Vysněný prodloužený víkend v Harrachově, který jsme si vybrali a zaplatili s přáteli již začátkem roku, konečně nastal. A tak se v pátek 13.5. vypravilo 6 dospělých a 5 dětí na 239 km dlouhou cestu…
Krkonošská pohádka v hotelu Svornost v Harrachově může začít…
S Blančou, Ladikem a jejich dětma vyrážíme v 16:30 z Babic u Šternberka, zatímco Jituš, Míša a jejich děti vyjíždějí o něco později. Cesta probíhá za veselého předjíždění auty, zastávek na benzinkách a nedočkavosti dětí, kdy už tam budeme. Pro naši 20-ti letou Felicii je tento výlet poslední, neboť další již absolvujeme autem novým. Tak nějak doufáme, že nás nezklame na posledním cestování a my na ni budeme v dobrém vzpomínat…
Po cca 5-ti hodinách cestování přijíždíme k hotelu Svornost. Cesta by ani netrvala tak dlouho, kdyby se opět všude nekopalo a netrčeli jsme v zácpách na semaforech. Na parkovišti nás dojíždějí Gajdoštínovi, kteří vyrazili později a kteří od nás dostávali echo o situacích na silnicích. Takto se mohli nejhoršímu vyhnout a k hotelu přijíždíme zároveň. 
Děti se na sebe tolik těšily, že odmítají obsadit 2 pokoje, které mají k dispozici. Čelíme protestům a nakonec to vzdáváme. Eliška vyfasuje přistýlku a 4 kluci se vmáčknou vedle sebe na letiště…
Po bouřlivé noci, kdy řádili do 3 do rána, se budí před snídaní pomalovaný Lukášek…
Do nového dne nás vítá nádherné ráno. Než se všichni zprovozní, vyrážím pofotit hotel ze všech stran a nejbližší okolí. Naproti vidím krásně se tyčící Čertovu horu se skokanskými můstky…
Přímo od hotelu Svornost vede dolů do města úzká pěšinka alejí a jsou z ní boží výhledy…
Scházím dolů a vydávám se vlevo…
Od kostela sv. Václava je pěkný pohled na Mamutí skokanský můstek a další můstky…
Kostel sv. Václava…
Je zamčeno, nahlížím pouze hlavní vstupní bránou přes mříž…
Během půlhodinky se vracím pěšinou zpět do hotelu. Umiňuji si, že si tu musíme dát společnou fotku…
Po snídani začínáme výletovat po okolí. Nejprve dochází na společnou fotku v aleji za pomoci stativu. Děti jsou motivovány příslibem koupání v hotelovém bazénu po návratu z výšlapu…
Nejprve vyrážíme po zelené značce na Čertovu horu. Cestou je ale pro děti tolik lákadel, že nám stále odbíhají a můžeme jen doufat, že tam dnes dorazíme…
Společná fotka dětí…
Přicházíme k lanovce. V její dolní části se nachází další a ještě větší dětské hřiště, takže jsme opět chvíli bez dětí…
Stoupáme vzhůru pod lanovkou a někteří již se drží vzadu. Nezbývá než motivovat, motivovat, slibovat a motivovat…
Další hromadnou fotíme pod skokanskými můstky. Ovšem nejprve jsme museli sehnat děti do houfu, neboť si usmyslely, že budou válet sudy z prudkého svahu, což by nebyl dobrý nápad. Po odchytu dětí tedy fotíme společnou…
Pokračujeme strmě vzhůru. Jít se dá buď vlevo klikatými strmými cestami nebo rovnou po schodech podél sjezdovky…
Funíme stoupákem a vychutnáváme si výhledy…
Pohled na Harrachov při výstupu…
Odpočinek pod Mamutím skokanským můstkem…
Pokračujeme s výstupem březovým hájkem…
Děti metelí zatím vepředu, lezení po kamenech je baví…
Pohled z Mamutího můstku K 185…Jde o jeden z pouhým 5-ti funkčních mamutích můstků na světě (postaven 1977-1980). Nechápu, jak odsud mohou sjíždět, to je výška! Nahoře se zdržíme jen chvíli na vyfocení, neboť zde fouká neskutečně ledový vítr…
U Mamuťáku…
Pokračujeme ve výstupu na Čertovu horu…
Krajina se otevírá pro výhledy do dálky, na obzoru dokonce spatříme Ještěd…
Kousek pod vrcholem Čertovy hory řádíme na posledním zbytku sněhu…
Děti odsud nemůžeme dostat. Nemohla být tato hromada na vrcholu?
