Večer před odjezdem na sraz Klubu sběratelek na Q-ranči jsem si vytyčila pár turistických cílů: když už jedu autem (mám konečně dálniční známku) , sama, před sebou volný den, mé turistické nadšení mi nedovolilo projet jen tak kolem.Volba padla na Židlochovice, Ivančice a pár rozhleden v okolí. Měla jsem v plánu všechno stihnout tak, abych se stavila ještě i u Marty na Dašově a manžel mě zaúkoloval, abych cestou vyzvedla med u včelaře v Markvarticích.Nepočítala jsem však s tolika omezeními na dálnici a několika objížďkami na vedlejších silnicích, které mi časově přitížily. K Martě jsem to nakonec nestihla a dojela rovnou na sraz, kde už na mě čekali. A co jsem stihla po cestě? Mrkejte…
První zastávkou bylo město Židlochovice, ležící na řece Svratce. Navigace mě spolehlivě dovedla až k místnímu IC u náměstí…
Náměstím jsem prošla na Žerotínovo nábřeží a přešla most přes Svratku. Hned za autobusovým nádražím jsem vstoupila do areálu místního zámku…
Vpravo od autobusového nádraží se nachází gymnázium…
Zámek v Židlochovicích je v současné době využíván jako sídlo Lesního závodu a je veřejnosti nepřístupný…
Za návštěvu však stojí unikátní park židlochovického zámku, kde na rozloze 23 ha žije volně stádo mufloní a jelení zvěře.Hledala jsem muflony a jako první jsem narazila na veverky, které si hrály v trávě jen kousek ode mě. Teleobjektiv jsem neměla u sebe a dost jsem si to vyčítala. Spokojit jsem se musela s těmito záběry s následným výřezem…
Mufloni odpočívali o kus dál ve stínu statného stromu. Byl na ně úchvatný pohled. Zvířata mi dovolila přiblížit se na cca 20m. Měli mezi sebou i rozkošná mláďata a já jsem strávila nějakou dobu jejich pozorováním. Čas ale neúprosně pádil a mě čekal výstup k rozhledně Výhon…
V parku právě kvetly kaštany…
Když jsem se vracela, pod nohama mi vyběhl bažant a rychle si razil cestu trávou co nejdál ode mě. V parku jich žije hodně, zahlédla jsem je zdálky. Také jsem slyšela pávy, ale nenarazila jsem na ně, což mě ani netrápí, hlavně, že ostatní zvířata se přede mnou neschovala.
Vyzbrojena mapkou, kterou mě podarovali v místním IC, jsem se vrátila na náměstí s pohledem upřeným k rozhledně Výhon, která se rýsovala v dálce na obzoru…
Naučná stezka Výhon vede kolem radnice (budova vedle patří IC) po zelené turistické značce…
Kousek od kaple sv.Barbory se zvonicí (byla zcela skrytá stromy, tudíž nemám fotku) jsem potkala starší paní s chrtem ZOREM. Paní se sama dala se mnou do řeči, prý před chvílí potkala nějakého pana fotografa, který také mířil k rozhledně. Rozpovídala se o místních památkách a poradila mi nejkratší cestu nahoru. Takoví lidé jsou poklad, neboť později jsem narazila na jiné, co neměli tušení, že se v jejich městě nachází nějaké památky!
Cesta vzhůru vedla převážně akátovým lesem mezi vinicemi, zahrádkami a chatařskými koloniemi.Naučná stezka má opravdu vtipné ukazatele: kovovou šipečku na dřevěném trámu jsem nejprve přehlédla, splynula mi se stromy v pozadí…
Na stezce se nachází např. Robertova studánka…
…a za ní hned socha sv.Jana Nepomuckého…
Asi po půlhodince se přede mnou objevily louky, pole a masiv Výhonu. Zahrádky zůstaly po levé straně, vpravo se rýsovala zvlněná krajina s terasami jako v Číně…
Cestou mě předjelo několik aut, ačkoliv je zde přísný zákaz vjezdu. K rozhledně se nedá dostat jinak, než pěškobusem.Zřejmě šlo o zahrádkáře, možná mají výjimku. Zde jsem opustila cestu a využila stezičku vyšlapanou v poli, abych si zkrátila, už tak z časového hlediska, dlouhý výstup…
Stráně lemovaly šípkové keře…
Travnatá cesta mě spolehlivě dovedla přes klikatící se terasovitý terén k rozhledně Výhon, které se také říká “Akátová věž”…
Rozhledna Výhon (355m) je kromě železné konstrukce vyrobená z akátového dřeva, vstup je volný…
Vystoupala jsem 76 schodů na vyhlídkovou plošinu ve výšce 14,5 metrů. Pan fotograf sem dorazil kousek přede mnou a hned jsme se dali do řeči. Dokonce mi nabídl svůj teleobjektiv Tamron 70-300mm, abych si udělala nějaké záběry výhledů…
Klikatá cesta přes terasy, po které jsem přišla…
Židlochovický zámek
V dáli město Brno jako na dlani…nejvyšší budova patří nemocnici Bohunice, kterou tak dobře znám…Klášter v popředí patří Rajhradu…Na opačné straně se rozkládaly Pálavské vrchy se dvěma zříceninami a Novomlýnská nádrž, bohužel se tímto směrem zrovna nedalo fotit.
S panem Josefem se dobře povídalo, společně jsme snědli svačiny v turist.přístřešku u rozhledny a protože jsme měli stejnou cestu, vydali jsme se dolů spolu…
Na okraji pole jsme nalezli tyto rostliny, zřejmě jde o plevel, ale kvete hezky, no ne?
