Čtvrtý den v Irsku konečně vysvitne slunce, i když jen na chvíli. Odjíždíme k lesnímu kostelu a studánce Holy Well…
Místo se nachází za Sligem v malé zalesněné oblasti na úpatí Cairns Hill. Místo je klidné, tiché a přestože nejsme věřící, vnímáme duchovní atmosféru…
Potok, který od studánky vytéká, nás překvapil. Vede přes něj pěkný kamenný můstek…
Jedna ze svatyní kolem studny…
Nad studnou…
Na větvích jednoho mohutného stromu visí spousta růženců, pruhů látky a různých medailonků…
Davča imituje Ježíše, taťka se modlí, strejda mu líbá nohy…dokonalá souhra.
Po návštěvě studánky míříme na pravou irskou snídani do Molly’s Folton…
Objednáváme snídani u milé paní a s napětím čekáme, neboť Míla říká, že porce tu dávají obrovské…
Páni! Jestli tohle sním, zajisté prasknu: hranolky, fazole, slanina, grilované rajče a žampiony, párečky, jelítkový a jitrnicový prejt, na pití čaj s mlékem a aby toho nebylo málo, paní přináší opečené toasty s máslem…
Musím říct, že jsme se najedli báječně…Jooo, kamarád už má okolní restaurace zmapované. Naše obří porce jsme si podělili s Davčou a opravdu nezůstalo vůbec nic. Bylo nám jasné, že jsme nejen po snídani, ale také po obědě, což se nám na následující túru hodí…
Před odjezdem na túru navštěvujeme Ivču (Mílova sestra) a Davida Irwinovy, kteří bydlí cca 10 km od Sliga v Castlewood Lodge, Ballygawley. S manželi se znám již z dřívějška a setkání je velmi vřelé…
Ivča s Davidem nás provázejí tátovou ovčí farmou, která se nachází v sousedství…
Je pro nás velmi zajímavé vidět zblízka, jak žijí farmáři, jak pečují o svá zvířata a všude se setkáváme se vstřícností…
David seznamuje Davču s jehňátky,…
…která jsou velmi roztomilá…
Ivča s Davidem chovají slepice,…
…a na hospodářství dohlíží i dva Jack Russel teriéři…
Samozřejmě jsme zváni na výborný irský čaj a v družném hovoru čas pádí jako splašený…
Po návštěvě ujíždíme k horám. Cestou stavíme na zdokumentování krajiny…
Přes plot kouká obrovský býk…
…a v klidu se popásají různě zbarvení koníci…
Irská krajina v polojasném počasí…
Přijíždíme na parkoviště pod horou Knocknarea…Knocknarea je vápencový kopec (327 m), který má monolitický vzhled a nachází se na poloostrově Cuil Irra mezi zátokami Sligo a Ballisadore. Na vrcholu se nachází velká mohyla Queen Maeve’s Cairn…
Ihned se vydáváme na výstup…
Cesta vede mezi pastvinami a kamennými zídkami (pohled vzad)…
Obloha potemní a nám je jasné, že opět zmokneme…
Procházíme brankou (pohled vzad)…
…a od tohoto místa začínáme prudce stoupat…
Čím výš stoupáme, tím zajímavější výhledy se nabízí…
Na jedné straně hora Ben Bulben…
Na straně druhé Davča, lezoucí po čtyřech vzhůru…
Queen Maeve’s Cairn je 55 široká mohyla s výškou 10 metrů. Zůstává neprozkoumanou a nevytěženou hrobkou, vchod je zasypán…
Po celé hoře se nachází spousta menších hrobů, kterou jsou též zasypány…
V momentě, kdy dorazíme na vrchol hory Knocknarea, nad městem Sligo se spouští pořádný liják a velkou rychlostí postupuje naším směrem. Samozřejmě nezůstáváme ušetřeni, ale vše se přežene a díky větru rychle osycháme…
Nahoře hodně fouká, přesto potkáváme pár místních otužilců v triku a kraťasech, což naprosto nechápu…
Od mohyly se vydáváme na procházku po hoře směrem na Strandhill…
Dalekohled koluje a je co pozorovat: po písku se žene auto z odříznuté samoty na jednom ostrůvku po trase, vyznačené kužely. Takto může přejet pouze za odlivu. Zde se nedá zapomenout na skutečnost, že jsem si musela odskočit do vřesoviště (vřesy sahají až do pasu) a chlapi byli natolik “solidární”, že mě fotili mobilem přes dalekohled! (teda mou hlavu 
Odliv
Městečko Strandhill pod horou: dnes se do něj podíváme…
Ben Bulben z vrcholu Knocknarea. Pořádný kopec, co? Když si jen pomyslíme, že jsme jej později vyšplhali až ke skalám, musíme se poplácat po zádech…
Letiště u Strandhillu…
Vracíme se k autu stejnou cestou. Náš průvodce se tváří nadmíru důležitě…
Ještě jeden záběr na mohylu: počasí se zde velmi rychle mění…
I na vrcholu se najdou kamenné zídky…
Mužská část naší výpravy…
Sestup dolů…
Opět jsme odměněni sluníčkem…
Za použití teleobjektivu jde spatřit i parkoviště, kde stojí Mílův Nissan…
V dálce opět prší…
Při sestupu…
Krávy a býčkové v ohradách si nás zvědavě prohlížejí…
Koníci se nenechají rušit. Žlutě kvetoucí keře nesou název Hlodáš evropský…
Popojíždíme dál. Míla se tváří tajemně a vede nás od silnice dolů po rozbahněné stezce…
Připadáme si jako v džungli, když se proplétáme mezi stromy, překračujeme kmeny a kloužeme po blátě…
