Za nejkrásnější výlet považuji výšlap ke klášteru Blaca (Pustinja Blaca)…
Výchozí bod je z parkoviště v horách nad Dolinou Blaca, kam nás po 7 hod přivezl opět pan domácí. Trasu jsme společně předem probrali. Ráno musel do Supetaru na rehabilitaci s kolenem a tak nás zde cestou vysadil s tím, že si po prohlídce kláštera (kterou nám telefonicky zařídil) dojdeme pěšky až domů. Této výzvy jsme se chopili s nadšením…
S Davčou pozorujeme krávy v ohradě…
Loučíme se a můžeme vyrazit…
První část našeho výšlapu ke klášteru má 2 km a sestupuje se k němu serpentinami z prudkého kopce…
Sestup ke klášteru Dolinou Blaca kamenitým terénem vyžaduje kvalitní obuv…
Konečně mám možnost otestovat nové Salomony…
Ve skalách míjíme tento kříž…
Stezka je místy velmi dobrodružná…
Zastávka kvůli rozvázané tkaničce…
Přicházíme ke klášteru. Průvodce dorazí až na 9 hod, tudíž máme ještě 20 minut čas…
Vydávám se po stezce na protější svah, odkud je krásný pohled na Pustinja Blaca….
Po příchodu průvodce si zakoupíme vstupné a jde se na prohlídku, která je úžasná (takto brzy ráno jsme ve skupině pouze my a 1 další pár)…
Uvnitř se však nesmí fotit, proto přináším záběry pouze z venkovních prostor kláštera…
Zde by se hodilo pár informací:Klášter postavili hlaholští mniši v nadmořské výšce 250 m, kteří sem utekli před Turky z pevniny. Pro používání dostali jeskyni zvanou Ljubitovica a přilehlé pusté území. Vybudovali jeskynní kostel a postupně přistavovali komplex budov vrostlých do skalní scenérie.Mniši se stali dobrými hospodáři na získaném území (chovali ovce, včely na med, pěstovali vinnou révu a olivovníky). Založili i školu, kde poskytovali vzdělání dětem z přilehlých osad. V polovině 18. století došlo v klášteře k požáru a o 30 let později zase k velkému krupobití a povodni. Obě tyto katastrofy znamenaly po 200 letech úpadek prosperujícího hospodářství v oblasti a částečný odchod mnichů.V průběhu let získal klášter současnou podobu a dnes je v klášterních síních uložena bohatá knihovna, především s cennými astronomickými výtisky, archiv, tiskárna, muzeum zbraní a hodin. Zajímavá je i hvězdárna s obrovským teleskopem, který byl po léta největším v Chorvatsku. Po smrti posledního představeného (1963) mnišská komunita zanikla. Za zmínku stojí i renesanční kostel ze 17. století…
Odsud poslední mnich Niko Miličević, jež byl uznávaným astronomem, sledoval obrovským teleskopem noční oblohu. Tento teleskop je součástí prohlídky muzea…
Po prohlídce, která nás uchvátila jak zachovalou vzácnou sbírkou, tak výkladem pana průvodce (krásně jsme mu rozumněli), pokračujeme Dolinou Blaca k moři…
K moři je to další 2 km poměrně náročným, ale krásně divokým, terénem…
Všude narážíme na kamenné zídky, které mi připomínají Irsko…
Ve skalách jsou vidět jeskyně…
Na Brači najdete turistické značky tohoto tvaru. Později se s nimi setkáme i na pevnině…
Stezka vede údolím přes kamenité sesuvy a také částmi vyhořelého lesa…
Na výšlapu nás provázejí všudypřítomné cikády. A je s nima opět sranda…
Terén je ponurý, ale přesto krásný, divoký. Člověk si jen může domýšlet, co se tu stalo…
Zase vidíme moře, které se za ohybem opět ztratí. Je to jako v pohádce „Princ a Večernice“ s tím hradem…
Stezka vede vyhořelou částí lesa. Borovičky to ale nevzdávají a znovu směle raší…
Zpětný pohled…
V zátoce kotví několik lodí, je to nádhera! Těšíme se do vody, ale je tu na nás trochu husto, proto dáme svačinu a jde se dál…
Také je tu hodně ježovek hned u břehu…
Pokračujeme po stezce stále s výhledem na moře…
Nacházíme pěknou pláž a jdeme si zaplavat. Nikdo nikde, ani nemusíme zbytečně namáčet plavky…
Je to nádhera. Jsme pány svého času a můžeme se rozhodnout, kde se vykoupeme a jak dlouho setrváme…
Davča se kamarádí s místními živočichy. Na Brači narážíme např. na nejrůznější druhy kobylek…
Stezka nás vede k jakési brance, kterou někdo vyrobil z části postele…
Další zátoka znamená další koupání…
Na chvíli vstupujeme do civilizace. I tady nacházíme opuštěné domy…
Zde se koupáním nezdržujeme, je tu na nás příliš živo…
Zátoka s vesnicí za námi…
Pokračujeme dál po okraji útesů…
