České Středohoří a želvák Matýsek
S Martou a Jitkou jsme každá z jiné části naší republiky, proto není lehké sejít se častěji všechny tři dohromady a tak hledáme příležitosti k dalšímu setkání. Blížil se červencový svátek a nás napadlo zajet k Jitce do Černovic u Chomutova. Byl to nápad téměř na poslední chvíli, ale Jitka souhlasila…
Vidina konce republiky, kde jsem nikdy nebyla a krásy Krušných hor, slibovala skvělé zážitky, na které jsme se s Martou strašně moc těšily stejně jako na setkání s Jíťou…Každá jsme ze svých měst cestovaly vlakem do Prahy, kam si pro nás Jitka přijela svým autem Škoda Octavia zvaným „Blesk“. Cestu vlakem mi zpestřoval suchozemský želvák Matýsek, kterého jsem jí vezla.Holky už na mě čekaly v hale nádraží na Florenci, kde bylo živo jako v úle.Po bouřlivém přivítání (myslím, že část pražanů ohluchla) jsme naskočily do auta a brzy jsme se kochaly krajinou. S Martou jsme Jitku přesvědčily, aby nám zastavila u krajnice, kde se vůbec nesmělo stát, vyletěly jsme do polí a fotily jako šílené v dálce se vzdouvající „cecíky“ Českého Středohoří.
Po příjezdu do Černovic nás Jitka seznámila se svým přítelem Petrem, jeho rodinou a s roztomilým huculem Kubou.V pokoji už na Matýska čekalo zařízené terárko, ze kterého byl pěkně vykulený. Do budoucna měl slíbený výběh na zahradě a já věděla, že mu poskytnou dobrý domov.Povídaly jsme si celkem dlouho. Jíťa nás seznamovala s plánem na následující dny, bylo se na co těšit a večer rychle utíkal. Přece jen jsme byly z cestování utahané, hajdy na kutě…Druhý den jsme byly s Martou poměrně brzy vzhůru. Měly jsme k dispozici ložnici, střešní okna byla pootevřená a my naslouchaly zvukům a hlasům venku a dobře jsme se pobavily: ze dvora jsme slyšely podobné hlasy jako Škopkových ze známé trilogie „Slunce, seno,…“
Potom jsme se chystaly na vyjížďku: Jitka domluvila 2 kobylky své kamarádky Danči, nedaleké sousedky. Očistily jsme Kubíka: viditelně se mu líbila péče tolika ženských, dostal sedlo, Marta na něj nasedla (moc jim to spolu slušelo) a přemístily jsme se k Danče. Po seznámení jsme šly rovnou pro kobylky, abychom pak nejely v největším vedru.Jitka jela na vysoké ČT Šanyze, já jsem dostala na ježdění ryzku ČT jménem Bonga.Na dvoře jsme zapózovaly pro společné foto a vyrazily do terénu.
Foto: Danča Dundrová………..Jitka nás vedla krásnou přírodou, poprvé jsem jela na koni viaduktem. Kuba si s Martou užíval: ze začátku od radosti ze společnosti klisen házel jeden hrb za druhým…
Na lesních cestách jsme si zacválaly, Kuba vždycky vyletěl dopředu a pak se v půli kopce zastavil. Marta se smála: „Asi dobíjí baterky…“Měly jsme sebou samozřejmě foťáky a využívaly kdejaké pozadí či louku.
Jitka a Šanyza já a Bonga ( Foto: Marta Mastná)
Pojízdná fotografka, Foto: Marta Mastná
Byla to nádherná projížďka, byly jsme nadšeny. Když jsme pak vyšly ze stínu lesa, slunce už pěkně pálilo. Na dvoře jsme kobylky očistily a poděkovaly Danče za důvěru, s jakou nám je zapůjčila.Cestou k Jitčině domu jsem si sedla na Kubíka a jelo se mi na něm moc dobře…Petr už griloval divočáka, vůně se nesla zahradou a naše žaludky se hlásily. Jídlo bylo výborné, Jitka nás naučila dávat si na maso Francouzský dresink, na kterém jsem od té doby závislá.
Hrad Hasištejn z výšky-obraz v restauraci
Nejdřív jsme probádaly hrad, vylezly na věž, ze které je výhled do kraje (ani mi nevadil pohled na vysoké chladicí věže elektráren, spíš mě fascinovaly) , všude jsme se fotily, vlezly do každé chodby a potom jsme si v místní malé restauraci daly zmíněný pohár. Byl výborný, osvěžil a vážně jsme se olizovaly až za ušima!
Foto: Marta Mastná
Před odjezdem z hradu jsme důkladně prošmejdily okolí. Jitka potřebovala nějaký pěkný kámen do budoucího výběhu pro Matesa, nakonec jich vezla víc a dobře jsme se při hledání šutrů nasmály. Pěkně jsme si zafuněly, jak jsme je tahaly do auta.
