Poslední dobou nestíhám psaní reportíků, práce a učení s prvňáčkem mi zabírá hodně času. Než doženu popsat všechno, o co bych se ráda s vámi podělila, berte skluz s články jako „vzpomínku na léto“.
Na Šumavě bylo fajn a pěkný byl i výšlap na vrchol Pancíř, kde se nachází chata s restaurací a rozhlednou. Fotku našich dětí jsem pořídila poblíž dolní stanice lanovky na Pancíř. Auta jsme zanechali na placeném parkovišti na Špičáckém sedle u hotelu Karl (jediné placené parkoviště, na které jsme na Šumavě narazili). Parkovné (100,-) vybíral Leandro, občan Dominikánské republiky, který mimo jiné vyučuje na Špičáku Zumbu. Tady na Šumavě na nás působil až moc exoticky (mám s ní fotku, ale nemusíte vidět všechno).
Všudypřítomná záplava růžových květů…
Na vrchol jsme šlapali 2,5 km po červené turist.značce, nejprve kolem několika hotelů s výhledy na vrchol Špičák a německý Velký javor. Na fotografii bytový dům Špičák…
V lese nás lákala k odpočinku sametová travička, ale první zastávku jsme vytyčili až na vrcholu, proto jsme pokračovali…
V tomto místě kříží stezku jednosedačková lanovka na Pancíř…
Jak je vidět, přepraví ledacos…
Stezka se pak stočila zároveň s lanovkou, s pár lidma se dalo za jízdy i pokecat, lanovka nejede nijak rychle. Vrchol Pancíř s chatou na obzoru…
Stezka se napojila na asfaltovou cestu (zpětný pohled)…
Příchod k chatě Pancíř znamenal pro naše dítka odpočinek, svačinu a nanuky, na které se celou cestu těšili (a my je na ně vnadili)…
Chata Pancíř s rozhlednou, ze které se nabízejí krásné výhledy na okolní kopce (zpoplatněný vstup)…
Výhled z rozhledny severozápadním směrem…
Naše dítko tak dlouho žadonilo, že chce jet dolů lanovkou, až jsem svolila. Napadlo mě mimo jiné, že bychom se mohli podívat ke Špičáckému želez. tunelu, než ostatní sejdou dolů po svých. Sraz jsme si dali v restauraci „Malá Paříž“ kousek od dolní stanice lanovky, neboť nás již několik dní lákala vývěsní tabule, která slibovala halušky za lidové ceny…A tak jsme s Davčou nasedli na jedno sedátko a kochali se krajinou…
Z lanovky jsme zamávali Gabrhelovým a drkotali se dál…
Po chvíli jsem skoro necítila nohy, jak se mi na klíně vrtěl ten můj klučík, přece jen už cosi váží…
Lanovka si jela pomalu a cestou nás čekal přestup na Hofmankách. Bylo docela zajímavé, seskakovat za jízdy s těžkým Davčou a foťákem (naštěstí oba přežili bez úhony)…
Okolní hedvábné louky pod lanovkou…
Výhled z lanovky na Špičák…
Byla jsem ráda, když jsme přistáli na dolní stanici…
Přes louku pod lanovkou se nedalo projít bez výcvaku…
Balík je to největší lákadlo…
S Davčou jsme přišli na Špičácké nádraží a nenápadně pokračovali dál po peronu k tunelu…
Oba vlaky projely dřív, než jsme sešli od lanovky, takže nehrozilo, že by hned jel další. Přesto jsme se u tunelu nijak nezdržovali, nebyl to dobrý pocit, mrazilo mě po těle a nejen z chladu, který sílil, čím víc jsme se přiblížili. Cvak a rychle pryč…
Restaurace „Malá Paříž“, kde jsme se sešli na zmiňovaných haluškách. Nebyly sice domácí, vyhládlý žaludek však neprotestoval…
Po obědě si chlapci a chlapi zajezdili na minikárách…
Nejradši by jezdili do večera, kdyby to nelezlo do peněz…
Malý závodník
Po Zinkovo-Gabrhelové poradě jsme společně odjeli do Nýrska, nakoupili zásoby a osvěžili se výbornou točenou zmrzlinou. V IC jsme se dozvěděli, že přehrada slouží jako zásobník pitné vody pro okolí, tudíž je zakázáno se tam koupat. Prošli jsme se po rozpálené hrázi a uháněli na chalupu, kde na nás zaslouženě čekal bazén…
Nýrská vodní nádrž
Více fotografií na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Dovolena_SUMAVA_Pancir,_Spicacky_zelez.tunel…2.8.2012