Slunečný jarní den a dostatek času mě vylákal do přírody. Vytiskla jsem si mapu, nachystala výbavu a natěšená s batohem na zádech a věrnou jorkšírkou jsem vyrazila v 9:30 autobusem do Mutkova se záměrem dojít odtud až domů…
Kostel v Mutkově
Když mě autobus vyplivnul na zastávce v Mutkově, nejdřív jsem si tuto obec, s pouhými 56 obyvateli, obešla. Kromě několika chalup, kostela a Obecního úřadu s hospodou se zde nacházejí chaty a jedna soukromá stáj.
Obecní úřad a hospoda v jednom…
Zvonek na bráně u stájí (koníci venku nebyli)
Po procházce vesnicí jsem se vydala po zelené turistické značce, která vedla kolem nějakého statku s všemožným harampádím a stroji…
Nachází se tu kamený kříž, bohužel se o památku nikdo nestará…
Stezkou od statku jsem vystoupila na louku na kopci, odkud byl pěkný výhled na Mutkov. Velká škoda oparu v dáli, masiv Hrubého Jeseníku zůstal skrytý…
Zelená trasa se zlomila vlevo do pravého úhlu a přešla v asfaltku, využívanou lesáky…
Lesní souznění…
Už cestou na toto místo mi běželo hlavou, jestli si mám udělat zacházku ke zbytkům hradu Mutkov. Zelená značka zde zahýbá prudce doprava. Zaváhala jsem jen na chvíli: je krásně, času mám dost a bůhví, kdy se sem zase dostanu. Vykročila jsem tedy touto cestou smířená s kilometry navíc…
Za zatáčkou jsem potkala lesáky, kteří se právě chystali nastartovat motorovky. Místo masakru jsme však podebatili o hradu, no kdo jiný se tady tak dobře vyzná, že?
Abych se dostala ke hradu, musela jsem sejít 5 serpentin bukovým lesem…
Zacházky vůbec nelituji, pořád bylo kam koukat a co dokumentovat…
Beruška v bukovém listí…
Jedna ze serpentin…
Lesní drobnůstky…
Z lesa jsem vyšla na rozcestí cyklistické stezky v údolí, kterým protíká potok Sitka…
Sitka: foceno z mostu
Za mostem přes Sitku se nachází ještě jeden můstek přes potůček Březina. Po přejití těchto dvou mostů jsem stanula u pozůstatků hradu…
Hrad stával v prudkém kopci, pěkně jsem si zašplhala…
Výhled zezhora na oba mosty…
Jediné, co jsem z hradu našla, jsou tyto kameny. Nikde tu není žádný ukazatel, upozornění či zmínka o hradu, zřejmě proto, že se jedná už jen o hromadu kamenů. Pevně věřím, že jsem našla tu správnou hromadu, neboť jsem obešla pěšiny na obě strany a nikde jsem nic jiného nenašla.
Tina mi pomáhala obhlížet terén…
Dole u potoka bylo živo: nejdřív jsem načapala žluťáska…
Podél Sitky kvetly tyto rostliny (snad Devětsil?)
