Když jsem ráno vstala, vykoukla z okna a přivítalo mě sluníčko, bylo mi hned jasné, že dneska sedět doma nebudu. Po deštivém období a dnech v práci jsem zatoužila po procházce přírodou, když mám dnes volno, musím ho přece náležitě využít …22.4.2010
Hbitě jsem vypakovala synka do školky (naštěstí ji máme hned vedle domu), do batohu nacpala oba fotoaparáty, jídlo a pití, skočila do auta a tradá na výlet!Projela jsem Domašov u Šternberka a zaparkovala u kapličky, která se nachází mezi Domašovem a Těšíkovem.
S batohem na zádech, na krku Canon, na rameně Lumixe, na nohách premiérově nové Salomony, (které jsem si s pýchou ulovila na podzim ve slevě v jednom hypermarketu) a v ruce snídani, vykročila jsem natěšeně do terénu. Mé kroky vedly po polní cestě od kapličky směrem k Lipině a místy dostaly Salomony opravdu zabrat, třeba když jsem v zápalu focení stoupla do bahnité koleje s močůvkou.Brzy jsem litovala, že jsem si nepřibalila rukavice, protože jsem měla rázem zmrzlé ruce a doteď nechápu, jak jsem mohla vůbec něco vyfotit, když jsem sotva pohnula prstem. Ani vítr mě nešetřil a brzy se na nebi shluklo více mraků, než bych si přála.Přede mnou se otevíraly výhledy do kraje, na tu naši „rodnó Hanó“a vpravo na Nízké Jeseníky.
V jednu chvíli jsem málem dostala infarkt: zabrala jsem se do fotografování, když tu se za mými zády ozvalo hlasité zabečení. Trhnu sebou, otočím se a nic nevidím. Je tam jen křoví, nic víc, jdu tedy blíž, protože chci zjistit zdroj zvuku. Ze křoví prudce vyrazí srnec, nádherné zvíře, vzdaluje se dlouhými skoky a varuje přede mnou srnu a mládětem. Během chvíle už se jejich bílé zadnice ztrácí v lese…Na svých toulkách přírodou v sedle jsem už mockrát viděla srnce zblízka, kolikrát leželi ve vysoké trávě a vystřelili koni přímo od kopyt. Ale že takto bečí? To jsem netušila.Bohatší o tento poznatek, pokračovala jsem po loukách podél lesa. Jedna z nich byla posetá prvosenkami, které na mě ve větru povzbudivě kývaly. U lesa jsem objevila malé jezírko, které plnil pramen, vyvěrající kousek výš. Z vody na mě vyděšeně hleděla kačena a evidentně váhala, jestli má „zvednout kotvu“. Když se ujistila, že se na ni nechystám vrhnout, zapózovala mému fotoaparátu.
Z jezírka vytékal potůček, tvořící hlubokou rýhu mezi lesem a loukou a podél něj jsem se vydala. Mé kroky vedly zvlněným terénem po loukách, které byly od sebe odděleny pásy stromů. Na jedné stál tento posed.
V nedalekém dubovém lese jsem objevila na pařezu choroše. Zbývalo mi překonat potok, kolem kterého začínaly vykvétat různé rostliny, abych se dostala na velkou louku, po které dojdu do Lipiny. Zaujal mě veliký pařez, který trčel ze břehu a svými spletitými kořeny zasahoval do potoka. Snažila jsem se získat stabilitu na dvou kamenech, břehy byly prudké, místa málo a já rozhodnutá pařez zvěčnit. Zaujatá nastavením času a clony, oko na hledáčku, najednou kámen i s mou nohou zajel pod vodu. Hrklo ve mně, čekala jsem ledovou vodu v obuvi, ale nic se nekonalo. Paráda! Možná to bude znít jako reklama na výrobek, ale konečně mám obuv, na kterou se můžu plně spolehnout!Před Lipinou mě zlákalo stádo krav s telátky, spokojeně odpočívajícími v trávě. Potřebovala jsem jít k nim blíž, proto jsem opatrně podlezla ohradník a doufala, že si některá ze stračen se mnou nebude chtít zahrát toro toro. Krávy zpozorněly a bučením dávaly najevo, že se objevil vetřelec, aby o tom věděly i ty vzadu. Skoro všechny byly černé, ale telátka byla různobarevná. Nejradši bych se s těmi malými plyšáky pomazlila, ale jejich maminy by mé nadšení asi nepochopily…
Pokračovala jsem po travnaté cestě směrem k Domašovu, vpravo pod kopcem byla vidět část mého města. Loukou jsem sešla k lesu a narazila na ohniště s lavičkami, které zřejmě používají lesní dělníci. Přes potok vedla lávka a vedle na stromě byla zvláštně zabezpečená budka.Jeden ze stromů měl úplně oloupanou kůru, že by dílo kůrovce? Každopádně se přičinil i nějaký pták, možná strakapoud, neboť se na kmeni nacházely i dost velké díry.Usmála jsem se při vzpomínce na historku, co mi zrovna nedávno vyprávěla mamka:Přišla na zahradu a už z dálky slyšela bubnování do dřeva. Vydala se po zvuku a načapala strakapouda přímo při činu na své stařičké švestce. Měl už vyhloubenou pěknou díru, ze které mu trčel pouze kousek ocasních per. Mamka ho za ně se slovy: „Co mi to tady děláš na té švestce?“ zatahala. Pták uvnitř dutiny na chvíli ztuhl a poté zařadil zpátečku. Napřed prý se vytrhula hromada peří, nohama šátral kolem sebe a pak uviděla i jeho hlavu, kterou otáčel na všechny strany s vyvalenýma očima a v mžiku byl v trapu. Dlouho se prý musela smát jeho výrazu a velká škoda, že to nikdo netočil. Byla zvědavá, jestli se ještě vrátí. Vrátil. Hloubí si vesele ve švestce hnízdo a vůbec mu nevadí, ani když se na něj zaklepe. Asi překonal prvotní šok a je mu jasné, že mamka nebude kuchat strom motorovkou, aby ho odtamtud dostala.Lesní cestou jsem vyšla na malou paseku, kde ležely na hromadě kmeny stromů k odvozu. Hned vedle nich stála jediná borovice, na které byla přidělaná dřevěná tabulka.
