Po více jak 2 letech se nám s kamarádem T(h)omem podařilo sladit časy a vyrazili jsme na výšlap, který pečlivě naplánoval. Počasí se nám ovlivnit nepodařilo (ostatně já si na hřebenovky v mlze začínám zvykat), ale i tak to byla pěkná procházka. Navzdory počasí jsme pořídili víc fotek, než kdyby bylo azuro…
Na nádraží v Ramzové jsme dorazili malým motoráčkem a čekala na nás trasa kolem 18-ti km po Rychlebské hřebenovce…
Vyrazili jsme po červené turist. značce svižně vzhůru. Zpětný pohled k Ramzové…
Krátkou zastávku jsme udělali u pastviny s ovečkama. Roztomile na nás koukaly a některé odvážné přišly až k plotu, proto jsme je nemohli jen tak minout…
Poprvé jsme zakufrovali u tohoto hotelu nedaleko rozcestníku Větrolam. Naše trasa vedla totiž i mimo turistické značky a díky Tomově chytrém tabletu s GPS, který nosí sebou, jsme po chvíli pokračovali správným směrem…
Hned v začátku nás čekalo strmé stoupání (pohled dolů) a pořádně jsme si zafuněli. Ostatně s tím jsme počítali, protože až na Smrk se jde stále do kopce…
Tak nějak jsme ve skrytu duše doufali (tedy aspoň já doufala, Tom nadával na celé kolo 
…a tato skutečnost nás inspirovala ve vzájemném předbíhání, kdo koho dřív vyfotí s nejsplihlejší hlavou. Dostala jsem přísný zákaz zveřejnění podobných kousků, proto raději vkládám fotky přírody…
Je zcela pochopitelné, že když nejsou (a nebudou) výhledy, musíme si najít k focení drobnosti kolem nás. Třeba si kleknout a zachytit zblízka bahnitou stezku…
Stromy se krásně začínaly vybarvovat…
V tajemném lese jsme narazili i na několik fotogenických míst, takže jsme co chvíli stezku opouštěli, přeskakovali kořeny, pařezy a hledali nejlepší úhly k focení…
Když někdo z nás objevil orosenou pavučinku, vrhali jsme se k ní jako banda japonských turistů…
Zaměřeni na detaily jsme si později uvědomili, že jsme už přešli vrchol kopce Klín…
V této části lesa, kde bylo všechno obrostlé mechem, by se klidně mohl natáčet horor. Zvláštní místo…jakoby nedotčená divočina.
Zde jsme se zdrželi asi nejdéle. Mechu a houbám, vyrůstajícím na tenkých kmenech až v úrovni našich ramen, nešlo odolat…
A tak fotíme, fotíme, fotíme všechno kolem…
O kus dál v lese narážíme na tuto ceduli. Nevíme, na co si dát pozor, snad na dravou zvěř?
Když už mi myslíme, že máme největší stoupáky za sebou, vždy se najde ještě větší…
Staré patníky potkáváme na každém kroku…
Stezka se co chvíli mění…aspoň to nemáme jednotvárné.
Rýha v blátě nasvědčuje, že se najdou blázni, co po takových stezkách jezdí na kole…
Sem tam se objevují holubinky, ryzce…
Vrchol Smrk (1127m)…Trochu jsme se vydýchali a pokračovali dál po neznačené stezce. Kopírovali jsme hranici s Polskem…
Toto místo jsem nazvala “Tomovo rašeliniště”…
Stezka byla totálně rozbahněná a my se snažili projít dál mezi ostrůvky borůvčí, když kamarád dostal spásný nápad: rychle přeběhne po mechu. Po cca třech plavných skocích bylo jasné jemu i mě, že to neklapne: nohy se mu zabořily až po kotníky do slizkého marastu, což doplnil…ehm…libými slůvky ve všech světových jazycích…
Naše modlitby ohledně výhledů nebyly vyslyšeny a na vlastní oči jsme viděli, že nic nevidíme…
Malou náplastí byli mravenci na stezce…
O kousek dál jsme přišli k rozcestníku Smrk-Hraničník. Stojí zde turist. přístřešek a ano, mít muří nožku, mohu mu klidně dělat paní domácí s těmi splihlými vlasy…
Skromně jsme posvačili a pokračovali jsme dál…
Zpětný pohled na hraniční kámen, oddělující ČR od Polska…
Zavděk bereme kdejakou pavučinkou. A že některé kousky byly vážně luxusní!
