Plánovaný cyklovýlet po cyklostezce Bečva se odehrál s mírnými komplikacemi, zato ve výborné náladě…Výlet naplánoval kamarád Ráďa z Karviné, zajistil všem místenky (i pro kola) a vzal sebou manžele Andreu a Rosťu (také z Karviné). Ze Šternberka jsme vyrazili s Jitkou a Michalem, s nadšením se přidali i Babičáci Blanča s Ladikem, spolu po cyklostezce do Olomouce. Původně měl jet také můj mužíček, bohužel si den před cyklovýletem na fotbalovém zápase „Děti proti rodičům“ odrovnal koleno a místo na kolo sedl do auta směr chirurgie…Samozřejmě nám to bylo všem líto, protože tak bezva parta lidí se nesejde každý den a výlet jsme plánovali víc jak měsíc…Co se fotografií týče, zrcadlovka tentokrát zůstala doma. Nebylo možné ji vzít sebou, co chvíli zastavovat a zdržovat ostatní. Také počasí nemělo být bůhvíjaké. Prostě zůstala doma a já aspoň jela rychleji. 
Mapa naší trasy…
Sraz v Olomouci na Hlavním nádraží, odkud se po vzájemném seznámení (někteří se nikdy neviděli) naloďujeme i s koly na vlak směr Vsetín…
Karviňáci přijíždějí do Olomouce vlakem, my ostatní jsme rozcvičení z cyklostezky Šternberk-Olomouc…
Počasí nám od rána výlet sabotuje, ale nic nás už neodradí. Kupéčko se otřásá salvami smíchu až do Vsetína.
Společná fotka před nádražím ve Vsetíně. Následuje stažení aplikace Endomondo do mého a Jitčina mobilu. Prd se v tom vyznáme. Ráďa nám dává školení a můžeme vyrazit…
V prvním úseku mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím parádně mokneme. Mám sebou sice „pončo“, co mi přibalil mužíček, ale chci držet basu s ostatními a tak svorně moknu s nimi. Záchranou před slejvákem se stává hospůdka v Jarcové, kam se uchylujeme na první pauzu…
Naštěstí pršet přestává a my vyrážíme dál. Při projíždění jedné z obcí nás udeří do očí tento maxinápis. Majitelům pozemku zřejmě létají cyklisté přes plot na zahradu. Pořizujeme nezbytné foto…
Cyklostezka přes Valašské Meziříčí poněkud narušuje naše plány: nejprve Ladik v zatáčce klouže na žížalách a vzápětí to pokládá i s kolem na asfalt. Následkem je pohmožděná oblast kyčle s parádním modrákem. Hrdinně se zvedá a hbitě naskakuje na kolo. Přece jej, sportovce, jen tak něco neskolí! 
Ladik, který jede chvíli v čele, se otáčí a vyráží Blanče na pomoc. V tu chvíli se ozývá strašná rána! Nabývám dojmu, že po nás někdo střílí. Vzápětí se ukazuje příčina: Ladikovi bouchl plášť! Ajajaj…Tohle neopraví ani MacGyver! Kde sehnat v neděli nový? Jituš hbitě žhaví mobil, kolega z práce dle internetu diktuje adresu Sportissima ve Valašském Meziříčí a Míša s Rosťou vyrážejí na nákup…
Čekání na plášť: pevně doufáme, že jej chlapi seženou, Ladikovi cvakají půlky, neboť bez pláště jeho cesta končí.I v této situaci se skvěle bavíme: narážky typu „Tak jste si zapíchali“ se hrnou na manžele ze všech stran…
Servisák Ráďa 
Další nechtěnou zastávku děláme v přístřešku na kola na nádraží v Hustopečích nad Bečvou. Spouští se parádní liják, při kterém na nás nezůstává jediná nit suchá…
Jituš opět žhaví s kolegou drát, tentokrát ohledně nejbližší restaurace. Všem kručí žaludky a než přejde nejhorší déšť, můžeme se v klidu někde najíst. Dostáváme tip na restauraci v Hustopečích n.B. cca 800m od přístřešku. Sedáme v dešti na kola a vyrážíme. V restauraci nás však nepotěší: nevaří se tam. Co to je za restauraci???Naštěstí dostáváme tip na Bistro u benzínky, takže opět nasedáme na kola, vyrážíme lijákem a brzy sedíme v suchu a teple na parádním obědě…
Většina z nás objednává smažák. Přiznávám, že mi natolik vyhládlo, že bych zvládla 2 porce…
Abych nebyla za nenažrance, obracím své choutky k něčemu sladkému. Pohár s točenou Opočenskou zmrzlinou…
Naše parta v Hranicích…Po krátké poradě odcházejí Andrea s Rosťou na nádraží, loučíme se s nimi a my ostatní pokračujeme do Přerova…
Než ovšem šlápneme do pedálů, neodolám cachtačce ve fontáně (tímto zdravím kamaráda Toma!
Záběrů z cyklostezky nikdo z nás moc nemá. Za jízdy mobil nestíhá a vše je rozmazané, navíc se člověk snaží nevymáznout. Zastavování nepřipadá v úvahu, Ráďu v čele bychom nedojeli. Mezi Hranicemi a Přerovem nabíráme na rychlosti (cca 24km/hod)…
Ještě jedna malá zastávka na tatranky a fotku v obilí a pak už frčíme rovnou do Přerova, kde odpadáme v první hospůdce. Kolik jsem vlastně dnes vypila těch Kofol?
Následuje prokličkování přerovskými ulicemi k nádraží, koupě lístků do Olomouce a loučení s Ráďou, který se vrací vlakem do Karviné. Máváme a vyrážíme. V Olomouci se opět dělíme: Jitka s Míšou přesedají z časových důvodů na vláček směr Šternberk, Blanča, Ladik a já bojujeme o poslední kiláky na cyklostezce Olomouc-Šternberk…V závěru tak má každý z nás jiný počet najetých kilometrů (já 121 km), ale myslím, že naše zadky a kolena jsou na tom naprosto stejně…
CYKLISTICE ZDAR!!!