Zvažovala jsem o dalším postupu: mám šplhat zpátky serpentinami na zelenou značku a riskovat, že mi na hlavu spadne strom (motorovky už to valily) nebo jít po cyklistické a na zelenou se napojit později? Vyhrála druhá varianta. Díky tomuto rozhodnutí jsem zahlédla pěkně zblízka kunu. Ona však o něco dřív zahlédla Tinu a hbitě vyskočila na strom. Chvíli nás pozorovala zpoza kmene, ale jakmile jsem se přiblížila ve snaze zachytit ji teleobjektivem, zdrhla až na samou špičku smrku a jako veverka předkakovala z jednoho na druhý! Fotografií kuny tudíž nemůžu posloužit, třeba někdy příště…
Sitka mě na mnoha místech překvapila: předvedla oku lahodící kaskádky a vodopádky (ten náš potok se nezdá!)…
Sitka
Cestou jsem prošla kolem mnoha krmelců, že už jsem je ani nepočítala…
Na kvetoucích rostlinách u potoka hodovala nejrůznější hmyzí drobotina: čmeláci…
…a hejna žluťásků. Tolik pohromadě jsem jich nikdy neviděla. Byli všude kolem…
U mostu Fořta Čecha jsem měla na vybranou: buď jej přejít a serpentinami vyjít k rozcestníku „Pod Ostrou horou“ a pokračovat po zelené značce nebo jít dál po cyklistické až do Horního Žlebu. Tentokrát vyhrála první možnost…
Most Fořta Čecha (proč se tak jmenuje nemám tušení)
Za mostem stojí dvě lesnické chaty. Tohle je jedna z nich…
Při stoupání serpentinami jsem narazila na dva rozkvetlé keříky…
Cesta, po které jsem stoupala z údolí Sitky pod Ostrou horu (pohled zpět)…
Zády k rozcestníku „Pod Ostrou horou“. Vpravo cesta, po které jsem přišla z údolí, vlevo ta, po které bych přišla, kdybych nesestoupila ke hradu…
Zelená značka pokračovala, pěkně zaříznutá do svahu, do Horního Žlebu…
Pěkně se šlo a nějaké výhledy na protější svahy a louky se také naskytly…
Paví oko (letos druhé
Najednou jsem na cestě narazila na shluk žabích vajíček ve vyschlé kaluži. Chvíli jsem stála a uvažovala: nezaprší-zaschnou, nic se nevylíhne…Stejně půjdu kolem rybníků v Dolním Žlebu, mohla bych je tam dát…No jo- ale v čem je přenesu? Jediná možnost byla přepravní taška mojí jorkšírky, ve které jsem ji měla v autobuse…
Vajíčka tedy putovala do Tininy tašky. Měla jsem obavu, že se mi rozmažou po rukách, že se rozpadnou, ale zbytečně: celý shluk šel krásně podebrat i s napadaným listím a jediné, co mi ulpělo na rukách bylo bláto, které jsem odstranila vlhčenými ubrousky. Ani ne 5 minut potom, co jsem vajíčka sebrala z cesty, vyjel ze zatáčky lesnický teréňák s vozíkem, naloženým dřevem. Tomu se říká záchrana na poslední chvíli! 
Sestupování k Hornímu Žlebu…
Hájovna v Horním Žlebu (foceno z lesa teleobjektivem mezi stromy). Zanedlouho jsem sestoupila na silnici, došla nejprve k lomu a odtamtud k rybníkům v Dolním Žlebu…
Ihned jsem zamířila k nejmenšímu z 5-ti rybníků k místu, kde jsem nedávno fotila skokaní námluvy…(z mého směru příchodu byl 1. v pořadí)
Vajíčka jsem přemístila do vody k ostatním skokaním vajíčkům a jsem vážně zvědavá, jestli se dočkám pulců nebo už bylo pozdě. Hodlám sem chodit častěji a pozorovat další stádia vývoje. Jak vidno, nikde v blízkosti se nenacházela jediná žába, skutečnost, že jsme minule se synkem narazili na žabí orgie, byla velká náhoda…
Největší z rybníků v Dolním Žlebu…
Tento rybníček je třetí v pořadí…
Tento rybník leží u prvních domků obce Dolní Žleb a je 5. v pořadí (4. byl vypuštěn)…
Krátce jsem se zastavila u známého, který si vlastnoručně postavil srub a v zahradě chová různá zvířata: kačeny, kozy, ovečku a koníka…
Přímo uprostřed obce Dolní Žleb najdete ještě jeden rybník, říká se mu „betoňák“…
Pohled od lesa na restauraci „U muflona“ v Dolním Žlebu…
Stezkou podél lesa jsem pokračovala až do Šternberka…
V přírodě jsem strávila nějakých 7 hodin, nemusela jsem spěchat (kluci šli hned po školce do fotbalu). Tentokrát mé album na rajčeti obsahuje daleko více fotografií z přírody, než je tomu jindy, když spěchat musím:http://acijka.rajce.idnes.cz/Z_Mutkova_do_Sternberka…3.4.2012