Nádherný výlet, ze kterého se mi tají dech, když si na něj vzpomenu i po několika měsících. Mám skluz ve psaní reportíků z výletů. No jo, v létě mi vůbec nezbývá čas na psaní aktuálních článků, neboť má práce a rodina mě plně zaměstnává a naplňuje. 
Příjezd do městečka Mixnitz, které je výchozím bodem pro túru do Medvědí soutěsky…
Ze Šternberka vyrážíme ve 3:30 společně s Gabrhelovými do Olomouce, kde na parkovišti u Zimního stadionu necháváme naše auta a ve 4:00 nasedáme do autobusu CK Bavi. Proč jedeme s cestovkou? Odpověď je jednoduchá: Cestou se člověk prospí, odpadají problémy s parkováním a placením dálničních poplatků. Jedním z hlavních faktorů je i skutečnost, že trasa soutěskou je jednosměrná, tudíž se nedá jít stejnou cestou zpět. A auto za námi samo nedojede, že? 
Procházíme za davem turistů Mixnitzem. Domy v alpském stylu jsou zahaleny květenou. Je to nádherná podívaná…
Opouštíme Mixnitz. Zatím je cesta asfaltová, ale u lesa, kde se nachází parkoviště pro osobní vozidla, se mění na prudce stoupající kamenitou stezku…
Parkoviště u lesa a IC, kde si každý návštěvník může vzít propagační materiály o soutěsce. Také je možno navštívit WC. Přátelé, teď se pořádně zapotíme: stoupáme…
Kluci poblíž IC…
Objevují se první vodopády na říčce Mixnitzbach. Ladik s Lukáškem jsou někde vepředu, my volíme pomalejší tempo…
Cesta přechází v kamenitou stezku a prudce stoupá vzhůru…
Za zatáčkou se nachází vyhlídka, na kterou se musí vystoupat několik žebříků. Byly tam jen děti (výhled prý jen do rokle), my jsme se ani nepokoušeli udělat krok navíc. Ještě nás toho hodně čeká…
V lese je parádní chládek, přesto funíme a potíme se. Už tento úsek nám dává docela zabrat: převýšení z městečka k pokladně je cca 400 metrů…
Stezka se na chvíli vyrovnává, zanedlouho dorazíme k pokladně a hlavnímu vstupu do Medvědí soutěsky…
Pokladna nadohled. Zjišťujeme, že průvodce čeká už jen na nás.
Tady by se hodilo pár informací o soutěsce:Medvědí soutěska (německy „Bärenschützklamm“) je kamenitá rokle v rakouské spolkové zemi Štýrsko, jejíž drsný půvab umocňuje prudký tok říčky Mixnitz. Ta tvoří na několika místech sérii úchvatných vodopádů, padajících s divokým hukotem střemhlav dolů skrze soutěsku. Nachází se přibližně 42 km severně od města Graz. Roku 1978 byla prohlášena za chráněnou přírodní památku. Název nemá pravděpodobně nic společného s medvědy a je zkomoleninou jistého slovanského výrazu. Podle jiných teorií vzniklo jméno soutěsky naopak právě na základě nálezů kosterních pozůstatků medvěda, jenž se zde v minulosti běžně přirozeně vyskytoval…
Nedaleko za vchodem začínají můstky, žebříky a lávky, po kterých pokračujeme 1300 metrů s dalších převýšením cca 400 metrů. Trasa je jednosměrná, výhodou tedy je, že se nikdo neprodírá dolů proti nám…
Chůze po příčkách si vyžádá svou daň: chodidla po zdolání cca 170-ti žebříků pálí jako čert, přestože mám na nohách turistickou obuv s vibram podrážkou. Proto doporučuji využívat dvojpříček tam, kde jsou (nejsou na všech žebřících). Špičku opřít na příčku vepředu, pata vychází na delší příčku. Bohužel jsem na tento způsob přišla pozdě a spousta lidí též…
Nejprudší úsek se nachází na začátku soutěsky. Davy lidí nás tlačí před sebou a pomalu se nedá zastavit, aby si člověk zdokumentoval okolní krásu. Původně jsem měla v plánu vzít sebou stativ, ale při pohledu na situaci v této chvíli děkuji osvícení, že jsem tak neučinila. Byl by mi totálně k ničemu. Lidé strašně spěchají, tlačí se nám na záda a není kam uhnout. Lávky jsou úzké, dva lidi se vedle sebe nevlezou, navíc má každý na zádech batoh…
Na skále…
Celý tento kaňon musíme vystoupat…