Foto: Marta Mastná
Následoval výlet k Přísečnické přehradě a na kopec plný větrných elektráren. Fotily jsme se na jedné louce, zapadeny až po ramena do krásných růžových květů…Nohy jsme sice měly popálené od kopřiv, ale vlézt jsme tam musely.
Foto: Marta Mastná…
V podvečer jsme šly na pastvinu za Kubíkem a fotily ho ve žluté trávě se stébly a rybníkem v pozadí…
Jitka usnula jako mimino, my jsme si s Martou zapnuly televizi a sledovaly zajímavý pořad, u kterého jsme se dost pobavily, chvílemi jsme se dusily peřinou, abychom nevzbudily Jitku, která už pravidelně oddychovala…
Foto: Samospoušť mého „Lumíka“ Foto: Marta Mastná
Obdivovaly jsme zápal, vytrvalost a šikovnost party přátel, která hrad koupí zachránila před zbouráním a společně jej opravují. Dokonce jsme mluvily s jedním z nynějších majitelů a Marta mu říkala, že je to krásné, ale prý se nikdy nesmějí pohádat…Prozkoumaly jsme i kapli na kopci a místní arboretum.
Při cestě z hradu nás pobavila tato naprosto bezkonkurenční cedule…
Po návratu do Černovic jsem zaslechla hovor mezi Petrovými rodiči, zase mě rozesmály jejich hlasy a tón, jakým mluví: „Sklidni se, máme návštěvu, ať si o nás něco nepomyslí…“Nadšeně jsem vstoupila do kuchyně a ujistila je, že nám jejich slovník fakt nevadí, že to je jako ve Slunce, seno…, což je můj oblíbený seriál. Jitka mě zaslechla, nemohla se přestat smát a dodnes má z toho záchvaty…
6x Foto: Marta Mastná
Na Kamencovém jezeře nás Jitka seznámila se svou super mamkou, mladší sestrou a také jsme poznaly jejich výborně vypadající babičku. Všechna čest, tak bych jednou chtěla „uzrát“.Voda v jezeře se mi nejdřív zdála studená, ale po pár tempech prostě balada…Kamenec prý blahodárně působí na kůži, Marta by si odvezla celý kanystr vody, kdyby ho sebou měla…“Ty jsi má, kamencová…“
Na vodě byly různé nafukovací atrakce, které jsme chtěly vyzkoušet. Doplavaly jsme k houpačce ve tvaru písmene U a začaly se drápat nahoru. Marta chtěla za námi, ale zasekla se. Radila jsem jí, aby se pořádně odrazila a hopsla za námi. Bála se, že nás převrátí, ale přemlouvala jsem ji, ať to zkusí. Marta hupsla a všechny jsme letěly po hlavě do vody…
Smaragdová barva Kamencového jezera v Chomutově. Já s Kubou, Foto: Marta Mastná
Po návratu jsem je ukecala ještě na koupání s Kubou v rybníku. Kuba se dřív vody bál, ale teď chodí v pohodě, jen ho musí člověk někdy déle přemlouvat. Marta zůstala na břehu a ujala se fotografování. První přišel na řadu můj nápad s tangama (když jsem se s nima „táhla“ přes celou republiku). Rybáři se aspoň pobavili a myslím i Petrova máma, která se na nás přišla podívat.
Foto: Marta Mastná
S Jitkou jsme nahodily plavky, nasedla jsem na Kubu, ona ho vedla a pomalu jsme šly do rybníka. Skvěle jsme si zaplavaly a pak se s Jitkou vystřídaly, vtom Kuba škubnul a vyhodil Jitce rameno! Volala na mě, ať jí rameno nahodím zpátky…málem jsem omdlela. Už nevím ani jak, ale rameno bylo brzy na svém místě v jamce…S Kubou jsme si ještě chvíli zaplavaly a pak jsme se vrátily do domu s prvními kapkami deště. Následně se spustil pořádný liják, ale nám to bylo už jedno, protože všechno, co Jíťa naplánovala, nám vyšlo za pěkného počasí. Jediné, co nebylo v plánu, bylo vykloubené rameno, Jitka pak musela zůstat doma v klidu a následovaly rehabilitace.7.7. jsme po rozloučení s ní, brzy ráno odjížděly autobusem na Prahu, který byl natřískaný k prasknutí a my stály celou cestu v uličce. Ani to nám však nebránilo ve fotografování Středohoří z jedoucího autobusu.
V Praze jsme se vydaly každá ke svému vlaku…Velký DÍK Jitce za pěkné zážitky, skvělou organizaci, ráda jsem si zavzpomínala…vždyť tohle bylo první setkání jen nás tří, naše 1. expedice!