Plánovaná návštěva Jitky a jejího přítele Petra z dalekého Chomutova se náramně vydařila. Ostatně…jako všechny akce, co s Jitkou zažijeme. Vždycky se těším, co spolu vymyslíme a ať jde o cokoliv, rozhodně nikdy není nuda…
Spravedlivě nás podělili: nejprve stavěli na pár dní u Marty na Dašově a potom pokračovali k nám, aby dva dny nato uháněli na dovolenou na jižní Moravě…Jejich naleštěný „Blesk“ zakotvil u naší brány odpoledne 22.8. Jitka už je tady zažitá, Petr byl u nás poprvé. Po přivítání a ubytování jsme se vrhli v teplém dni na zahradu, odkud už voněly makrely…
Hm…ještě teď cítím tu vůni!
Každý rok si pořídím fotku Jitky s naším Davčou a pak je porovnávám. Jak ty děti rostou…
U ohniště bylo fajn a seděli jsme u něj do tmy. Když nás začali otravovat komáři, přemístili jsme se do domu a plánovali zítřejší den. Ani jsem nemusela vymýšlet, co návštěvě v našem městě ukázat. Jitka nezklamala: dala se na Geocaching a měli jsme o zábavu postaráno…
Druhý den dopoledne jsme vyrazili nejprve na hrad a to ze dvou důvodů: aby jej viděl i Petr a také se nedaleko něj nacházejí 2 poklady. Po prvním Jitka pátrala hned, druhý si nechala při cestě zpátky. První vyzvednutí pokladu jsem sotva zaznamenala : měla jsem právě důležitý hovor a nemohla pořádně sledovat její činnost…
Romantika v hradní zahradě…
Od hradu jsme pokračovali na Zelenou budku, poblíž které se nachází další skrýš…
Bylo zajímavé a napínavé sledovat Jitčino počínání: nastartovala GPS-ku, zadala souřadnice a dala se do pátrání. Chytrý přístroj jí ukazoval cíl: tu 5 metrů vlevo, tam 2 metry mírně doprava, vše provázelo pípání. Šipka na displeji ji vedla k pokladu…
Geocaching je zajímavá hra, jejíž pravidla si přečtete na internetu. Po vyzvednutí pokladu se Jitka podepsala do přiloženého bloku či lístku, přidala datum, čas a své osobní razítko s přezdívkou a větou „Díky za keš!“, které si nechala vyrobit. Maličkost v krabičce ponechala, vždy záleží na nálezci, jestli si z obsahu vybere a na oplátku vloží něco svého nebo obsah ponechá tak, jak jej nalezl.Zpět jsme šli přes město a poblíž kostela vypátrali další keš. Pak jsme pokračovali jednou uličkou, kterou dobře znám a kde bych poklad nečekala ani náhodou. Tam jsme neuspěli, ať jsme pátrali sebevíc. Později večer jsme se na internetu dočetli, že je suprově skrytý. Museli jsme jim dát za pravdu. Přiznám se: od té doby jsem tam 2x šmejdila a keš neobjevila a nejde mi to do hlavy. Takže na něj (lidově řečeno) prdím a počkám na Jitku, až příští rok zase přijede.
Do odjezdu přátel jsme se ještě stačili vycachtat v bazéně a bylo nám fajn. Takže, Jituš, zase příští rok? A pokud bude chtít Petr jet zase přes celou republiku kvůli jedné „zdechlině“ (makrele), přibal ho klidně sebou..!
