Opět se potvrdilo, že neplánované akce jsou nakonec ten nejlepší zážitek…Když mi na poslední chvíli odpadlo focení a venku bylo tak krásné zimní počasí, nešlo zůstat doma. Kamarádka Jitka mi už den předtím nabízela, jestli chci jet na hory. Stačila rychlá domluva a během půl hodiny jsem seděla v autě s Gajdoštínovými. Náš cíl byla Dolní Morava. Hurá na hory!!!
Stezka v oblacích je vidět z dálky…
Po příjezdu zjišťujeme, že jsou parkoviště beznadějně zaplněná. Poslední možnost je místo před infotabulí u penzionu Terezka. Právě odbíjí 12. hodina. V tento okamžik se loučíme na 4 hodiny: přátelé využijí Skipasy a já vyrážím vzhůru ke Stezce v oblacích…
Stezka ční nad Dolní Moravou nedaleko chaty Slaměnky…
Na sjezdovce se nezahálí: páteční krásné počasí využila spousta lyžařů, rolby urovnávají povrch a děla jedou na plné obrátky. Těchto 5 se vyjímečně ulejvalo…
Sněhová sprcha
Dolní Moravu nechávám za sebou a funím si to po okraji sjezdovky do prudkého kopce. Přátelé na mě mávají z lanovky a tím se na dlouho loučíme…
Po chvíli pochodu v hlubokém sněhu mi začíná být neskutečně horko, proto rozepínám bundu. Místy se bořím až po kolena a v tomto místě velím k ústupu do lesa…
V lese se jde o něco líp. Sníh je pevný, tolik se neboří a nepropadám se ani mezi pařezy…
Po výstupu z lesa nezbývá než projít pod lanovkou s nepříjemným pocitem, že na mě někdo flusne. 
Možná se ptáte, proč se tak lopotím, když můžu nahoru vyjet pohodlně lanovkou. Prostě se chci projít, udělat něco pro sebe, miluju turistiku, těším se na focení a času mám dost. To funění zato stojí…
Doslova si vychutnávám samotu v pohádkovém lese každým pórem svého těla…
Fotím, fotím a zase fotím…a užívám si to, jak nejlíp se dá…
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem zažila na horách tak nádherný den…
Část sjezdovky nad Vistou…
Stezku v oblacích fotím ze stejného místa jako nedávno. Dnes i za pomoci teleobjektivu a konečně bez mlhy…
Na protějším hřebeni se tyčí rozhledna Klepáč, kde jsme byli jednou s kamarádem Tomem…
Zde ještě pohled na hotel Vista i rozhlednu Klepáč…
Pokračuji od rozcestí Kolotoč po modré značce lesem a uhýbám všem sjezdařům, běžkařům a snowboardistům a všeobecně se snažím jít po okraji a nešmatlat jim uježděnou cestu. Nikdo z nich mi hůlkama nohy nepodráží ani na mě nepokřikuje, takže zřejmě nevadím a trochu si oddechuji. Přece jen jsem mimo sjezdovky tolik lyžařů nečekala…
Blížím se k horní stanici lanovky a rozcestníku Vyhlídka a potkávám zde mladý turistický pár. Prohodíme pár vět, neboť jsem štěstím bez sebe, že nejsem jediná, kdo nemá nic na nohách…
Po Skalním trailu se blížím ke svému cíli…
Stezka v oblacích je…prostě obrovské monstrum, které ční nad okolními lesy. Dnes ale vypadá krásně, celá obalená jakoby v cukru a okolní stromy postříkané šlehačkou. Pro mě je výzva, nejen svou výškou, ale i rozlehlostí. Stejně vysoká je Petřínská rozhledna v Praze, kterou jsem také navštívila…
Stoupám pohádkovým lesem vzhůru a nepřestávám žasnout nad zimní nádherou…
Vrcholky stromů jsou jako z cukrkandlu…
Horní plošina stezky je ve výšce 55 metrů nad zemí! Pozoruji návštěvníky a přemýšlím, jestli najdu odvahu se také projít po síti ve tvaru kapky…
Výstup mi ještě chvíli zabere a tak se kochám výhledy do údolí…
Stezka v oblacích se nachází na úpatí hory Slamník v nadmořské výšce 1116 m.n.m. nedaleko horní stanice lanovky Sněžník…
Jak se k ní blížím, mám ji vyfocenou snad ze všech úhlů…
Pohled na část sjezdovky u Stezky v oblacích…
Rovně se dojde k chatě Slaměnce, rozhledna stojí vpravo…
Fotím se na samospoušť před rozhlednou. Výstup k ní mi zasněženou krajinou zabral 2 hodiny…