I zdejší část ostrova se nevyhla požáru…
Místy překračujeme ohořelé stromy…
…a místy je podlézáme…
Další krásná pláž při cestě domů. Jednou se na ní vykoupeme, ale letos to nebude…
Místy se stezka téměř ztrácí v trnitých keřících…
Po nějaké době přicházíme k naší pláži. A zase si pomyslím, že naše je prostě ta „nej“ a krásnější místo na Brači jsem nemohla vybrat…
Ještě ten den stíháme šnorchlování a lovíme škeble, které pak s Denčou a jejím manželem připravíme k večeři. Na jejich čištění nemám dobré vzpomínky, je to dřina, nejednou mi sjel nůž do prstu a čištění bylo zdlouhavé. Ale pochutnání zato stálo, ještě teď cítím chuť chleba namočeného ve štávě s bylinkami a masem ze škeblí. Prostě lahoda…
Poslední noc trávíme na naší pláži (Pozor! Nezkoušejte to nikdy na pevnině, spaní mimo kemp je v Chorvatsku zakázáno a pokutováno). My jsme si toto mohli dovolit díky tomuto odlehlému místu a se souhlasem pana domácího. Zkrátka jsme si chtěli vyzkoušet pozorování noční oblohy a spaní na pláži. Pro tento účel jsme sebou z domova přivezli spacáky.Jedním slovem: paráda! Už sestup k pláži v naprosté tmě jen s použitím baterky byl zážitek. Během noci nás potrápili komáři, ač jsme se nastříkali, ale na ležení ve tmě pod miliony hvězd (díky absenci pouličního osvětlení byla vidět pouhým okem i mléčná dráha) a poslouchání mořských vln při usínání je pro nás nezapomenutelným zážitkem, stejně jako ranní pozorování netopýrů, lovících mouchy nad námi…
Týden na Brači utekl jako voda a nastalo loučení, které se při objetí domácích neobešlo bez slziček (odjíždíme s plnou taškou větviček bobkových listů a několika pytlíků s mořskou solí). Ihned jsme věděli, že se sem za rok vrátíme…
Krátce zastavujeme na nákup v Bolu a také na poslední zdejší výbornou zmrzlinu…
S Davčou obcházíme přístav, zaskočíme na trh pro naše oblíbená místní rajčata „volské srdce“, zatímco Bob přejíždí s autem na ruční myčku a tankuje benzín pro naše další putování, protože dovolená ještě zdaleka nekončí…
Loučíme se s Bolem a těšíme se opět za rok…
Mys Glavica s dominikánským klášterem a kostelem Gospe od Milosti v Bolu (foceno z vyhlídky nad městem)…
Míříme na trajekt do Sumartinu, kterým poplujeme do města Makarska a odtud pojedeme do Gradace, kde nás čeká další týden dovolené. Týdny měly být přehozené, protože z ticha a klidu do chaosu to pro nás bude velký šok (snaha byla, ale týdny přehodit nešly, v ubytování neměli volno)…
Sumartin nadohled…
Po příjezdu k přístavu se řadíme do fronty na trajekt, já jdu koupit lístky a poté se s Davčou vykoupeme na pláži za přístavem…
Po připlutí trajektu zjišťujeme, že mezi Sumartinem a Makarskou přepravují auta a lidi menší trajekty, na které se vleze pouze 25 aut…
Stačí spočítat auta ve frontách před námi a je jasné, že na trajekt ve 13 hod se nevejdeme. Další jede až v 16:30. Cestující, kteří se se svými vozidly též nevešli, popojíždějí v pruzích, berou ručníky a plavky, zamykají vozy a odcházejí na pláž. Uděláme to samé…
Náramně mi tato situace vyhovuje, neboť mám u Sumartinu vytipovanou krásnou pláž, jen k ní musíme dojít…
Záliv s klidným mořem, parádním podmořským životem a s výhledem na pobřeží. Vůbec nevadí, že je pobřeží skalnaté…
Po relaxu se vracíme zpátky do přístavu…
Na trajekt, odplouvající v 16:30 se již vejdeme…
Zde platí jiná pravidla: cestující musí vystoupit z auta ještě v přístavu a jsou odesláni rovnou do lodi. Řidič musí autem na trajekt nacouvat. Lodníci zkušeně řidiče navigují centimetr k centimetru a nevěřili byste, jak rychle vše proběhne (jsem ráda, že nemusím řídit)…
Poslední auto najíždí a můžeme vyrazit z přístavu…
Z paluby sledujeme rychle se vzdalující město Sumartin. Mám knedlík v krku, neboť zde nechávám kus svého srdce. Nikdy jsme nechtěli jezdit na dovolenou na stále stejné místo. Doposud jsme jeli pokaždé jinam. Stačilo pár dní a naše rodina považuje ostrov Brač za svůj druhý domov, tak rychle nám přirostl k srdci…
Více fotografií z Brače si můžete prohlédnout na tomto odkaze:https://acijka.rajce.idnes.cz/Dovolena_CHORVATSKO_2017-_Brac…22.-29.7.2017