Taková krása! Dokáži si představit efekt „voda jako mléko“, pokud by mi bylo dopřáno pohrát si s expozicí. Nedá se. Sotva se člověk zastaví, má za sebou mračící se davy. Navíc dupající lidé lávky rozechvívají, takže delší čas bych neudržela. Jsem ráda, že se netahám zbytečně se stativem (ani by jej nebylo kde postavit). Kochám se tedy tou krásou a sem tam něco vyfotím. Navíc obě ruce potřebuji na držení se po stranách…
Přicházíme k velkému vodopádu. Je částečně skrytý za skálou, ze které se řítí dolů. Fotím jej pouze zdálky, neboť voda mi stříká na objektiv. Vyhlídka má tvar lodní přídě a ze špičky jde vodopád krásně vidět celý…
Následuje prudké stoupání po žebřících a je to docela masakr. Zvlášť, když před námi funí zapocený turista cibulové výpary a zezadu se manželovi mezi nohy tlačí velký pes. Vůbec by mě nenapadlo sem brát psa! Chudák, musí ho hrozně bolet tlapky…
Sem tam se lávka malinko rozšíří a je možné pustit netrpělivé turisty před nás. Lidé tak strašně spěchají, ale my si chceme tu nádheru užít…
Občas jsou lávky kluzké od kapající vody či cákajících vodopádů a je potřeba dávat pozor…
Procházíme pod vymletou skálou a potom nad dalším vodopádem. Je to paráda…
A je po kochání: řítí se další davy…
Stoupáme stále vzhůru…
Občas je potřeba se chvilku zastavit a odpočinout. Davča už chodidla také cítí…
Míjíme malou chatku, která slouží turistům formou samoobslužného lesního baru. Vyberete si občerstvení a zaplatíte do kasičky…
My ovšem máme zásoby z domova. Zabíráme první lavičku v dosahu na pevné zemi a pouštíme se do řízků. Dnes jsou obzvlášť výborné!
Po pauze pokračujeme dál. Místy míjíme hromádky kulatin, nachystaných na opravu zábradlí…
V tomto úseku hustota turistů klesá. Že by se všichni za námi též pustili do svačin?
Několik metrů dál vedou lávky jen s mírným stoupáním…
Postupně se začíná opět stoupat…
Kluci za mnou, Blanča s Ladikem někde přede mnou, šlapeme si každý svým tempem…
Další kulatiny a na chvíli pevný podklad pod nohama…
Jak hlásí značka, jde o poslední most nad říčkou. Čeká nás poslední prudké stoupání a nahoře poslední žebřík s číslem 168 (myslíme si, že to bylo toto číslo). Není mi dopřáno vyfotit číslo na posledním můstku. Najednou se přiženou opět davy lidí a i přes čekání na první lavičce neberou konce, takže návrat k můstku vzdávám…
Chvíli sedíme na lavičce a Blanča nám nabízí domácí koláčky. Cedule nad námi slibuje dosah restaurace za 10 minut…
Nakonec se k ní plahočíme kamenitým terénem alespoň 20 minut (odečítám čas, kdy si v lese převlékáme kraťasy), tím se potvrzuje, že ukazatele v Rakousku zcela neodpovídají skutečnosti…
Zum Guten Hirten– U dobrého pastýře (1209 m)…
Dáváme další koláčkovou pauzu a naše polovičky koštují zdejší pivo. Blanča také okoštuje a najednou na chvíli odpadá…
Průvodce si pochutnává na zdejší polévce a doporučuje nám výstup na Hochlantsch. Hora s křížem na vrcholu je odtud vidět a přestože je únava na nás i dětech znát, nechceme si výhledy z ní nechat ujít…
Musíme si hlídat hodiny, abychom dorazili do Teichalmu ve stanovený čas. Proto po nezbytném odpočinku pokračujeme dál (průvodce opět mizí v lese, potřebné informace máme a vlastně se s ním setkáme až v autobuse)…
Davča objevuje malé jezírko…
…a také housenku na cestě, kterou přenese do trávy, aby ji nějaký turista nezašlápnul. Vyprovází ji slovy: „Tak běž, holka rakouská…“
Na rozcestí se dělíme. Blanča s Fildou vzdávají výstup na vrchol a pokračují mezi pastvinami rovnou k jezeru, kde se za pár hodin opět sejdeme (nedivím se, výstup je náročný a Fiďa nedávno dobral ATB)…
Mapka naší trasy ZDE (označena modře)…
Pokračování výšlapu najdete na tomto odkaze:http://fotozinkova.blog.cz/1702/vystup-na-hochlantsch-mestecko-teichalm-jezero-teichalmsee-27-8-2016
Více fotografií z tohoto krásného výletu je zde:http://acijka.rajce.idnes.cz/Rakousko_Medvedi_souteska%2C_Hochlantsch%2C_Taichalm…27.8.2016/
