Protože jsem na loňském sraze chyběla, těšila jsem se na všechny o to víc…Letošní sraz se konal v Hotelu Grunt na okraji města Žďár nad Sázavou…
Když jsem zjišťovala spoje, jak se nejlépe do Žďáru dostanu, nevěřila jsem svým očím: kodrcání ať vlakem či autobusem s přestupy- celkem 5 hodin! Autíčko bylo proto jasná volba a moji kluci se na poslední chvíli rozhodli, že pojedou se mnou.Na tomto místě se patří poděkovat organizátorce Martě, že nám zařídila ubytování, neboť je mi jasné, že jsme jí tímto v uspořádání lidiček na pokojích udělali mišmaš. Díky Marti!!!
Salonek nám vyrazil dech svou výzdobou: všechny čtyři stěny byly pomalovány tématikou velké koňské akce a sousedil přímo se stájí, odkud na nás sem tam koukal před sklo kůň. Autorkou malby je paní Jurná-Lipská, se kterou se Marta osobně zná.Po jídle jsme každá vytasila pohledy na výměnu, prodej či koupi (ať v bednách, krabičkách či pytlících) a pravá sběratelská vášeň vypukla naplno. Ocenila jsem manželovu obětavost, že šel s Davídkem ven, přestože pršelo jako z konve, pod slunečníky tam hráli fotbal a já se mohla věnovat plně pohledům…Někde uprostřed tohoto mumraje měla Marta telefonát od Máří a už z výrazu její tváře jsme vyčetli, že to nebudou veselé zprávy…Se slzami v očích nám pak sdělila, že má naše klubová kobylka koliku a nevypadá to dobře. Prý se s ní můžeme přijet rozloučit… Všechny nás to hrozně vzalo a někteří z nás zápasili s myšlenkou, rozjet se za FAR, ale odvaha nás brzy přešla. Řidiči většinou měli už v sobě pivo, někdo právě obědval, někdo na jídlo čekal , Marta měla organizační povinnosti a stále jsme nebyli kompletní. Myslím, že každá z nás si ji chce pamatovat takovou, jaká byla, snad nám Máří s Pavlem odpustí…Pár fotek ze srazu:
„Jééé…tyto ještě nemám!“
Naše Marta pro nás nastřádala nějaké nedostatkové kusovky od jedné končící sběratelky a aby to bylo spravedlivé, uspořádala „Aukro naživo“ !
Dražba nás natolik strhla, že jsme se vzájemně trumfovaly mezi sebou a každá jsme tak obohatily svou sbírku o nejeden pracně „vyaukrovaný“ pohled…
Právě zde nás zastihl smutný telefonát od Máří: maskot Klubu sběratelek, klisna FAR THE BEST musela být ve 14:40 kvůli těžké kolice uspána…Slyšeli jsme slova Máří všichni a nedá se ani popsat, co jsme v tu chvíli cítili… Jakoby si to načasovala na tento den, kdy budeme spolu pohromadě, abychom její odchod prožívali společně. Máří s Pavlem tu měli být původně s námi…Patří jim VELKÝ DÍK zato, jak se o kobylku celou dobu starali a že jí byli nablízku až do konce…Snažili jsme se překonat ten šok a pokračovat dál…
V hotelu i restauraci se o nás starali perfektně, jídlo bylo výborné a pan vrchní příjemný a ochotný. To se ovšem bohužel nedá říct o majitelích stájí.Protože kvůli dešti z plánovaných vyjížděk kočárem či v sedle sešlo a my jsme se nespokojili s občasným nakouknutím koňské hlavy přes sklo do salonku, snažila se Marta vyjednat alespoň prohlídku stájí. Paní byla po telefonu nerozhodná , ale slíbila, že se zeptá manžela a zavolá zpět. Stále nevolala a nakonec ani Martě nebrala telefon. Na dveřích, kudy se k nim chodilo, visela cedule NEJSME DOMA. Pavel jí zkusil zavolat ze svého a ejhle- paní to vzala a nemohla už couvnout.Nejprve nás zavedla do stáje, která sousedila se salonkem. Zde bylo ustájeno 6 koní. Na boxech nebyly žádné cedulky se jmény koní, jak bývá zvykem a dozvěděly jsme se pouze, že jde o mladé koně.Čekali jsme jaksi víc, trochu povídání, zápalu…nic takového se však nekonalo.
