vizitky, magnety, turist.známky i mince. Překvapilo mě, že Studánka nemá turist.vizitku, v mém deníku zůstalo zatím prázdné místo s tím, že až vyjde, dolepím si ji.
Cesty i chodníky se zde stále opravují a Studánka není průjezdná, proto jsme šlapaly od dolního parkoviště na Hvězdu pěšky. Autobus jsme stihly akorát a nechaly se jím vyvézt k Ovčárně.Nahoře bylo evidentně chladněji a mě bylo jasné, že jsem se oblékla moc letně. Marta utekla na jídlo, aby se posilnila před výstupem, my s Jitkou jsme si šetřily žaludky do restaurace na Pradědu.Brzy jsme se zařadily do houfu turistů, mířících k vrcholu a mě se chtělo vykřiknout do davu: „Mám vás všechny pozdravovat od Toma!“
Mezi davy turistů a cyklistů jsme zaregistrovaly koloběžkáře. Jezdili jak dospělí, tak děti.Na vrcholu bylo opravdu chladno a po nejnutnějších záběrech jsme utekly do restaurace na oběd (měla jsem plněné knedlíky se zelím) a zmrzlinový dortík, který jsme dostaly s Martou zdarma díky vstupenkám z Cestovní knihy.S tím dortíkem nás trochu vypekli: vypadal jakoby se jim párkrát rozpustil a znovu zmrazil, i chuťově nic moc. Mohly jsme jen doufat, že nás cestou dolů neprožene.
Bylo zataženo a pěkná zima, když jsme stouply na koloběžky a rozjely se z kopce. Za chvíli jsem měla ruce přimrzlé k řídítkům a doufala, že mě na Ovčárně někdo odseká…
I přes soustředění se mi chtělo hrozně smát, bylo to prostě prima a všechny jsme si užily super nečekaný adrenalin.Dole před cílem jsme poprosily jednoho turistu o společnou fotografii…Autobus nám bohužel ujel (sjet dolů za 2 minuty, což je rekord, jsme se nepokoušely) a poslední jel za hodinu, tak jsme si sedly do restaurace chaty Sabinka.S Jitkou jsme se pak šly podívat, jestli už autobus přijel. Stály tam dva a rovnou jsme si sedly do bližšího. Martě jsme zavolaly, aby si šla přisednout za námi. Pak jsme jen zahlédly, jak prosvištěla kolem, hupla do jiného a nemohla nás najít. Jitka pro ni vyběhla a dobře jsme se zasmály…
Po zabydlení jsme vyhledaly ohniště, usadily se k ohni mezi kempisty, opekly jsme si uzenky a Marta naladila kytaru. Byla pěkná teplá noc s hvězdami, taková, kdy se člověku ani nechce jít spát. Oprášily jsme hity od Wabiho, Greenhornů, Nedvěda, Brontosaurů, Žalmana a dalších, zavzpomínaly jsme písničkami na společné táboráky a bylo nám fajn…
Foto: jeden z kempistů
Pěly jsme přesně do 22hod a dokonce se k nám přidala jedna starší paní s vnoučaty, která ráda zavzpomínala na hity od W.Matušky. Ano, i takové pecky najdete v Martině zpěvníku…Od ohniště jsme odcházely s černou tmou a v chatce padly do postelí.V pondělí ráno nás přivítala mírně zamračená obloha. Jitka se snažila natáhnout spánek, ale když zjistila, že ji fotím, radši se probrala. Sorry, ale každoročně nedokážu odolat při pohledu na zachumlanou Jitku, které vyčnívá sotva nos a kousek hlavy…
Kostel Sv.Michala ve Vrbně pod Pradědem
Mířily jsme přes Heřmanovice a Rejvíz do Zlatých hor. V tomto městě by bylo možné chodit celý den a pořád by bylo na co koukat. Sice právě opravovali celé náměstí, ale ani tato skutečnost nezkazila nic na našem dojmu.Zamířily jsme nejprve na jídlo do místního bufetu, kde skvěle vařili a poté jsme pátraly po IC. Našly jsme jej ukryté v uličce za náměstím a vyzvěděly jsme informace o Zlatorudných mlýnech.Vyjely jsme směrem na Ondřejovice a odbočily doprava k Údolí ztracených štol. Auto jsme nechaly na parkovišti: překvapilo nás, že byl problém najít místo a záhy jsme zjistily proč: v údolí se konaly cyklistické závody. Panebože, my se těch cyklistů snad nezbavíme!
