Tento dobrodružný výlet naplánoval kamarád Tom. V podstatě jsme podruhé prozkoumávali málo navštěvovaná, odlehlá místa naší země (viz Vidnava). Domluva byla opět rychlá: večer na Skypu jsme si potvrdili místo srazu a časový rozvrh a v 8 ráno jsem již Toma nabírala svou Felicií na benzince Agip v Šumperku. Počasí slibovalo krásný slunečný den a my se mohli jen těšit. V plánu bylo prošmejdit a zdokumentovat pohraniční obec Bílá Voda, přejít do Polského městečka Zloty Stok a navštívit zdejší muzeum se zlatorudnými štolami. Jestli nám vyšlo vše podle plánu? O tom se můžete dočíst v následujícím článku…
Klášter v Bílé Vodě, kam byly za minulého režimu sváženy řádové sestry z celé země…Obec Bílá Voda je nejsevernější a nejzápadnější obec Českého Slezska.
Mapu našeho výšlapu krásně zakreslil kamarád (lépe bych to nedokázala), proto sem vložím odkaz na zobrazení mapy u něj na stránkách. Koho tedy zajímá, jak jsme šli, mrkněte SEM.
Pár metrů za klášterem a kostelem Navštívení Panny Marie zdánlivě obec pokračuje. Není tomu tak, jedná se o polskou obec Kamienica, která k Bílé Vodě prakticky přiléhá. Za mostkem se nachází hraniční kámen…
Hřbitov v Bílé Vodě byl r.2000 prohlášen za Kulturní památku. Je zde pohřbeno asi 700 řádových sester.
Škoda ulomené ruky Ježíše (čert ví, jestli ji mají na svědomí přírodní živly či vandalové). Jinak je hřbitov pěkně udržovaný, rostliny na hrobech chráněny chvojím před mrazíky…
Na konci hřbitova stojí kaple…
Podél potoka Bílá Voda jsme prošli obcí a vystoupali k Psychiatrické léčebně (bývalý zámek), která tu byla zřízena r.1954…
Kolem léčebny se rozprostírá rozsáhlý park a k vidění je i rybníček. Byl na něm ještě led…
Pohraniční les byl velmi zajímavý: v jednom úseku byl skoro každý strom porostlý popínavými rostlinami (břečťan to ale nebyl) a já si připadala jako při průchodu Sherwoodským lesem…
Klikatící se lesní stezky s odbočkami nás donutily použít Tomův tablet s GPS. Zadali jsme trasu pro pěší a hle-ženský hlas, kterému jsme začali říkat Denisa, nás spolehlivě vyvedl z lesa…
Za chvíli jsme na hranici a přejdeme na polskou stranu…
Procházíme mezi loukami, slunce nás hřeje do zad a „Denisa“ hlásí, že budeme brzy v cíli…
Minuli jsme odbočku k muzeu, které se nachází v hlubokém údolí pod námi a po zledovatělé cestě jsme se doklouzali k Lanovému centru a lomu Skalisko…
Později jsme se dozvěděli, že jde o lanový park s nejdelší trasou v Evropě. Lano natažené z horního okraje lomu vedoucí až přes potok na druhé straně měří 450 metrů…
Kopírovali jsme hluboké údolí a přemýšleli, kudy nejkratší cestou k muzeu, abychom nemuseli celé údolí obcházet…
Když jsme uviděli pěšinku, vedoucí dolů, nezaváhali jsme ani vteřinu. Byla hodně prudká a chvílemi bylo obtížné si při sestupu nesednout na zadek, ale zvládli jsme to. Kdybychom pokračovali po cestě o pár desítek metrů dál, sešli bychom dolů pohodlným chodníkem, o kterém jsme ale neměli v této chvíli tušení…
Muzeum Kopalnia zlota nás přivítalo zjištěním, že je sice otevřeno (moc jsme internetu nevěřili), ale vstupné se platilo pouze místní měnou zloty nebo kartou. Neměli jsme ani jedno. Pro výlet jsme se rozhodli v 8 večer a hned ráno jeli. Tak nějak jsme doufali, že to půjde za koruny nebo že si někde ve městě peníze směníme…