Vrchol Brousek (1115m) je doslova obsypaný ostrým kamením. Jak vidno, turisté tu mají ohniště, my jsme se však nezdrželi…
Pokračovali jsme stezkou stále po hranici, minuli jsme Travnou horu a potkali pár podobných šílenců…
Na stezce jsme narazili na stopy zvěře a šílence na kole…
Dle pokynů Tomova tabletu jsme v tomto místě odbočili…
…a za chvíli jsme vstoupili na pevnější cestu (červená značka), která se nám zdála přepychová po kilometrech brodění se v blátě…
Rozcestí Palaš…Zbývá kousek po asfaltce k chatě Paprsek. Špekulovali jsme, zda bude chata otevřená i v říjnový čtvrtek a budeme si moci dopřát teplého jídla do vyhládlých žaludků…
Přicházíme k Paprsku a napínáme se, ještě nevíme, zda je otevřeno…
Zlákal nás opodál stojící dřevěný kostelík a museli jsme nahlédnout dovnitř přes sklo…
Pořizujeme společnou fotku s kostelíkem na samospoušť Tomova Nikona…(Mám svolení ke zveřejnění, snad na to nezapomněl, než se mi podařilo po měsíci sesmolit reportík)
Sláva, je otevřeno! Máme vyhráno a jako velká voda se hrneme do tepla restaurace…Promáčené boty, kalhoty od bahna, vlasy splihlé, ale nevyhodili nás a my si pošmákli na výborném obědě.
Z Paprsku jsme pokračovali po zelené značce. Po těžbě dřeva je stezka rozrytá a rozbahněná. Nám je to však fuk, hůř už naše boty a nohavice vypadat nemohou…
O kousek dál se šlo pohodlně pěkným podzimním lesem…
Tu a tam na nás z lesa vykoukly skály, skalky, balvany, pěkně obrostlé mechem…
Z lesa jsme vyšli na louce a zamířili do kopce k rozcestníku Větrov…
Louka je čerstvě posečená a vypadá efektně. Mlha bohužel přetrvává…
Souboj fotografů o pampelišku…
Vrchol Větrov. Vidíme, že i odtud nic nevidíme. Jen chuchvalce převalující se mlhy…
Výhledy na Staré Město pod Sněžníkem nejsou o moc lepší. Smutné a podmračené scenerie oživují alespoň barevné stromy…
V tomto místě již kamarád láteří z plna hrdla. Není vidět jeho oblíbený Králický Sněžník, proto mám pro jeho výlevy pochopení…
Zelená značka nás dál vede po pěkné asfaltce…
…po které jsme sestoupili na silnici, vedoucí do Starého Města p.S….
…v místě zvaném “Pod Starým kopcem”.
Příchod do civilizace nasvědčuje přítomnost policejní ozdravovny Morava na okraji Starého Města…
Ještě pár kroků…a jste tu. Vlastně musíme dojít až na nádraží.
Do odjezdu vlaku jsme měli čas, udělali jsme si tedy malou zacházku na náměstí s radnicí…Potom už zbývalo jen dojít na nádraží a počkat na vlak, který nás dovezl zpět do Hanušovic.
Kamarád slíbil návštěvu Žlebského vodopádu u Hanušovic, kam jsme dojeli autem a slezli od silnice dolů do skalnatého koryta. Pro tuto příležitost jsme sebou vezli stativy…
Zpáteční cesta proběhla stejně: Toma jsem vysadila v Šumperku (tam na něj čekalo slunečné počasí-snad nebude mít z láteření, chudák, tiky) a pokračovala domů. Za Hrabišínem jsem na chvíli zastavila, abych udělala fotku hor, ztrácejících se v mlze jako důkaz, že mlha opravdu neustoupila z vrcholků ani po našem odjezdu…
A pro dnešek bych ráda poslala mlhu “k šípku”, právě krásně plodí…
Závěrem nezbývá než to celé nějak shrnout: necelých 18 km jsme ušli bez fyzické újmy. Snad poprvé mě nebolely nohy a to ani druhý den (zřejmě mám natrénováno z Beskyd). Výlet byl fajn, je super, že pro sebe něco děláme, abychom neztratili kondici. A v neposlední řadě mě těší fakt, že mám kamaráda, kterému mohu na 100% důvěřovat a naši životní partneři zase nám. Zkrátka ne s kdejakým kamarádem bych si troufla na celý den jít do hor…Tome, děkuji!
Více fotografií je již tradičně uloženo na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Ramzova,Smrk,Stare_Mesto,Zlebsky_vodopad,_Hrabisin_2.10.2014