Jaro v nedohlednu, mráz venku nedodává optimismu, inu vrhám se na poslední restík z loňského roku: podzimní výšlap s Lenkou, Mirkem a Píšťalkou přes Boboty a Janošikovy diery…
Při odbočce na Tiesňavy se nad obcí Terchová nachází památník Jánošíka. Vždycky jsme kolem něj projeli, ale tentokrát se mi podařilo ukecat Mirka, aby zastavil a vyběhla jsem si nahoru…
Svah byl pořádně rozbahněný a málem jsem vypustila duši, jak jsem spěchala, aby ostatní nečekali dlouho. Odtud shlíží Jánošík na Terchovou…
Parkoviště (vlevo) u cesty: vpravo Tiesňavy, vlevo Boboty. Dnes jsme se rozhodli přejít Boboty…
Hned po pár metrech jsme funěli do prudkého, ale opravdu prudkého svahu. Slávek vyrazil a zmizel nám v divočině, než „bys řekl švec“.
Polokamenitou, místy zpevněnou stezku vystřídala suť…
Suť vystřídaly skály s řetězy…
Stoupali jsme stále výš, po stezkách (a zelené turist.značce), které jakoby měly co chvíli skončit. Pořád jsem si říkala: tudy se snad ani nedá jít dál. A pořád jsme postupovali, i když se mi to zdálo téměř nemožné. Hlavně koukat pod nohy, jedno šlápnutí vedle a…
Stezičky na samém okraji skály a příkré srázy tu nejsou žádnou výjimkou…
Výhled na protější Tiesňavy a silnici, kde jsme zanechali auto…
Slunce vykouklo opravdu jen výjimečně. Tento den byl zatažený, ale i tak jsme se pořádně zapotili…
Dělali jsme krátké přestávky a zásoby pití v nás jen zasyčely. Po zjištění, že „ať děláme, co děláme, Slávka nedoženeme“, rozhodl Mirek, že kolegovi zavolá, aby někde počkal, že mu předá mapu a každý si půjdem dál svým tempem…
Ano…i tohle je součást stezky.
Slávek nás čekal na jedné ze skal. Seděl si a houpal nohama. Než jsme na něj narazili, uběhlo hodně času. Dodnes je nám záhadou, jak to dělá, že se tak rychle přemisťuje.
Sotva nás vyfotil, zmizel, než jsme vyšli tento kousek za námi…
Pokračovali jsme vlastním tempem s krátkými fotozastávkami mezi skalami s výhledy dolů…
Všudypřítomný lišejník
Výhled dolů…
Vrchol Boboty (1086 m). Následovala svačinka a zahrabávání mé maličkosti bukovým listím…
Ani Píšťalka nezůstala ušetřena…
Sestup dolů byl dost náročný, svah velmi prudký. Nedovedu si představit jít tuto trasu v opačném směru. Na vojně jsem nebyla, tudíž se po břiše plazit neumím…
U rozcestníku „Vrchpodžiar“. Do setmění zbývalo pár hodin, usoudili jsme, že projít dierami ještě zvládneme…
Koliba Podžiar (pokaždé zavřená)
Od Koliby jsme se napojili na modrou značku a směle stoupali Hornými dierami…
Turistů bylo o poznání méně, žádné davy, jako před měsícem. Tentokrát jsem ale neměla stativ, všechny záběry jsem pořizovala z ruky…
Lávky a žebříky v Horných dierach…
Bukové listí vytvářelo ve vodě různá díla…
Vody bylo více než minule, místy jsme jí museli projít a stezka se ztrácela pod hromadami listí. Všechno to mělo své kouzlo…
Bez davů turistů v patách se nám šlo moc dobře…
Ono vážně nebylo vidět, kam člověk šlape…
Tak trochu strašidelný strom, co říkáte?
Došli jsme k rozcestníku „Pod Pálenicou, odbočili na zelenou značku a sešli pod Poludňovými skalami. Opět jsme se ocitli u rozcestníku „Vrchpodžiar“ a neznačenou stezkou jsme se vraceli podél Bobot zpátky k autu. Mezitím Slávek volal, že už sedí na jídle v Kolibě Diery (panebože-on má snad sedmimílové boty!)
Podivných stromů s obličeji je tam v lese víc…
Z lesa jsme sestoupili poblíž hotelu Boboty a podél asfaltové silnice, vedoucí od Štefanové, jsme pospíchali k autu. Než jsme k němu dorazili, začalo se šeřit. Mirek volal Slávkovi, že už pro něj jedeme. Opět nám vyrazil dech: prý nám jde pomalu naproti…
Více fotografií naleznete na tomto odkaze:http://acijka.rajce.idnes.cz/Mala_Fatra_Boboty,_Janosikovy_diery…18.11.2012