Po zaplacení vstupného 190,- (děti 120,-), což není zrovna málo, vstupuji na stezku…
Dřevěná a kovová konstrukce se postupně stáčí v nepravidelném tvaru a chodník stoupá vzhůru…
Připadám si jako ve scifi…
Pohled na sjezdovku a hotel Vista…
Při výhledech se mi tají dech…Obzor a obloha jsou od sebe odděleny čarou, jakoby někdo udělal řez nožem. Tento zvláštní efekt vidím vůbec poprvé…
Pohled na hřeben, po kterém jsem přišla…
Na stezce narazíte na různé prvky. Jedním z nich je tento tunel, připomínající dnes ledovou jeskyni…
V tunelu
Dalším lákadlem pro některé návštěvníky bude jistě nerezový tobogán, který začíná ve výšce 55 metrů a končí zde dole ve spodním patře stezky. V zimním období se ale nevyužívá, což mi nevadí, stejně bych tam nevlezla ani za nic…
Rukáv je atrakce tvořená hustou sítí a je určená k prolezení z jednoho patra lávky do druhého. Otázkou zůstává, jak se lidi domluví, zda lézt nahoru či dolů. Uvnitř moc místa na vyhnutí dvou lidí není. V létě to bude zajímavé…
Celá konstrukce je masivní a pocit bezpečí mi dodává fakt, že boky sítí i lávka jsou překryty sněhovou námrazou. Na jaře tomu asi bude jinak, ale otestování se nebráním a klidně se sem vydám znovu s rodinou i přáteli…
Jak člověk stoupá výš a výš, připadá si opravdu jako v oblacích…
Lávka se v posledních patrech zužuje a stáčí spirálovitě do protisměru…
Poslední zatáčky a jsem nahoře…
Slunce je dnes silné a bohužel námraza taje a opadává z rozhledny. Někteří turisté to rovnou schytali…
Horní stanice lanovky Sněžník, chata Slaměnka a vrchol Slamník…
Lávka pode mnou…
Právě se nacházím na nejvyšším bodě. Pevná ocelová lana držící horní plošinu jsou umístěna tak, aby nebránila výhledům…
Výhledy jsou odtud vskutku parádní: hlavně na Králický Sněžník…
Dolní Morava
Stromy pode mnou…
Na stránkách Stezky v oblacích se píše, že tuto odpočinkovou síť využijí malí i velcí návštěvníci k relaxaci po výstupu na stezku. Na horní plošině jsem strávila půl hodiny: kocháním se výhledy do krajiny, focením a pitím čaje z termosky. Lidí se tu mezitím vystřídalo docela dost. Vzájemně si dodávali odvahu na síť vlézt, mlaďoši se hecovali, sázeli, atd. Některé slečny skoro zvracely jen při pohledu na tu síť…
Nakonec si dodávám odvahy i já…Na pocity se mě raději neptejte. Bylo to…tak divné. Člověk si nesmí připouštět, že by síť praskla. Pode mnou 55 metrů! Horší bylo vrátit se na pevný podklad než vlézt na síť. Myslím, že jsem dosáhla svého vrcholu překonání se ve výškách…
Z kochání mě vytrhne SMS od kámošky: v 16 hodin sraz u auta, odjezd na jídlo. Je na čase se vrátit dolů k autu. Odhaduji, že stíhám tak akorát, hodina by měla stačit. Volím rychlý sestup z rozhledny (ne, tobogánem opravdu ne!) a při scházení už nefotím. Ostatně…vše podstatné mám…
Rychlochůzí se přemístím před chatu Slaměnku, jen abych pořídila fotku bez mlhy…
A teď tradááá zasněženou krajinou dolů. Lituji, že nemám sebou sáňky…
Sestup je hodně rychlý a sem tam něco vyfotím…
Vracím se stejnou cestou kouzelným lesem…
Slunce pomalu putuje k západu…
Chůzi střídám s během a nadbíhám si tak chvilky pro focení. Tomuto se prostě nedá odolat…
Pár posledních záběrů před broděním okrajem sjezdovky…
Lanovka na dohled. Kloužu sněhem po cestě přímo pod ní a ve svých šlépějích se nořím opět do lesa. Pokud terén dovolí, utíkám. K autu dorážím přesně za hodinu a 7 minut, kde se vítáme s přáteli…
Na zasloužené jídlo stavíme v Pivovarské restauraci v Hanušovicích a než nám jej přinesou, máme čas na vzájemné sdělení zážitků…
Jídlo výborné a posezení při plápolajícím ohni v krbu moc příjemné…
Všechny záběry z výletu si můžete prohlédnout na tomto odkaze:http://acijka.rajce.net/Dolni_Morava,_Stezka_v_oblacich…22.1.2016