Pozvánka na Hubertovu jízdu na ranči Quebrada de Grande mě velice potěšila…Mezi skvělé lidi se vždycky ráda vracím, ať už se vyhoupnu do sedla nebo běhám po ranči s foťákem.
Chvíli jsem dumala, jak se rozpůlit, protože bych ráda jela a zároveň fotografovala. Nakonec zvítězila nabídka Péti Musilové, která mi zapůjčila svého haflinga Enza. Foto výše: Petra Musilová
Tato Hubertka byla 1., co Kubešovi pořádali a kolumbijsky ji nazvali: 1.Cabalgata de Huberto. Po vřelém přivítání jsme každá dostaly krásnou stužku, na níž je silueta Jana Kubeši na Bonym…
Velikou radost mi udělal výběr hudby, která se linula po ranči: písničky z mé oblíbené telenovely „Plameny vášně“ (a jediné, co jsem kdy sledovala).Sešlo se nás 13 jezdců a koní a přestože to nebylo moc, my s Peťkou jsme byly rády, že bude vyjížďka klidnější a že se snad stihneme zúčastnit soutěží, které byly v plánu. Náš řidič, Pétin táta Zdenek, měl večer školní sraz a museli jsme kolem 3. vyrazit zpět.
Lucka s Islerou a p.Kubeša s Bonym zahájili nástup s českou a kolumbijskou vlajkou a sotva stačili říct něco k bezpečnostním pravidlům během vyjížďky, postaral se Resorte (Bonyho syn) o rozruch…Najednou „prošel“ ohradníkem pod proudem a snažil se „skamarádit“ s frískou klisnou.Jakmile však ucítil hřebec laso na krku, nechal se poslušně odvést do stáje, kde dostal v boxe „zaracha“ a my jsme mohli vyjet z ranče do krásné přírody, která nás vítala ve všemožných barvách podzimu…Nejprve jsme přebrodili Bystřičku a stoupali do kopce. Na rovné lesní cestě jsme zrychlili, p.Kubeša jel úplně napřed a obhlížel terén, Lucka Hyblová byla master.Brzy jsem pochopila, proč Peťka říká, že má hafling Enzo mozek plňasa: nešel chvíli krokem, pořád jsme byli v pracovním klusu, který chvílemi střídal s rychlým klusem a cvalem. O nějakém rozestupu nemohla být ani řeč, byla jsem ráda, že se mi ho podařilo udržet aspoň tak, že jsme nepředjeli mastera…Trasa vedla tu z kopce, lesními cestami, tu zase do kopce…bylo to super. Dopředu nás upozorňovali, kde se bude cválat a také na prudké zatáčky, kde se musí zpomalit, protože povrch klouzal, žádný zběsilý úprk hlava-nehlava se nekonal, což jsme všichni ocenili. V lese na nás čekaly 2 skoky (a fotografové a kamera).
Poté jsme vyjeli na louku, kde už na nás čekali s jídlem a pitím. Využila jsem příležitosti a udělala pár záběrů…
Po odpočinku a občerstvení jsme vyrazili na druhou polovinu vyjížďky…Trasa vedla zajímavým terénem, stejně jako její 1.část, v okolí V.Bystřice je nádherná příroda, kterou jsme si všichni vychutnávali, stejně jako radost v sedle koní a společnost fajn lidiček.Po návratu na ranč jsme nechali koníky odpočinout, pochutnali jsme si na grilovaných dobrotách a nastal čas soutěží.
Zábavnější trail jsem v životě nejela!!! Všichni jsme se náramně bavili už když p.Kubeša předváděl, co budeme muset zvládnout.
Start začínal u kavalety, tempo si každý zvolil sám, ale rozhodoval čas, tak jsme se s Enzem snažili, jak se dalo. Přes kavaletu jsme dojeli k hranatému trámu, kde jsem musela sesednout, oběhnout koně a nasednout z levé strany. Překonat trám, klusem mezi kavalety do tvaru L , zastavit, vycouvat, pak znova projet, objet slalomem co nejrychleji mezi třemi pneumatikami tam a zpět, najet na dlouhý dřevěný můstek, sehnout se a vzít z barelu půllitrový kelímek plný vody, s ním překonat překážku ( skoro každý se polil ), dojet ke 2. barelu, kelímek postavit, cvalem si dojet k Filipovi pro mačetu a s ní rozseknout na čtyřech stromech na trase 4 jablka! Jen jsem doufala, že Enzo nepřijde o ucho…Mačetu vyměnit za laso, docválat ke špalku, hodit na něj smyčku, utáhnout ze sedla a špalek převrhnout a táhnout za sebou k 1.stromu. Myslela jsem, že mi ruce upadnou, naštěstí se Enzo neplašil, že se za ním něco valí po zemi .
Seskočit, sundat a smotat laso, což s koněm na ruce bylo fakt něco, nasednout a rychle do cíle!
No paráda! Všichni jsme si to užívali a povzbuzovali soupeře.
S Enzem jsme skončili na 4. místě a i kdyby ne, ta sranda stála za to, jen si to zkusit.První místo obsadil Honza s Bonym, dále Lucka s Islerou a dívka se Šogunem.
Další soutěž bylo chytání se navzájem do lasa a mohli jsme si vybrat, jaké použijeme, zda americké nebo kolumbijské.Vylosovali jsme si soupeře ( já Filipa) a smyčky jen svištěly.
Na tu vzdálenost bych měla problém dohodit i kamenem… Tak jsem nakonec po několika marných pokusech trefit se na Filipa, sehrála divadlo, nenápadně jsem posunula kavaletu, abych k němu měla blíž a rychle ho zalasovala.
Blížila se totiž třetí hodina, Zdenek nervózně přešlapoval z nohy na nohu, byl čas vyjet a s mou nemotorností bychom tam byli s Filipem do večera.Rozloučili jsme se a se slibem, že večer přijedeme do baru, vyrazili k domovu…Vydařený slunečný den jsme zakončili ve V.Bystřici v Baru U Zedníka.Po výtečné večeři dorazila kapela, která hrála skvěle, večer neskutečně rychle plynul v družném hovoru…
Tímto bych chtěla moc poděkovat Kubešovým za pozvání a Pétě za důvěru, s jakou mi půjčuje Enza…