Hornice s pomocníkem: „Prý mám malou hlavu…“ Foto: Marta Mastná
Tahat se s kolama se mi fakt nechtělo, proto jsme s holkama pokračovaly k mlýnům. Nebylo to ale jednoduché, musely jsme dávat pozor, aby nás vítězství chtiví cyklisté nenabrali na řídítka.Marta otráveně pronesla: „Tady je to jak v Amsterdamu!“ a my věděly, co má na mysli.V jednom místě přejížděli brodem, voda stříkala do všech stran. My jsme se nakonec zastavily a fotily, přece jen něco podobného nevidíme každý den. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo si v duchu říkal, že by si někdo mohl, ve prospěch našich fotoaparátů, „zaplavat“.
Když jsme dorazily ke dvěma replikám hornických mlýnů, zastavil se nám dech a nejvíc asi naší mlynářce Martě. Bylo tu sice lidí jako máku, ale pohled na plně funkční mlýny ve svahu nás uchvátil…
Foto: neznámý fotonadšenec
Dole pod mlýny má každý možnost vyzkoušet si rýžování zlata na pánvi. Mlýny jsou přístupné se skvělým průvodcem, který nám ukázal jejich funkci, drcení rudy a získávání zlatých lupínků . Jeho výklad byl velmi zajímavý…Naučná stezka nás pak přivedla k místu, kde „teče voda do kopce“:
Pro mě byl optický klam silný, pořád se mi zdálo, že by měl být tok obráceně. Jitka se vrhla do říčky a snažila se najít zajímavý kámen do své sbírky. Připomínala mi krtonožku, slídící po kořisti a brblající něco o blbých křemenech…
Naší poslední zastávkou bylo město Jeseník.Prohlédly jsme si pěkné Masarykovo náměstí s radnicí a fontánou Priessnitze. IC bylo bohužel zavřeno.
Navštívily jsme Vodní tvrz Jeseník na Zámeckém náměstí se stálou expozicí: Historie Jesenicka, Geologie Jesenicka a Fauna a flóra Jesenicka.
Také tu měli za zvláštní příplatek 30,- Expozici sexu a erotiky. S Martou jsme si ze zvědavosti připlatily, ale nic až tak zajímavého jsme neobjevily. Pár obrazů s náznakem osahávání, nějaké ženské akty a sošky ve stylu Věstonická Venuše- na tom nevidím nic erotického.Po návratu na Masarykovo náměstí nás zaujaly dvě holčičky, ráchající se v Priessnitzově fontáně. Smály se na celé kolo, vrhaly se na tryskající vodu a bezstarostně běhaly celé promáčené mezi tryskami. V tom vedru jsme jim záviděly, nejradši bychom byly na jejich místě, ale jen si představte, jak by lidé zírali, kdybychom tam poskakovaly my tři.
No jo, zvířátka. Ty my máme rády…Foto: Marta Mastná
Po dobrém obědě jsme si zajely také do Priessnitzových léčebných lázní a od nich fotily výhled na Praděd…
Bylo pozdní odpoledne, když jsme se rozhodly k návratu k nám domů…
Na zahradě jsme si upekly kuřecí čtvrtky, Marta opět „nakopla“ kytaru a my s Jitkou se snažily zpívat. Pěly jsme zase do 22 hod a pak jsme se odebraly na kutě.V úterý po obědě nastalo loučení. Holky měly v plánu navštívit mlýn někde u Brna a Jitku čekaly oddychově spací dny na Dašově.
V návaznosti na náš sraz vymyslela Marta tuto básničku:
Tragédie u psí boudy
———————————
Před boudou schůzuje dvacet pět blech,ze střechy spad na ně zinkový plech.
Psu se nic nestalo, pouze se lek,
z blech ale zůstal tam jen mastný flek.