Večer přišla řada na kytaru…
…která putovala od Marty k Pavlovi. Marta objednala pro každého sklenku červeného vína, pronesla přípitek a symbolicky jsme tak uctili památku FAR…
Zbytek večera se povídalo, zpívalo a koukalo na pohledy.
„Kuk všichni sem, točím…“
Vzorná členka Zdenka sebou dokonce přivezla Klubové zpravodaje!
Společné foto účastníků 5.srazu Klubu sběratelek (Pavel fotil)…
Stačila jsem si virtuálně pocestovat s Jitkou…a pak jsem odpadla jako první!
V 6 ráno mě probudil náš syn a také sluníčko, které mě hned postavilo na nohy. Využila jsem ranního klidu, kde nikde není ani živáčka a vyplížila jsem se z hotelu. Tohle je jeden z rybníčků naproti přes cestu…Vypravila jsem se k poutnímu kostelu sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Rosa v trávě, rozkvetlá louka kolem kostela, zpěv ptáků a jen já…Udělala jsem si několik záběrů (reportáž s fotkami bude následovat o něco později- nestíhám) a vrátila se „humny“ zpátky do hotelu.
V 9 hodin jsme se sešli na výborné snídani, mě chutnala hlavně vajíčka, ty můžu vždycky…
Chvíli nato Marta zaregistrovala na dvoře pohyb: vyháněli koně na pastvinu…Zoufale jsme se snažily k nim nějak dostat, abychom udělaly alespoň pár záběrů, ale všude byly nepropustné živé ploty a zamčené brány. Pak mě napadlo, zkusit to podél zdi zezadu, kudy nás vedla předešlý den paní do stájí.A povedlo se: natrefily jsme za zamčenou bránou na toho pána. Dělal sice cavyky, že nemá čas, ale byly jsme v přesile a přehlasovaly jsme ho. Vedl nás přes dvůr mezi uličkami různého šrotu (u tak pěkného hotelu bych čekala větší pořádek) k jedinému vstupu do ohrady. Tam se popásalo všech 8 koníků.Než nám dovolil vstoupit do ohrady, Olga vyfasovala bič a Hanka proutek, sám si vzal do ruky vidle. Nejprve jsme nechápaly, ale brzy jsme pocítily na vlastní kůži, že varování před zlou chlaďaskou bylo míněno vážně.
Ta potvora pořád hlídkovala (vpravo), prý si hlídá svého syna (uprostřed). No nevím, tohle chování mi přijde divné, přece už nemá žádné malé bezbranné hříbátko…Než jsem se stihla zamyslet nad přehnaným chováním klisny, už nás ve cvalu rozmetala po ohradě! Ještě nikdy jsem nezažila fotografování koní s nasazením vlastního života!
Marta se osmělila a rychle ulovila jednoho koníka, aby měla aspoň fotku…
Kobyla pořád hlídala každý náš krok a rozbíhala se proti nám. Olča nás skvěle ubránila…
Získání nějakých extra pěkných pozic či záběrů nebylo vůbec možné…Jak rychle jsme přišly, tak rychle jsme odešly a rády.
Na parkovišti před hotelem nastalo loučení…
Poslední skupinka se vypravila procházkou na Zelenou horu, na chvíli jsem se přidala i já, s cílem získat razítko do deníku (ráno bylo zavřeno).
Absťák po koních se přece jen nakonec projevil: osedlaly jsme aspoň jezevčíka!
Závěrem bych chtěla říct, že mi s vámi bylo fajn! Prožily jsme spolu pěkné i smutné chvíle a jaksi cítím, že nás to hodně stmelilo…Díky Martě za skvělou organizaci a za pěkná slova, pronesená při přípitku pro FAR…já bych to nezvládla.Už se těším na příští sraz, i kdyby byl třeba na konci světa!Děkuji všem za přispění fotografiemi, také díky nim mohl tento článek vzniknout.
Krátký článek o FAR THE BEST si můžete přečíst ZDE.
Máří a Pavle…Ona byla NEJLEPŠÍ a vy jste byli NEJLEPŠÍ pro ni. Dali jste jí krásný domov a zato vám patří veliký dík!!!
