Foto: Robert Zink
Jednoho dne jsem dostala nápad, že bychom mohly se Stejsy dělat čerta a Mikuláše na koních. Kámoška Hanka mi půjčila svého strakáče s výstrojí, Stejsy má koně svého, nemohly jsme se dočkat, jak si to perfektně užijeme. Netušily jsme, že zažijeme den průšvihů…
Problém byl akorát s oblekem Mikuláše, nesehnala jsem ho a i kdyby jo, nedovedu si představit, jak bych se v tom obleku dostala do sedla, jistě bych se do hábitu zamotala. Mikulášská čepice není příliš stabilní a vláčet se s holí mi také nepřišlo ideální, proto jsme se nakonec rozhodly, že využijeme oblek Santy.Týden před dnem D jsem natiskla letáčky, které obsahovaly sdělení, že do Šternberka přijedou Santa a čert na koních a budou vozit děti i dospělé na určitém místě a vyvěsila jsem je v nejbližším okolí.
Den před nadílkou jsme oba koně pořádně projely, aby neměli ve městě „roupy“. Když jsem pak od Šakyho odcházela, kladla jsem mu na srdce, aby mě zítra čekal čistý jako dnes.Druhý den ráno jsem dorazila a utrpěla šok, stačil jediný pohled a vlasy se mi ježily hrůzou: stál tam totálně zabahněný v několika vrstvách a z obou stran! Zápasila jsem s myšlenkou se zbalit a jet domů, nebýt roznesených letáků, udělala bych to. Každý koňák ví, o čem mluvím, když řeknu, že jsem na něm málem ruce nechala…Hříva nebyla hřívou, ale nějakými šílenými drdy, kvalitně zatvrdlými bahnem.
Stejsy zatím na druhé straně vesnice chystala svého Koráda, kterého si na noc zavřela do boxu, aby se jí nevyválel. Musela jsem jí zavolat, že se zdržím. V duchu jsem úpěla, že mi to „ta potvora strakatá“ udělala schválně. Čištění mi zabralo skoro 2 hodiny, chvílema jsem zuřila, chvílema propadala beznaději, naštěstí se z něj stával pomalu zase kůň. Osedlala jsem ho a jela ke Stejsy, protože jsme se u ní měly převlékat do kostýmů a poté vyrazit do Šternberka.Korádo stál nachystaný v boxe, ale kam se Šakym? K sobě ho Korádo nepustí, ohrada plná bláta, nemohla jsem riskovat, že se mi zválí i se sedlem. Stejsy mi ho podržela, ale podcenila jeho „skvělé nápady“, na chvíli ho připla za udidlo na vazák, rázem se zapřel a přerval novou westernovou uzdu! Po počátečním šoku jsem začala jednat: je to nepříjemné, uzda není moje, snad půjde opravit, ale teď musíme předělat udidlo na starší Korádovu uzdu a vyrazit, abychom byly na místě včas. Využily jsme Martina, který koně podržel a letěly se převlékat. Když jsme se navzájem uviděly, nálada se nám hned zlepšila. Koně se nás naštěstí neděsili, v klidu jsme se vyhouply do sedel (s vycpaným břichem mi to šlo těžko) a mezi poli k městu jsme to vzaly klusem a cvalem.
Foto: Robert Zink
Ve městě jsme způsobily totální kolaps dopravy, každý brzdil, zastavoval, lidé vybíhali z aut a fotili si nás mobily. Na určené místo jsme dorazily právě včas, hloučky lidí s dětmi postávaly okolo a brzy se nesměle začaly trousit k nám. Zpočátku čert budil u některých dětí hrůzu a většina dětí šla za mnou, ale za chvíli si zvykly a otrlejší se nechaly povozit i od čerta. V kapsičkách u sedla jsme měly bonbony, které jsme dětem rozdávaly.Můj 3-letý syn tomu všemu nasadil „korunu“:Když jsem na něj zmužnělým hlasem zavolala- „A co ty, Davídku Zinku, půjdeš se také povozit na koníkovi?“, odpověděl pěkně nahlas: „Ne mami, já se Tě bojím, až se převlíkneš!“
Nebyl by to Šaky, aby nevyvedl nějakou lotrovinu: právě jsem nikoho nevezla, pásl se na trávě, lidé si ho hladili. Stejsy vezla dítě na Korádovi, nebyli daleko od nás, když tu zpozorněl, stačila jsem jen říct: „Všichni bokem!“zařehtal a vystřelil z místa do cvalu. Neudržel by ho ani Herkules, natož buclatý Santa, takže se mnou pěkně praštil do trávy a utekl za panelák. Sebrala jsem se ze země, ometla bahno a listí z obleku a i když mi srdce bušilo jako zvon z obavy, aby se ten blázen vrátil, zachovala jsem před lidmi klid a vydala jsem se mu naproti. Naštěstí se vrátil sám a nechal se chytit. Byla jsem poučena, že musí chodit vždy těsně za Korádem, ať vozí nebo nevozí a děkovala jsem osudu a své předvídavosti, že se nikomu nic nestalo. Od té doby vím, že je nevyzpytatelný a není dobré ho brát na podobné akce.
Foto: vyjevený muž
Když byli už všichni vyvožení, nasedly jsme na koně a projely jsme si náměstí, kde jsme se fotily u vánočního stromu a nálada byla zase super, protože město bylo vzhůru nohama a my jsme si pozornost náležitě vychutnaly. Tedy až na dva případy:
Jedeme si takhle po chodníku kolem trafiky, když tu se Šaky zastavil (věděla jsem, že je zle a marně se ho snažila došťouchat k 1.stromu), nafoukl se a vypudil ze sebe „hromadu jako z mamuta“, jakoby „nehnojil“ celou cestu mezi poli k městu! Co s tím? Rozhlížely jsme se bezradně kolem sebe, až jsem si všimla bedýnky u jednoho obchodu, ve které byly nařezané větve tújí, asi na výzdobu. Udělaly jsme si z nich metlu a k pobavení kolemjdoucích jsme Šakyho výtvor nametly ke stromu. Ono se taky nevidí každý den, jak čert se Santou zametají kobylince, že?