Do Jetřichovic jsme dorazili 17.7. po 14.hodině a chalupu jsme našli hladce díky přesnému popisu majitelky, která na nás čekala s klíči a instrukcemi. Podle fotografií na internetu jsme nečekali žádný luxus (v únoru byly ostatní chaty v okolí zamluvené), přesto jsme si např. “plně vybavenou kuchyni” (jak stálo v popisu), představovali trochu jinak.Okolím jsme však byli uchváceni a na chatě jsme chtěli pouze přespávat, takže nás např. nefunkční trouba či potopa v koupelně díky neodtíkajícímu odpadu rozhodila jen chvilkově a při pohledu z okna jsme zkousli i to každovečerní řádění se zvonem ve sprcháči …
Ostatně…pohledu z venku se nedalo nic vytknout.
Po vybalení nejnutnějších věcí jsme se vypravili do “centra” Jetřichovic. Dalo se jít buď necelý kilometr po asfaltové silnici nebo sejít ke skalám (na které jsme měli pěkný výhled od chaty) a pokračovat cca 0,5 km po cestičce s jemným pískem. Nadšeně jsme zvolili druhou variantu…
Podél těchto pískovcových skal jsme měli do vesnice nejblíž a trasu jsme využívali často, hlavně ráno, kdy jsme s Blančou chodily do místního obchůdku pro čerstvé pečivo. Výklenky, kříže či obrázky, někdy i texty na skalách, nejsou žádnou výjimkou. V okolí jich najdete nespočet. Jen hlavu opice, vytesanou do skály, která se nachází naproti hotelu “Bellevue” se nám objevit nepodařilo. Musela jsem se spokojit s pohledem po ránu do zrcadla…
Chalupa vedle restaurace “Dřevák” a naproti obchodu…
Restaurace “Dřevák”
Jetřichovický kostel s přilehlým hřbitovem…
Dětská ozdravovna, která byla ,bohužel, v r.2005 z finančních důvodů uzavřena.
Podobných pohádkových chalup najdete v Jetřichovicích a okolí desítky. Tato se nachází směrem na Vysokou Lípu…
Většina chalup slouží k rekreaci a některé jsou zařízeny jako stylové restaurace, kde se dá příjemně posedět s výhledem třeba na tyto skály…
Některé stavby a jejich detaily jsou jako z pohádky…
Po rozkoukání se v obci a nezbytné návštěvě místního IC jsme se vrátili na chatu stejnou cestou. Naši divoši chtěli pořád někam šplhat a mnohdy je tatínci sundávali dolů…
Pohled na jednu z chalup (nedaleko té naší) od silnice a Grieselova kříže…
Grieselův kříž
V Jetřichovicích najdete dvě koupaliště: bazény u hotelu “Bellevue” (tam bylo ale přelidněno) a přírodní koupaliště, ke kterému se dojde po boční cestě od Grieselova kříže. Na jeho břehu stojí budka s občerstvením a zahrádkou. Tuto vážku, lapenou do pavoučí sítě, přinesli kluci zdejších štamgastů…
Kolem tohoto skalního útvaru s přilehlou chatou se dojde k přírodnímu koupališti.
Následujícího rána jsem se probudila časně a abych nerušila ostatní (a také z nedočkavosti), vyrazila jsem pátrat po kamenném korytě, kde se údajně (podle naší paní domácí) natáčela scéna s kládou z pohádky Pyšná princezna. Jak se později ukázalo, byla to zcela mylná informace: tato scéna se natáčela u Dolského mlýna.
Zahrádka u jedné z chalup, kolem které jsem vystoupala na vrstevnici…
Po cca 300 metrech jsem došla k tzv. Kamenné stezce, na jejímž začátku mě upoutala skála s výklenkem a pěknou malbou…
Kamenná stezka: jak mi potvrdili starousedlíci, tudy se z Rynartic tahaly vozy s materiálem do Pavlínina údolí, kde se nacházela továrna na nitě…Bylo pro mě trochu zklamání, že nešlo o koryto, kudy princezna Krasomila s králem Miroslavem svištěli na kládě, na druhou stranu byla Kamenná stezka úchvatná a protože jsem byla zakousnutá do průzkumu až po uši a vracet se mi nechtělo, prošla jsem ji celou až do Rynartic.
Jedna z chalup v Rynarticích…Nikde ani živáčka, “lufťáci” měli zřejmě ještě půlnoc, když jsem tudy procházela.Napadlo mě, zavolat mužíčkovi, aby nevyhlásil českošvýcarské pátrání. To si zase slíznu!
Zpětný pohled k vesnici…Pokračovala jsem po asfaltce na Jetřichovice s cílem najít Trpasličí skálu…
Trpasličí skála a stezka se nachází přímo u silnice mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi, pod skálou nakraji cesty se dá zaparkovat. Do pískovcového masívu jsou zde vytesány schody a barevné reliéfy Sněhurky a sedmi trpaslíků. Nebudu tady psát, kdo a kdy je vytesal, protože se informace různí a nevím, která z nich je pravdivá.