Kde sníh neleží, objevují se bílé krokusy neboli šafrán…
Krok za krokem zdoláváme vrchol…Míša.
Nereagují a nereagují. Nezbývá, než se vzdálit a doufat, že se děti vyřádí a dorazí za námi. A opravdu: po nějaké chvíli se začínají trousit. Akorát náš syn stávkuje nejdéle. K posunu vzhůru ho přesvědčuje Lukášek, který mu ode mě přináší zprávu: Pokud nedojde nahoru, nebude Turist. vizitka a místo sjezdu lanovkou jde dolů po svých…
Horní stanice lanovky na Čertově hoře…
Kolektivně se shodujeme, že děti pošleme dolů lanovkou a my dospělí sejdeme za nimi. Do odjezdu je chvíli čas na občerstvení…
Jooo, bombardino tu mají výborné, že Jituš?
Postupně se všichni vystřídáme na focení s hlavou čerta, která je opravdu vydařená…
Naše děti čekají na lanovku. Mají jasné instrukce, jak se na ní chovat a i přesto je v nás malá dušička…
Máváme a upalujeme hned dolů přes můstky. Děti mají na nás čekat na dětském hřišti. Aspoň si zařádí, než dorazíme…
Dolů to bereme zkratkou po schůdcích…
I muži mají své dny…
„Héééj vy tam dole, uhněte, letíme !!!“
Během půlhodinky je po sestupu a po kontrole dětí, které řádí spokojeně na hřišti, si můžeme i my vydechnout. Sedíme v Penzionu Tesla hned naproti hřišti…
Koštuji místní bombardino. Je na mě ale hodně silné…
Nastává důležitá povinnost: dostat děti z hřiště a přemluvit je na další procházku. Nebudu lhát: nebylo to lehké. Ale nakonec si dávají říct a vyrážíme po modré značce ke 2 km vzdálenému Mumlavskému vodopádu…
Na Áďovi pozoruji následky nočního řádění: kluci mu ve spánku nalakovali nehty a něco se mu nedaří oškrábat…
Z asfaltky, která stoupá mírně vzhůru, přecházíme na lesní cestu a u vodopádu jsme zanedlouho…
Mumlavský vodopád…
Je mohutný, 12 metrů vysoký a je krásný…
Při průzkumu proti proudu Mumlavy nacházíme menší vodopádky a kaskády. Stálo by zato projít se dál proti proudu, ale s dětma to nejde. Skupinově protestují, hlásí únavu a hlad. Jdu zpátky k vodopádu a fotím, zatímco ostatní berou útokem Mumlavskou boudu, kde si objednávají oběd…
Mumlavský vodopád je velmi fotogenický…
Vydávám se za ostatními do Mumlavské boudy. I můj žaludek o sobě dává znát…
Je nás 11, k jednomu stolu se nevejdeme. Dostávám chuť také na smažák, chlapi koštují guláš. Jídlo je výborné a přestože je tu lidí jako máku, starší pán hbitě jídlo roznáší a nabízí načechrané větrníky. Odoláváme. Přece jen nás čekají ještě mňamky v hotelu…
V mé obrovské radosti se mi daří přesvědčit děti, abychom sešli ještě jednou dolů k vodopádu. S plnými žaludky jsou přístupnější.
Cesta do hotelu běží rychle. Děti nám totiž „vzaly kramle“ s vidinou bazénu. Doufáme, že trefí do hotelu, abychom je nemuseli hledat po Harrachovu…
Po koupání v bazéně a výborné večeři se my dospěláci procházíme večerním Harrachovem, zatímco děti využívají dětské herny v hotelu. Sklárna…
Harrachovská kaplička svaté Alžběty s unikátním 10 kg skleněným zvonem…
Po návratu do hotelu z hezké podvečerní procházky posedíme, stejně jako předešlý večer, v hotelovém baru v družném hovoru s přáteli. Děti navštíví hotelovou diskotéku a mají zážitků nad hlavu. Tentokrát odpadají v 10, asi jsme je dobře utahali.
