Když jsme s kamarádem Tomem plánovali nějaké trasy pro letošní rok, zmínila jsem se, že bych ráda viděla Vidnavu a okolí, s čímž nadšeně souhlasil, protože se tam chtěl také podívat, ale netroufal si mi ji navrhnout, neboť si myslel, že by mě nezajímala. Dosud jsme courali převážně po hřebenech hor a Vidnava je přece jen z „jiného těsta“ a není to zrovna vyhledávaná turistická lokalita. A právě tohle nás lákalo…
Jako první jsme projeli kolem nepřehlédnutelných ruin místní bývalé šamotárny. Následovala zkouška tlumičů felicie, než jsme se po kočičích hlavách, které tu a tam chyběly, dokodrcali na Mírové náměstí. K našemu překvapení náměstí neobklopovaly odrbané budovy, ale pěkně opravené domy s dominantní radnicí z roku 1867 (vpravo nahoře) či lékárnou „U Černého orla“ z roku 1769 (vpravo dole). Zajímavým prvkem náměstí jsou Bludné balvany, které sem v minulosti dovlekl ledovec až ze Skandinávie (vlevo nahoře).
Samozřejmě jsme se ihned po zaparkování vydali na průzkum i mimo náměstí.Moc pěkně vypadá i kostel sv.Františka z Assisi…
Další z pěkně opravených památek je kostel Sv.Kateřiny (vpravo nahoře), či bývalý zámek, který dnes slouží jako Základní umělecká škola (vlevo dole). Překvapila rovněž Radniční ulice s opravenými měšťanskými domy, IC a ubytovnou pro turisty (vpravo dole). Takže kdo čeká zapadákov plný ruin, bude překvapen asi tak jako my dva.
Pokračovali jsme Zahradní ulicí, ve které nás fascinovaly staré domy…
…a dokonce tu mají i Územní jesle.
Za městem nás zlákala řeka Vidnávka (s čističkou odpadních vod), po jejímž břehu jsme chvíli pokračovali na širokou louku…
Vidnávka má průzračně čistou vodu a teče si poklidně do nedalekého Polska…
Rozsáhlá louka…vlevo si proudí řeka, vpravo jsme tušili mokřiny, proto jsme se rozhodli louku přejít opět k cestě.
Krátká fotozastávka u jedné z krtin…
Po této cestě jsme pokračovali k Přírodní rezervaci Vidnavské mokřiny a doufali, že tam spatříme (a nejlíp vyfotíme) některého z ptáků či živočichů, kteří tam žijí.
Krátce jsme odbočili z cesty k tomuto jezírku…
Jsme tady!
Koruny stromů v aleji u mokřin…
Mokřiny jsou téměř porostlé rákosím s vyjímkou dvou míst. Tohle je to větší…Ptáky ani jinou zvěř jsme bohužel nezahlédli, myslím, že později tu určitě budou k vidění, ale kromě nich jistě i mračna krvelačných komárů, takže je vlastně dobře, že jsme si pro výlet vybrali začátek jara.Na lavičce seděla paní s kočárkem, na chvíli jsme s ní zapředli hovor. Chtěli jsme si vyfotit mokřiny se sluncem v zádech, takže nás zajímalo, jestli se dají obejít. Paní nevěděla, prý na druhé straně nikdy nebyla, přestože pochází ze sousední vesnice…
Cesta nás dovedla k hraničnímu kameni a pokračovala k nějaké osadě, my jsme se však nejdřív vydali přebrodit řepkové pole za vidinou lepšího výhledu na mokřiny…
…od kamene vpravo vzhůru
Zpětný pohled po přebrodění pole k cestě, stoupající vzhůru k lesu…
Malá zacházka se vyplatila: mokřiny jako na dlani. Z tohoto pohledu jde hezky vidět, jak je skoro celá plocha zarostlá rákosím a zvrchu bylo vidět jen větší nezarostlé místo…
…a u něj na lavičce sedí paní s kočárkem. Tomík lamentoval, že musí sedět zrovna tam (můžeme jen hádat, co si o nás asi myslela paní, jistě nechápala, proč se Šternberačka se Šumperákem derou přes pole k lesu do končin, kam ona sama jaktěživa nevkročila 
Vrátili jsme se k hraničnímu kameni a na kamarádův návrh jsme pokračovali přes tuto promočenou louku s podivnými trsy trav, skákajíc přes mokrá místa, zatopené žlabiny a příkopy. Výměna objektivu v těchto čvachtajících podmínkách mě trochu zbrzdila, kamarád si zatím opodál fotil, a já narazila na pěknou ještěrku, která mi brzy zmizela v listí u stromu…
„Jak se tak dívám, už kvete jíva…“
Vyšlápli jsme dál už po suché louce směrem k hranici. Na obzoru se rýsovaly hromady kolem štěrkovny…
Tom názorně předvádí překročení hranice. Během chvilky jsme si připadali jako dezertéři a špioni v jednom…
Těsně za hranicí jsme došli k hromadám hlíny a štěrku a s tabulemi, upozorňujícími na zákaz vstupu. Na můj popud jsme ale vyšplhali nahoru pro pár záběrů a doufali, že na nás někdo nevlítne. Potom jsme zase slezli a vydali se vpravo k lesu, kterým jsme šli kousek, až jsme došli k dalšímu zatopenému místu.
Následoval další výstup na hromady vytěžené hlíny…
Zavděk jsme vzali záběry podbělu…
…a když na hladinu zatopeného lomu přistála labuť, o našich dalších krocích bylo rozhodnuto.