Nacházíme se v Knocknarea Glen…Jde o hlubokou trhlinu, úzké údolí, jehož břidličné stěny jsou porostlé břečťanem a dosahují výšky 60 stop. Staré stromy jsou porostlé mechem a celé údolí působí velmi divoce, tajemně a pohádkově zároveň…
Míla se o glenu dozvěděl z internetu a prý byl docela kumšt sem trefit. Ani se nedivím, protože stezička u cesty je opravdu nenápadná. Turisté o něm, zdá se, nevědí, protože jsme tu byli sami a dle stop na stezce lze usuzovat, že sem moc lidí nechodí…
Zde jsme pochopili, co myslel tím “překvapením”. Na vysoký strom někdo uvázal lano a na jeho konec pneumatiku. Vznikla tak houpačka, což bychom v této divočině opravdu nečekali! Davča pištěl nadšením a nebyl sám…
Jak je vidět, strejda Míla se těšil úplně stejně…
V myšlenkách si představuji, jak by se tady portrétovalo…
Vše je vlhké, kluzké, porostlé mechem, kapradinami a různými rostlinami, které nám připadají pravěké…
Pár dalších záběrů z glenu:
Po prohlídce údolí si to bahníme zpátky k autu. Zdá se, že je synek zaflákaný až za ušima (my ostatní jen po kolena), proto později po příjezdu domů hážeme věci rovnou do pračky…
Poslední dnešní procházku podnikáme po pláži Cullenamore…
Ihned zaregistruji dvojici jezdců s dostihovými koňmi, kteří po pláži směrem od stáje cválají, zpátky krokují a na několik minut se zastavují a chladí koním v moři nohy. Byli ode mě hodně daleko, takže jsem si musela s teleobjektivem počkat, až se budou vracet…
Při návratu do stáje procházejí kolem mě a zdravíme se. Jooo, takhle se tu trénují dostiháci…
Chlapi zatím zkoumají pláž a čekají, až se k nim připojím. Míla nám chce ukázat jednu zajímavost…
Na břehu mezi kameny kvetou skalničky. Syn sbírá kamínky a háže “žabky” do moře..
Najednou se naproti nám vynoří tulení hlava a prohlíží si nás! Poprvé v životě vidíme tuleně ve volné přírodě. Krásný zážitek…Snažím se vyfotit tulení hlavu dřív, než se opět ponoří a okřikuji Davču, který si u břehu dál háže kamínky: “Neplaš mi tuleně!” Později se smějeme, protože nám tato věta přijde hodně exotická…
Míla nám ukazuje zdejší zajímavost, kterou objevil: tisíce schránek škeblí, jedna na druhé v podemletém břehu…
Při průzkumu pobřeží narazím na dva racky…
Knocknarea nad pláží Cullenamore…
Při návratu po pláži nachází Míla nějakou bójku, kterou vyplavilo moře. Jeho sbírka nalezených věcí v Irsku se tak rozroste o další exponát…
Náhle nebe potěmní a za zálivem se derou paprsky z protrhaných mračen. Počasí se tu každou chvíli mění a my už si zvykáme…
Stopy kopyt koní v písku na pláži…
S rodinou se vydáváme dál k písečným dunám, zatímco kamarád sedá do auta a jede zaparkovat do Strandhillu. Popsal nám trasu a vysvětlil, kde se setkáme. Je to pro nás docela dobrodružné, když to tu neznáme a prdlajs se domluvíme…
Na pláži je spousta mušlí. Tady je nikdo nesbírá…
Ve stopách koní…
Davču musíme pobízet k chůzi, protože se neustále zastavuje a sbírá mušle. Už má plné kapsy a také nechceme, aby na nás kamarád dlouho čekal na smluveném místě…
Odbočka mezi písečné duny a cesta, po které dle popisu pokračujeme…
V trávě nacházíme velké množství těchto šneků. Synek jásá nadšením a opět se zdržujeme…
Na obzoru na nás už čeká Míla a mává. Musíme si vybrat stezičku v písku a šplháme vzhůru…
Výstup je docela namáhavý. Nohy kloužou po písku, boří se a duna je prudká. Ale šplhání baví nás…
Tentokrát brzdí tatínek…
Co chvíli se zastavuje a fotí nebo točí na mobil. Konečně má první mobil, který má foťák, tak mu nechceme kazit radost. Jak je patrné, viditelně si to užívá…
Výhled z písečné duny na Strandhill, část golfového hřiště a Ben Bulben…
Někdo si vyhrál při skládání obří kytary z kamínků. Z vrcholu duny je vidět i několik dalších obrazců…
Boty i ponožky máme plné písku, když sbíháme duny, ale vůbec nám to nevadí. Řádíme jak pominutí.
Na oblázkovou pláž ve Strandhillu dorážíme při smrákání. Západ slunce se dnes odehrává za mraky…
Pláž ve Strandhillu…
Ze západu slunce víc neuvidíme, zato vlny jsou fascinující…
Nedá mi to, abych nevyzkoušela teplotu Atlantiku. Vlny mě ošplouchnou po kolena, nohy rázem zdřevění a jako robot se s pištěním vypotácím ven. Aspoň můžu říct, že jsem byla v Irsku v moři. Ale jako otužovna dobré…
Večer ve Strandhillu…
Míla nás fotí u děla a pak se vydáváme ulicí do nedalekého baru, protože prý musí Bob ochutnat místní pivo…
Zakončení dne v The Strand Bar s ochutnávkou místního piva Guines (pivo mi nechutná ani české ani irské, ale zkusila jsem)…
Více fotografií z našeho 4. dne v Irsku neleznete zde:http://acijka.rajce.net/IRSKO_4.cast_Holy_Well,_Knocknarea_Mountain,_Knocknarea_Glen,_Cullenamore,_Strandhill…4.5.2015