V neděli ráno se ozývají z pokoje dětí záchvaty smíchu: Filda doplatil na své předchozí malovací pokusy na svém bratrovi.
Po snídani fotím naše nezbedníky s Krakonošem u východu z hotelu Svornost, odevzdáváme klíče, loučíme se a odjíždíme…
Odjíždíme do Hornického muzea v Harrachově. Přes noc se prudce ochlazuje a mobil mi hlásí -4 stupně…
Před Hornickým muzeem…
Přituhlo…a pořádně. Ostatně to hlásili a my jsme s prudkou změnou počasí počítali. Nejdůležitější je, že na výšlapy nám svítilo slunce a bylo teplo. Dnes se můžeme před chladem schovat v muzeu…
Jooo, to auto je nám prostě souzené. Za celý pobyt na Harrachově kolem nás několikrát projíždělo a teď dokonce stojí tady na parkovišti u muzea. A zanedlouho bude parkovat v naší garáži. Těším se neskutečně…
Vchod do Hornického muzea a štoly…
Máme hodinu a půl čas do prohlídky štoly. Čas využíváme k prohlídce muzea. K vidění je mineralogická sbírka, fotografie, mapy a jiné předměty, přibližující práci v dole…
Ametyst
Venku totálně chumelí! Všichni běží k oknům se podívat a fotí…
Sbírka minerálů a důlní pomůcky…
V 11 hodin vstupujeme se skupinou do štoly. Máme si vzít helmy. Na můj dotaz, zda se desinfikují (třeba v Irsku jsme viděli, jak po návštěvnících použité přilby průvodkyně desinfikovala), odpovídá průvodce stroze NE. Hm…necítím se příjemně a dostávám nápad. Všichni si nejprve přetahujeme přes hlavu kapuci od bundy a až na ni nasazujeme helmu…
Vypadáme jako bedličky…
Štola je natolik široká a stropy vysoké, že mít tu helmu mi přijde úplně zbytečné. A kdyby něco náhodou spadlo, ani ta helma nepomůže…
Hlavní ventilátor
Prohlídková štola rudného dolu je dlouhá zhruba 1 km…
Zrovna když se začínám nudit při rychlé chůzi širokými chodbami (a zima byla opravdu dost), konečně přichází něco zajímavého: šachta, kudy se horníci spouštěli dolů…
Stojí tu na ukázku důlní vozík…
O kus dál přicházíme do obrovské síně s pořádnými navijáky…
Lana vedou až na povrch…
S Jituš se snažíme zpestřit si prohlídku…
Teď už zbývá jen muniční sklad…
Tady je…
A zase úprkem vpřed…
No a tam na konci je východ. Stejný, kterým jsme i vstupovali. Pokud mám hodnotit, pak ze všech štol, které jsem měla dosud možnost vidět, toto bylo nejslabší. Ale dětem se líbilo. Lezeme ven vyzmrzaní a těšíme se na teplý oběd…
Míša s Jíťou dávají tip na skvělou restauraci. Jedeme tedy do Pivovarské bašty ve Vrchlabí. Musím říct, že to byl skvělý tip, výborné jídlo a příjemná obsluha s humorem nám vlastním…
A svíčková…ta byla! Ještě teď se olizuji…
Mobilovka s nejlepším číšníkem…
Poslední zastávkou našeho výletování se stává přehrada Les Království, kterou najdete nedaleko města Dvůr Králové nad Labem…
Při výstupu z aut nás zastihl parádní slejvák, ale i tak jsme my dospěláci přešli hráz. Děti se rychle schovaly do auta…
Na závěr nezbývá než říct, že se tento víkendový pobyt mimořádně vydařil a kéž by takových společných bylo víc. Ono seskupit naše rodiny tak, aby všichni měli volno, nebylo lehké. Užili jsme si to všichni na maximum, naše děti si rozumí, turisticky jsme stejně založení, co víc si přát…
Více fotografií z víkendu v Harrachově najdete zde:http://acijka.rajce.net/Harrachov…13.-15.5.2016