Pan Josef zná tento kraj s jeho historií dokonale, takže jsem se dozvěděla několik zajímavostí, veselých i smutných příběhů a jeho společnost mi byla přínosem. Například tento pomníček: na tomto místě při povodních v 90.letech utonuli manželé. Zvláštní je, že tu není žádný větší potok, jen malá stroužka, která byla momentálně naprosto vyschlá…Na náměstí jsme se s p.Josefem rozloučili a já jsem pokračovala do Bratčic.
Rozhledna v Bratčicích je cihlový zděný vodojem s vnějším točitým schodištěm a vyhl. plošinou v 5 m, 30 schodů, otevřena 2003. Moc výhledů z ní neuvidíte, není ani na kopci, leží u silnice v polích. Přišla mi legrační v porovnání s rozhlednami, které jsem zvyklá zdolávat. 
Dalším zastavením byly Dolní Kounice, město bohaté na památky…
Nejznámější a nejvýznamnější památkou města je rozsáhlá zřícenina premonstrátského kláštera “Rosa Coeli”…
Na kopci nad klášterem leží hrad a zámek Dolní Kounice, který se mi podařilo vyfotit pouze díky průzoru mezi vraty nějaké fabriky. Na pátrání po lepších výhledech nebyl čas, proto aspoň toto…
Hrad navazuje na zámek, zatím byl otevřen pouze o víkendech a svátcích, opravuje se a jak se zdá, spousta plánovaných akcí bude jistě zajímavá…
Jako nepřehlédnutelná dominanta se tyčí na kopci nad městem poutní kaple sv.Antonína, ke které vede z města křížová cesta se 14-ti zastaveními…
Na víc mi nezbýval čas, proto jsem sedla do auta, zaparkovaném na břehu řeky Jihlavy a zamířila do města Ivančice na soutoku tří řek: Jihlavy, Oslavy a Rokytné…
Navigace mě spolehlivě navedla středem města na náměstí, kde se nachází IC. Kdo však mohl tušit, že zde právě probíhají “Slavnosti chřestu”, náměstí bude uzavřené a navíc všechny ulice rozkopané?
Koukala jsem s pusou dokořán: všude stánky, hlasitá hudba, kolotoče a…lidí jako máku! Náměstí totálně ucpané a jelikož jsem tu byla poprvé a nevyznala se, nechala jsem auto stát napasované v zákazu mezi dvěma sloupy a stromy. Nic jiného mi ani nezbývalo. Následovala rychlá návštěva IC, kam jsem opravdu nezbytně musela pro mapku a rady. V rychlosti jsem tam navštívila 2 expozice: památník Vladimíra Menšíka a památník Alfonse Muchy (a v duchu doufala, že nemám na autě botičku). Vladimíra Menšíka mám ráda, byl to pan herec a expozice byla zajímavá, zvlášť, když po celou dobu prohlídky promlouval jeho hlas. Muchu nemusím, ale když už jsem tady a existuje vizitka, tak proč do těch místností za 40,- aspoň nenakouknout…
Jak jsem se proplétala mezi stánky, najednou na mě někdo volá jménem! Parta přátel od nás z Těšíkova (a moji nedávní modelové) tu prodávala na stánku!!! Tak tomu říkám náhoda!
Rozkopanými Ivančicemi jsem se propletla k parkovišti u Penny, kde na moje auto čekalo poslední volné místo.Odtud jsem šla pěšky k Réně-rozhledně A.Muchy. Réna se tyčí na jednom z kopců s krásným výhledem na Ivančice. Musela jsem ovšem zdolat pár překážek: od Penny k vlakové zastávce, po mostě přes řeku Jihlavu (docela dobrodrůžo, protože některá prkna už byla v rozkladu) a pak serpentinami k Réně (cca 1,5 km). Vzala jsem to pekelným tempem…
Splav na řece Jihlavě…
Po červené značce od mostu k vyhlídce…
Betonová vyhlídka Réna…
Panoramatický výhled z Rény na Ivančice…
Pohled na centrum Ivančic…
Kaple sv.Jakuba na protějším kopci nad městem: více vpravo se nachází další vyhlídka Na Oklikách, kam jsem měla namířeno. Směr jsem tušila, bohužel mi nikdo z místních, které jsem doposud potkala, nedokázal říct, jak se tam nejlíp dostanu. Dokonce ani místní personál v hospodě u mostu! Někteří se divili, že tady něco takového vůbec je!
Poslední pohled na Rénu a musím jít…
Štěstí a náhoda mi přihrály do cesty milou paní, která za pěkného počasí chodí z práce pěšky domů: z Ivančic do Moravských Bránic (cca 7 km). Červená značka nás dovedla přímo k vyhlídce. S paní se mi příjemně povídalo, jakobychom se znaly dlouhé roky. Výhled jsme si vychutnaly společně, poté jsme se rozloučily a ona pokračovala k domovu…
Cesta k vyhlídce Na Oklikách…
Vyhlídka Na Oklikách je celkem nenápadná a zezdola není ani vidět…
Výhled z vyhlídky na Ivančice (cca 2 km). Zpátky jsem šla stejnou cestou a nožky už jsem hezky cítila…
Poslední zastávkou dnešního dne byla rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně . Nepodařilo se mi na ni vystoupit, protože byla zavřená. Podle informací na tabuli bývá otevřená pouze o víkendech a svátcích! Hned mi blesklo hlavou, že si za rok asi moc nevydělají, když mají přes týden zavřeno a vstupné 10,- je asi nijak nevytrhne. To se jim milion, který stálo vybudování, jen tak nevrátí.Až 14 dní po mé návštěvě čtu na jejich stránkách změnu otevírací doby. Konečně to někoho napadlo! Nebo že by mě slyšeli až do vesnice, jak jsem láteřila?
Všechny fotografie jsou opět na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Zidlochovice,_Ivancice_a_okoli…18.5.2012