Vypravili jsme se tedy do města Zloty Stok s cílem směnit peníze. Nebudu to zdlouhavě rozebírat: neuspěli jsme. V místní bance prostě peníze nemění (paní nás posílala do 10 km vzdáleného města Packów) a neuspěli jsme ani v obchůdku, kam nás poslali místní lidé. Nechtěli jsme se však vzdát a tak jsme vymysleli náhradní plán…
Mise za zloty se sice nezdařila, přesto nelitujeme, že jsme do města šli. Alespoň jsme si jej prohlédli a navštívili i tuto krásnou katedrálu! Chrám Neposkvrněného početí v sobě skrývá nádherné barevné vitráže a také je vytápěný, což jsem viděla poprvé…
Rozhodli jsme se pro pěšonávrat do Bílé Vody a pokus o získání polské měny v nejbližším větším městě…v Javorníku. K autu jsme se vraceli jinou cestou, abychom měli změnu. Nedaleko muzea Kopalnia zlota mají další atrakci: Středověký technický park…
Za městem jsme vstoupili zpět do lesa a míjeli jsme několik vápenek…
Zašli jsme také do jednoho menšího lomu na české straně. Bohužel byl přímo proti slunci a fotky z něj nemáme. Zato slunce mezi stromy vytvářelo zajímavé efekty…
Z lesa jsme vyšli opět u Psychiatrické léčebny a zbývalo sejít do Bílé Vody k autu…
Klášter s kostelem v Bílé Vodě tentokrát z jiného pohledu…
Následovala cesta do cca 9 km vzdáleného Javorníka. Přiznávám, že jsem trošku šlápla na plyn, abychom se mohli co nejdřív vrátit do Polska a stihli návštěvu štoly. V České spořitelně měli zrovna polední pauzu! Napadlo mě zajít naproti na Městský úřad, kde nám ochotně poradili. V restauraci Taverna, kterou často navštěvují polští hosté, nám ochotně peníze proměnili. S téměř dětskou radostí jsme za chvíli z Javorníka odjížděli a v dlaních každý z nás svíral 30 zloty…
V návštěvě muzea Kopalnia zlota, ke kterému jsme dojeli autem, nám teď už nic nebránilo. Peníze jsme si museli vyfotit, než jsme zakoupili lístky (bilet normalny-18 zl). Dokonce nám zbylo pár drobných na suvenýry pro děti…
Ve 13:45 jsme se vypravili se sympatickou průvodkyní a mladým párem na prohlídku zlatorudných štol. Podzemí proplétají štoly o délce cca 320 km, návštěvníkům je přístupná pouze malá část. Velkou radost nám způsobil fakt, že je tu „FOTOGRAFOWANIE I KAMEROWANIE BEZPŁATNE“, což u nás by jistě nebylo možné.Co se výkladu týče, nevím nic. Zachytila jsem asi každé 10. slovo (a to jsem si myslela, že polákům rozumím) a něco se dalo pochopit z posunků. Takže spíš shrnu vlastní pocity, i když něco se na internetu vygooglit dá…
Vešli jsme do štoly Gertruda (500m) a už po pár krocích se mi chtělo jásat nadšením. Nevím proč, ale odjakživa se nebojím temných koutů, děr, jeskyní a tmy. Ba naopak mě přitahují magickou silou. A když už se bojím, bojím se ráda.
Vozík z 18. století pro přepravu rudy…
Ukázka výdřevy a soška sv.Krzysztofa (patrona zdejších horníků-zlatokopů). Jako signál nebezpečí zde používali krysy…
Ruda…mohli jsme si ji vzít do rukou a potěžkat…
Chodby doplňují staré mapy a dobové fotografie…
Ukázka používaného příslušenství ve štolách: muflová a laboratorní pec…
Tzv. „Trezor“, kde je možno vidět 1066 zlatých cihel, jenž představují 16 tun zlata, které byly získány během celé doby fungování dolu (cca 1000 let). Pro představu o váze zlaté cihly jsme si mohli potěžkat olověnou cihlu, která má přibližnou hmotnost. Neudržela jsem ji.
