Plánovaný cyklovýlet se skvělou parťačkou Jituš jsme konečně realizovaly. Dopoledne pršelo jako z konve, ale počasí se umoudřilo a dokonce bylo sluníčko! V 10:40 jsme sedaly na kola a vyrazily od našeho domu…
Připraveny, pozor, start…
Přikládám naši trasu…
Fotky jsem pořizovala synovým digitálem, který je malý, skladný, bohužel kvalita je příšerná. Berte, prosím, následují záběry pouze jako materiál dokumentačního charakteru. Tady už frčíme lesem za Horním Žlebem podél potoka Sitky. Předtím jsme ovšem projely i Dolní Žleb…
První krátká zastávka u Vávrovy studánky kousek za Horním Žlebem…
Cesta je po deštích docela blátivá, rozježděná od lesních strojů a lesním dělníkům je teď v únoru zřejmě vedro, když si dělají ze stromů věšáky…
Od loňského roku se tu vytěžilo hodně stromů a svahy v údolí docela prořídly…
Krátce stavíme na mostě, neboť Jíťa avizuje povolenou tkaničku u boty. Pokládá své rukavice a čepici mého manžela na sedátko kola, když tu zafouká větrný poryv. Věci letí vzduchem a Jitka za nimi. Čepka s jednou rukavicí jsou zadrženy na okraji mostu přímo nad potokem, druhá rukavice však doletěla dál…
Štěstí v neštěstí: Jitčina rukavice skáče z mostu, ale zachytí se na pidivětvičce nad potokem…
Kamarádka neváhá a vrhá se do marastu u potoka za rukavicí, než přijde další poryv větru a milá rukavice odpluje směr Šternberk. Zadaří se, rukavice je zachráněna a my můžeme pokračovat…
Podél potoka Sitky šlapeme k Mutkovu…
…když tu…helemese! V ostružiní nedaleko cesty stojí vedle sebe 3 pytle. Napadají nás nejrůznější hororové scénáře a já se dobrovolně vydávám na omak pytlů. 
O kus dál za zatáčkou se válí celá hromada pytlů…
Pod Mutkovem…
Narážíme na ledopády. Chvíli se u nich různě fotíme…
Při stoupání do kopce k Mutkovu si kamarádka uvědomí, že nemá čepici. Zůstala ležet u ledopádů. Pokládá kolo a letí jako tryskáč zpátky dolů…
Áááá…tady už se nám Jíťa řítí s čepicí celá uřícená do kopce, ani mluvit nemůže, lapá po dechu a vydává nepopsatelné zvuky…
Přijíždíme na Mutkov a napojujeme se na žlutou značku. Po odbočení do jedné prudší uličky přehazuji na 1 a spadne mi řetěz! Po chvilce mordování se mi jej podaří nahodit na převodové kolo a jedeme dál…
Na Mutkově mají pěkný rozcestník…
A mají tu i sníh!
Vrháme se na zasněženou plochu a zahajujeme koulovačku. Opodál stojící sněhulák se kochá hřebeny Jeseníků…
Po dostatečném vyřádění, kdy sotva lapeme po dechu, pokračujeme dál. Poslední pohled přes rameno a nasedáme. Jízda po sněhu na kole není jednoduchá, ale statečně se posouváme vpřed…
Směr po lesní cestě jen tuším, posledně jsem totiž jela do hlavní silnici. Užíváme si nejen brodění v bahně a sněhu, ale vnímáme také kouzelnou hru slunečních paprsků…
Tento úsek překonáváme pěšky, páč by to nemuselo dobře dopadnout…
Sníh střídá bahno a bahno střídá sníh. To ale není pro nás důvod k návratu či změně trasy. Nejsme žádné měkoty…
Za touto lesní křižovatkou konečně najíždíme na parádní povrch cyklostezky a frčíme…
Krátká zastávka na společnou fotku a potom už svištíme dolů ďábelskou rychlostí…Škoda, že nás při jízdě nemá kdo vyfotit, to by byla jen žhavá čára.
Svačinku v podobě müsli tyčinky napůl chroupáme na skalách (díky, Jituš). Zde také točíme krátký videopozdrav pro kamaráda Ráďu…
Společná pod skalami…
Z cyklostezky nad Řídečí se napojujeme na modrou značku. Ukazuji Jitce „Oltářní kámen“, u kterého jsem již poněkolikáté…
Jak je vidět, i zde se těžaři činí…
Sjíždíme ke Zlatému potoku…
V lese nad Chabičovem měníme kola za Leonbergeří modelky, které dobře znám, protože jsem měla tu čest holky fotografovat. Po rozloučení pokračují s páníčkem v procházce a my v jízdě…
S radostí shledávám, že Josefčina studánka prošla rekonstrukcí…
Poslední zastávku i fotku pořizujeme u Vyhlídky na Dubové hoře…
Sotva potom nasedneme na kola a sjedeme do Chabičova, stačí vyjet poslední kopec za obcí a jupíííí…zbytek cesty frčíme dolů bez šlapání až do Šternberka. Parádní jízda s větrem kolem…čepic. 