Po roce jsme se s přáteli vypravili opět na Sulovské skály. Vládlo nádherné, teplé, podzimní počasí, co víc si přát…
Tentokrát jsme měli hlídání synka zajištěno, takže jsme mohli na túru vyrazit s manželem oba. Mirek s Lenkou pro nás přijeli brzy ráno a přibrali jsme samozřejmě i naše pejsky. Pak už stačilo přejet Beskydy a přes Makov směřovat na Bytču. Za Bytčou jsme neodbočili vlevo na Hričov jako loni, ale vpravo na Sulov.Na úvod by neškodila mapa:
Auto jsme zanechali na parkovišti u Sulova a vyrazili po červené turistické značce a následně po žluté. Na ní jsme však dlouho nepobyli, neodolali jsme totiž procházce po zdejších loukách. Po nich jsme došli až k posedu, kde byly koberce voňavé máty! U rozcestníku „Lúka pod Roháčom“ jsme udělali odbočku k jeskyni „Sarkania diera“ a potom jsme dál šplhali po žluté s krátkou zastávkou na svačinu v „Skalnej bráne v Slopoch“.Když jsme následně vyšplhali k rozcestníku „Pod Roháčom“, napojili jsme se na červenou značku a po ní došli na Sulovský hrad. Odtud jsme už jen sestupovali prudce dolů po zelené značce až k parkovišti…Tolik na úvod, jen pro představu naší trasy, nyní přejdeme k obrázkům:
Orosené pavučiny na stromech v blízkosti parkoviště…(el.vedení se mi nechtělo retušovat)
Na loukách…skály kolem nás tvořily podkovu.
Sulovské skály ze žluté trasy…
Vpravo od posedu začínala louka porostlá mátou…
Mužíček v mátě 
Podzimní plody
To by člověk nevěřil, co všechno v říjnu kvete a plodí…
Pohled na louky, po kterých jsme přišli od Sulova…
Poblíž „Lúky pod Roháčom“
S Mirkem jsme neodolali a vyběhli jsme nahoru k osamocenému stromu. A vyplatilo se…
Skály před námi ležely jako na dlani, promočené boty od rosy za to stály…Odtud jsme sešli zpátky dolů a u rozcestníku jsem si vyškemrala přídavek v podobě Dračí jeskyně (Sarkania diera).
Kam teď?
K jeskyni jsem se drápala sama, mužíček to vzdal před prvním žebříkem a Lenka s Mirkem už nahoře byli dříve a škrabat se tam znova se jim nechtělo. Ani se jim nedivím…
Chvílemi jsem měla co dělat, abych neuklouzla na drolivém slepenci a nevyletěla z jeskyně jako ten drak. Bez úchytů ve skále bych se zastavila až někde dole u rozcestníku. V jeskyni panovalo šero, světlo sem proudilo jen dvěma stropními puklinami jakoby otvory v masce a někde úplně vzadu ze stropu kapala voda. Měla jsem mražení v zádech, to fakt přiznávám a nijak zvlášť dlouho jsem se tam nezdržela…
Vrátili jsme se pak zase k rozcestníku „Lúka pod Roháčom“ a pokračovali po žluté jakýmsi slepencovým korytem, které občas doplnil žebřík. Tinuška v horších úsecích trpělivě čekala, až ji vysadím nahoru, Píšťalka- to je kamzice…
Když slepencové koryto přešlo v les, ocitli jsme se na hliněných cestičkách zapadaných listím. Měli jsme štěstí, že nás občas zachytil nějaký kmen stromu nebo kořen. Výstup k místu „Skalná brána v Slopoch“ byl nesmírně náročný, lezli jsme po břiše, listí podkluzovalo, hlína prášila a usedala na nás, funěli jsme všichni jako lokomotivy a zdálo se chvílemi nemožné vyškrábat se nahoru. Turisté, jdoucí opačným směrem, sjížděli v mračnech prachu a listí dolů, zachycující se za stromy.
Svačinka ve skalní bráně po náročném výstupu…Tady jsme pak přemýšleli, kudy dál. Značka nebyla vidět, potom jsme po poradě s jinými turisty kousek sešli a pokračovali vpravo do kopce. Naštěstí to byl už jen kousek k rozcestníku „Pod Roháčem“.
Fotografováno z červené trasy: dole na kulaté louce je vidět osamělý strom, kde jsme se nacházeli před výstupem k Dračí jeskyni…
Podzimní Sulovské skály…vyhlídek zde najdete desítky.
Tina na jedné z nich…
Výstup na Sulovský hrad (660 m.n.m.)…Další prudký krpál, naštěstí doplněný zábradlím a schody. Kutálení ze svahu už nehrozilo…
Ze Sulovského hradu toho moc nezůstalo, ale výhledy jsou z něj impozantní. Nevýhoda je vyšší výskyt turistů, scházejí se tu dvě trasy: červená a zelená. Přesto se mi nějakým zázrakem zadařilo nemít na fotkách nikoho jiného než naši skupinku. Na vrchol hradu se vystupuje štěrbinou ve skále, také po jednom žebříku a za pomoci kruhových úchytů, zakovaných do skály…
Tabulka na Sulovském hradě… 🙁
Výstup nahoru je vážně dobrodružný. Ještěže jsem již překonala závratě…
Tímto otvorem se musí člověk protáhnout. Což o to: nahoru to jde, ale dolů jaksi hůř…
Zasloužený odpočinek na Sulovském hradě…
Výhledy stály za námahu. Malá tečka dole na louce je posed a tmavě zelený porost máta…
Svačil Bob…
…svačili horolezci pod námi. Seděli si v klidu na hraně skály jen v nazouvácích a houpali nohama…
Zajímavé útvary na Sulovském hradě…
Jak jsem říkala: dolů se lezlo daleko hůř než nahoru.
Od hradu jsme sestupovali prudce dolů po zelené tur. značce a nacházeli různé skalní útvary: žeby ptáček?
Tento útvar, připomínající sloní chobot, se nachází poblíž Gotické brány…
Je odtud i pěkný výhled na Sulovský hrad…
Kamenné mraveniště
Také obloha dnes nezahálela…
…pluly po ní medúzy
Výhled na vesnici Sulov…
Gotická brána…Naše poslední zastávka. Dál jsme už jen klouzali dolů a dolů až k parkovišti. Nepamatuji si, jak dlouho nám celý výšlap trval a vzhledem k fotopauzám a oddechovým pauzám se to ani spočítat nedá.Jistě vím jediné: byla to nádhera!!! Návštěvu Sulovských skal doporučuji každému, kdo se na ně cítí…
Odkaz na mé fotografie na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Sulovske_skaly_SR_…1.10.2011