Přišla jsem blíž a četla:STOJÍM TU JÁ BOROVICE STARÁ, BOUŘÍ ČAS JSEM STÁLA, UMŘÍT VE STOJE BYCH SI PŘÁLA… Celkem by mě zajímalo, jak je borovice asi stará.Od borovice jsem prošla lesem k bývalému tankodromu, který leží mezi Šternberkem a Domašovem. Dnes je tam dráha pro Offroad maratony, motorky, občas na ní řádí šílenci na čtyřkolkách a na podzim se tu konají Drakiády. Celý objekt je obehnán plotem a uzavřen branou. Naproti přes cestu stojí veliký kříž, pozůstatek z dob, kdy se tady testovaly tanky, vyráběné závodem OZ 026.Od kříže jsem pokračovala lesní cestou směrem na Těšíkov. Ve smrkovém lese mě udivil trs petrklíčů…..snad je už nebavilo kvést někde na zahrádce, proto si odskočily sem do lesa.Polní cestou jsem došla k další kapličce, která se nachází mezi poli nad Domašovem. Pěkně se o ni starají, r.2005 ji opravili, jak lze vyčíst z kamenné tabulky na jejím boku. Někdo sem pravidelně nosí květiny, dnes tu byly zapíchané větvičky kočiček.
Ve výklenku stojí soška Marie se sepjatýma rukama, ve tváři má smutný výraz. Kdoví…možná kvůli tomu sršni, co seděl přímo za ní ve výklenku.
V blízkosti kapličky je lavička, ze které se můžete kochat výhledem do kraje…V zaschlém blátě polní cesty jsem spatřila stopy koňských podkov.
Co to asi bylo za koníka, který tudy šel? Znám ho? Napadne mě pokaždé, když vidím nějaké koňské stopy. S jistotou můžu říct, že šlo o chladnokrevníka, podle šířky podkov a dírkách po štontech. V Domašově jich pár chovají. Možná s ním tahali klády, které jsem viděla u lesa.Vydala jsem se po stopách směrem k silnici, kde na mě čekalo moje autíčko…
Domů se mi ale ještě nechtělo, proto mě napadlo zajet si k větrným elektrárnám, které od loňska hyzdí okolí nad Šternberkem (dokonce dvě vidím z okna naší kuchyně).Je jich celkem devět a jsou rozesety po veliké louce mezi Lipinou a Horní Loděnicí. Dvě z nich postavili v blízkosti lesa, podél nějž vede travnatá cesta, na které jsem strávila hodně pěkných chvil v Árnyho sedle. Naše oblíbená cvalovka…
Už by se sem nedalo chodit, šumění lopat je slyšet a zvířata mají lepší sluch než lidé. Jistě by se plašil a s těmito monstry okolo bychom nevnímali přírodu a klid tak jako kdysi.Naštěstí o tom nemusím moc přemýšlet, Árny si užívá zaslouženého důchodu a vozíme na něm občas jen děti v blízkosti stáje.Napadlo mě dojít k jednomu z těch monster, stála jsem tam s hlavou zakloněnou (možná proto mi dnes vyletěla na krku plotýnka) a sledovala točící se lopaty rotoru s divným pocitem. Nevím proč, ale na mysl se mi stále drala otázka: Co kdyby to upadlo?Asi i proto jsem se tam nezdržela moc dlouho. Pár záběrů a radši rychle pryč, stejně na mě tyto hyzdiče krajiny působí depresivně.Byl čas oběda, můj žaludek se ozval s přesnou pravidelností a protože se nebe dost zatáhlo a ledový vítr sílil, rozhodla jsem se pro dnešek výlet ukončit.Jsem spokojená: vyvětrala jsem se v přírodě, měla čas a klid na fotografování a přestože si zase doma vyslechnu, jaké je to bláznovství v dnešní době lítat s foťákem někde sama po lesích, jsem na to psychicky připravená… vždycky se těším, až nasypu fotky do počítače a začnu třídit.Na další fotky se můžete podívat ZDE.