V této části lomu se těžilo na plné obrátky, poblíž nás se 2x mihl náklaďák a bylo načase opustit zakázanou zónu.Zahnuli jsme polňačkou vpravo do kopce směrem k obci Laka…
V dáli za lomy se rýsoval historický kostel obce Kalków, kam jsme mířili. Záběr je pořízen teleobjektivem, takže to vypadá, že je vesnice blízko. Ve skutečnosti jsme se ještě pěkně prošli…
Cestička nás zavedla do nějakého družstva, kterým jsme se propletli do vesnice…
Koukali jsme samozřejmě všude kolem sebe a našim zrakům neunikla všemožná drůbež, natož holub, sedící na brance…
Soustředili jsme se na pěkný kostel, stojící uprostřed nudlovité obce Laka, až jsme přešli odbočku na Kalków…
Kaplička v blízkosti kostela…
Zacházka mi nevadila, aspoň mám tento kamenný most s potůčkem. Nutno dodat, že i zde v Polsku zřejmě přežívá zvyk jarního vypalování trávy…
Vrátili jsme se a pokračovali už správným směrem po silnici od Laky na Kalków…
Silnici lemovaly jívy v různých fázích květu…
…a polské včelky si vesele pěchovaly pyl do „nohavic“…
Z kopce jsme dorazili k hlavní příjezdové cestě do štěrkovny a opět na chvíli porušili zákaz vstupu. Místní jezírka jsou obklopeny plážemi bílého písku, břehy osázeny okrasnými stromky, některé z nich terasovitě a tohle mělo ostrůvek uprostřed. Nejradši bych se tam vyvalila…Bylo vidět, že se tu za každou cenu lidé nesnaží jen vykutat ze země, co se dá a zplundrovat všechno kolem, ale je vidět jakási estetická snaha o zkulturnění rozryté země.
U silnice stopovala Babočka kopřivová, můj první letošní „motýloúlovek“…
Po silnici jsme šlapali do Kalkówa a brzy dorazili k prvnímu stavení…
Jako na uvítanou nám jela naproti místní autobusová linka, pro mě hotová exotika!
V Polsku žijí silně věřící, proto jsme na každém kroku naráželi na kříže, sochy, kapličky a výklenky s Pannou Marií…
Kostel Narození Panny Marie v Kalkówě, který si kamarád vytyčil jako dnešní cíl. Je vážně moc pěkný…Chtěli jsme nahlédnout dovnitř, ale bylo zavřeno. Aspoň jsme jej obešli a postranními uličkami jsme se vrátili na hlavní silnici a až za mostem přes Vidnávku jsme po vzájemné dohodě (po silnici se nám jít nechtělo) vykročili rozbahněnou cestou mezi poli a lesy…
Tady už jsem cítila nohy celkem solidně. Zajímavé je, že když moje nohy začnou ochabovat, Tomovy o to víc přidávají. Jak to dělá, je mi záhadou…
Hnízdečko ve větvích keře potěšilo…
Došli jsme k řece a kopírovali její břeh, chvílemi houštím, kterým se naštěstí zatím dá projít a následně jsme vyšli na onu velikou louku, na které jsme začínali. Párkrát jsme nakoukli k řece…
První domky ve Vidnavě…
Strašně jsem se těšila na wc, oddech a jídlo a za tímto účelem jsme vybrali restauraci „Jannis“ přímo na náměstí. Jídlo do nás spadlo jako němci do krytu. Hospodský byl obtloustlý starší pán s polským přízvukem a tvářil se divně, když jsme pak požádali o spočítání za každého zvlášť. No co, pokaždé „to není tak, jak to vypadá…“
Přemluvila jsem Toma ke krátké zastávce v Žulové, kde mě zajímal Frýdberk: kostel, vystavěný na zbytcích hradu. Auto jsme zanechali na náměstí a vyšli ke kostelu…
Že šlo kdysi o hrad, dokládá i přítomnost kamenného mostu s oblouky, který se mi odspoda kvůli přímému světlu nezadařilo vyfotit. Kostel jsme celý obešli, kolem něj se rozkládá hřbitov. Dovnitř jsme se nahlédnout neodvážili, protože právě probíhala bohoslužba. Při hledání IC nám přálo štěstí: minuli jsme ho jen o dva domy a sotva jsem chtěla vzít za kliku, paní, co sedala právě do auta, se nás zeptala, co bychom potřebovali. Byla už na odjezdu a zastihli jsme ji jen tak tak! Ochotně nám dopřála vizitky (Tom je bral pro svou Věrku) a razítka do deníku. Tím byly naše dnešní cíle splněny.
Po návratu do Šumperka jsem měla ještě dost času do odjezdu vlaku a Tomova Věrka navrhla, že bychom všichni mohli zajít do kavárny. Dopřáli jsme si skvělé poháry a pak mě přátelé pozvali k sobě domů, kde jsme prohlíželi fotky z dovolených. Čas rychle utekl a bylo načase vyrazit na vlak…Únava se dostavila někde u Mladějovic a měla jsem co dělat, abych nezajela. Byl to plně využitý den s dávkou polské exotiky a pokud ještě někdo váháte, jestli se vyplatí vypravit do Vidnavy, já říkám: ANO.
Všechny fotografie naleznete pod tímto odkazem:http://acijka.rajce.idnes.cz/Vidnava,Vidnavske_mokriny,Laka,Kalkow,Zulova…20.3.2012