V bočních chodbách , dříve využívaných jako sklad výbušnin , byla zřízena laboratoř J. Schärfenbergra, který hledal elixír dlouhého života a náhodou objevil velmi silný jed…Arsenik (je obsažen v arsenové rudě). Legenda říká, že arsenikem ze Zlatého Stoku byl otráven sám Napoleon…Vysoký válec a láhev vpravo obsahují skutečné lístkové zlato, mohli jsme si s nádobami zatřepat. Dokonce jsme mohli vlézt za pult a spatřit laboratoř i z druhé strany…
V další části štoly Gertrudy jsme spatřili staré hornické a hutnické nářadí, minerály a sbírku hornických lamp…
Následně jsme prošli „Chodbou smrti“. Jak jsem se dočetla na netu, zde byli odsouzeni horníci, kteří kradli zlato. Jak? To se mi sem ani nechce psát. Průvodkyně nás poslala napřed a sama šla jinudy. Díky tomu, že jsme s Tomem neustále lovili záběry (průvodkyně nám říkala se smíchem „paparazzi“) a zůstávali pozadu, unikli jsme šoku, díky němuž bychom si možná i cvrnkli do kalhot:Stoupalo se po schodišti v naprosté tmě a dál chodbou, kde jen slabá světýlka označovala cestu. Polský pár šel kus před námi a tak si brutální řev z reproduktorů vychutnal i za nás dva. V rohu se zjevila fosforová pavučina a strašidýlko, což by nikdo z nás ve štole nečekal. Na strašidelné dráze, to ano. 
Následovala výstavka varovných cedulí, které sem většinou donesli návštěvníci. Kdysi tu měli akci „vstup zdarma za ceduli“ a tak se jich podařilo nashromáždit na pár stěn. Prý mají i v zásobě, což je dobře, protože spodní řada je nejvíce náchylná ke korozi a alespoň mají z čeho měnit…
Rychlovýcvak chodby vedoucí ven a už schovávám foťák, neboť ze stropu solidně zatéká…
Pokračujeme přemístěním k Černé štole (cca 700m), jejíž vchod se nachází u lanového parku v lomu Skalisko…
Vchod do Černé štoly, kde na nás čeká 8metrový podzemní vodopád (jediný přírodní v Polsku) a také další atrakce…
Je zde úplně jiná konstrukce než v Gertrudě. A také teplo…
Po vyfotografování tohoto místa s vtipnou cedulí (zřejmě ji sem někdo přinesl) sestupujeme 8 pater po kovové konstrukci…
Skřítek ve výklenku nás zve dál (a možná i nabádá k opatrnosti podle toho jak se tváří) chodbou k vodopádu…
Naskytla se nám parádní podívaná: barevně nasvětlený a barevně se měnící 8 metrový vodopád v jeskyni, která spolu s ním vznikla bez zásahu člověka…
Putování podzemními chodbami pokračuje a sem tam míjíme důlní vozíky…
Průvodkyně nás dovedla na dohled jednoho ze závalů. Těla horníků nebyla nikdy odklizena, takže odpočívají pod tímto závalem…
V závěru prohlídky na nás čekal důlní vláček, který nás za ohlušujícího rachotu a pekelné jízdy vyvezl ven ze štoly…
Pro nás parádní zážitek a pro Toma dvojnásobný, neboť za toho rachotu nebylo slyšet ani můj hlásek (což jsem na něm otestovala)…
Po výstupu z Pendolina 
Nechápala jsem, kdo a proč zapomněl toaleťák ve vitríně s kameny. Kamarád mi jeho význam objasnil: napravo od něj jsou tzv. „koprolity“, čili zkamenělé bobany…
Na závěr fotka suvenýru pro synka: falešná zlatá cihla, které se tu dají zakoupit ve všemožných velikostech. Přišlo mi to jako dobrý nápad: zlatá cihla na památku z dolu, kde se těžilo zlato. A nespletla jsem se: doma si ji vystavil a k ní připsal lístek: Pravá zlatá cihla od mamky z výletu…
Zbývalo se po zásluze odměnit dobrým jídlem při zpáteční cestě. Rozhodli jsme se zastavit v Javorníku. Restaurace, kde jsme se jednou s rodinkou výborně najedli, byla zavřená. Vystoupili jsme alespoň na vyhlídku u zámku Jánský vrch, abychom si vyfotili město pro dokumentaci. Nakonec jsme na jídlo zašli do Taverny, kde nám prve ochotně vyměnili peníze. A hle-opravdu sem chodí hodně Poláků. Ještěže tak….
Odkaz na více fotografií z tohoto výletu:http://acijka.rajce.idnes.cz/Bila_Voda,_Zloty_Stok_a_muzeum_Kopalnia_Zlota,_Javornik…17.2._2015