Najít všech 7 trpaslíků je celkem zábavné, protože nikdy nevíte, odkud na vás vykouknou. Přiznávám, že napoprvé jsem jich našla jen 6 a Sněhurku. Až napodruhé, když jsem tam vzala ostatní “členy naší expedice”, se mi podařilo objevit i posledního trpaslíka…
Shěhurku spatříte hned od silnice, zřejmě tak byla vytesána záměrně, aby měla dobrý rozhled…
Po celou dobu jsem se pohybovala po schůdcích, vytesaných do skály…
Tento neposeda byl ukrytý za skálou a zčásti obrostlý mechem…
Stezka mě dovedla až k trpasličí jeskyni, uvnitř se nacházejí jen dva výklenky ve skále a hromady navátého listí…
Dolů jsem sjela víceméně po zadku, schody jsou prudké a hodně kloužou, proto doporučuji dětem a méně mrštným turistům, aby skálu obešli dokola…
Kolem této chalupy jsem přišla zpět do Jetřichovic. Podle pozdějších informací místních občanů, se na skále nedaleko ní nachází vytesaná sova. Bohužel později nebyla možnost ji s dětmi navštívit (časově i kvůli počasí).
Návrat na chalupu, kde už bylo živo (byla jsem pryč jen hodinku a půl), se neobešel bez mužíčkova dalšího kázání o vrahounech a úchylácích. Začínám si zvykat, snad si jednou i on zvykne, že jsem “nebojsa”.Po nutné přípravě proviantu jsme se všichni vymotali z chaty s cílem zdolat Jetřichovické vyhlídky.
Prvním zastavením byl hrad Falkenštejn, ke kterému jsme došli odbočením doprava u ozdravovny cca 1,5 km po žluté značce. Jak vidno, ze zkalního hradu nic moc nezůstalo. Dole u cesty stojí cedule s informací, že je skalní masív z bezpečnostních důvodů nepřístupný. Už pouhé vyškrábání se k němu stojí dost námahy, ale kluky šplhání po schůdcích a balvanech bavilo a museli jsme na ně co chvíli volat, aby na nás (starší
Naše “expedice” před výstupem na Mariinu skálu…
Nevěděli jsme přesně, kolik kilometrů budeme muset zvládnout, ale cíl byl jasný: zdolat vyhlídky a utahat kluky, protože na chatě před spaním řádili a zpívali dlouho do noci, tak aby byl aspoň dneska večer brzo klid.
Po nějaké době, kdy jsme místy lezli skoro po břiše, se před námi objevil altán na Mariině skále. Přesto bylo třeba zdolat ještě mnoho schodů, než jsme dosáhli vrcholu…
Výstup je náročný a vyžaduje alespoň jednoho rodiče bez závratí, který dopraví bezpečně nahoru dítko, což se v našem případě povedlo (já měla co dělat se sebou a fotovýbavou). Předsevzetí, že sem vyšplhám brzy ráno na východ slunce, vzalo za své. Vylákat mě sem znovu by dokázala jedině pořádná inverze, která se zde objevuje (jak mi řekli na infu) pouze na jaře a na podzim…
Odměnou za vynaložené úsilí jsou krásné výhledy, zde na Jetřichovice…
Obraz v altánu na Mariině vyhlídce: kněžna Marie Kinská. V roce 2005 vznikl v altánu požár, který zničil celou vyhlídku, naštěstí zde postavili v r.2007 altán nový.
Když jsme se dostatečně pokochali výhledy z Mariiny skály, pokračovali jsme na Vilemíninu vyhlídku. Výstup nebyl až tak náročný jako na první vyhlídku. Chodí se však po úzkých pěšinkách, z jedné strany skála, z druhé příkrý sráz a vyčnívající balvany. Museli jsme okřikovat kluky, aby se nepředbíhali a nepošťuchovali a nakonec jsme si je rozdělili, aby nešli spolu a dávali větší pozor na cestu.
Z Vilemíniny vyhlídky je také krásný výhled nejen na Jetřichovice. Stejně jako ostatní altány v okolí, ji nechal postavit rod Kinsky…
Byl tu dostatek prostoru a dokonce lavička, udělali jsme si polední pauzu se svačinkou…
Po posilnění jsme se vydali na Rudolfův kámen…
Mezi skalami, kořeny a balvany, zazářily náprstníky…
…pak se před námi objevil altán na skále: Rudolfův kámen. Při pohledu na skály jsme nechápali, jak se tam dá vyškrábat. Pravda, na tuto vyhlídku je nejhorší přístup. Začíná se strmým žebříkem, zatesaným do skály a pak se stoupá pomocí železných úchytů po úzké štěrbině ve skále. Vůbec nechápu, jak jsme tam mohli s dětma vylézt. Když si však vzpomenu na pozdější Šaunštejn, toto je pouze slabý odvar…
Na vrcholu skály je dřevěný altán a v něm obraz knížete Rudolfa Kinského. Dlouho jsme se nezdrželi, silné poryvy větru nebyly příjemné při faktu, že jsme vysoko na samém okraji skály a při zjištění, že vítr budkou mírně lomcuje.Sestoupili jsme do sedla Pohovka a napojili jsme se na zelenou značku. Odtud jsme už jen klesali po pološtěrkovité cestě dolů do údolí…
Cestou jsme nacházeli bizarní skalní útvary, připomínající např. lebku…
Když jsme vyšli cestou mezi hedvábnými loukami, přišlo nám neuvěřitelné, že jsme před chvílí byli až tam nahoře…Vlevo je Vilemínina vyhlídka, vpravo Mariina skála…
Přizoomovaná Mariina skála…
Tato naše trasa měřila cca 6-7 km, děti ji zvládly skvěle (jasně, že sem tam někdo protestoval, ale šlapat stejně musel), počasí vyšlo pěkné a lézt po skalách kluky bavilo nejvíc. Je fakt, že jsme je ten den celkem dobře utahali, ale sebe taky.