Nedělní počasí a nepříznivá předpověď na další dny nás vylákala na výšlap. Původně jsme zamýšleli procházku nad Šternberkem a najednou jsme mířili směr Žimrovice. Zhruba od Budišova n.B. panovala mlha, že by se dala krájet. Nejinak tomu bylo bohužel i v údolí řeky Moravice…
Pokud vás zajímá naše trasa, tady je. Při měření její délky jsem zjistila, že jsme opravdu ušli 20 km, což jsme původně neplánovali. Opět se potvrdilo, že okolí Žimrovic je tak trochu zakleté a zajímavá místa špatně přístupná. V plánu bylo projít oborou na levém břehu, přejít most a vrátit se podél Weisshuhnova kanálu…Auto jsme zaparkovali u papírny v Žimrovicích a vydali se přes most řeky Moravice po žluté značce, kterou jsme později opustili u rozcestníku „Bukovina. Chvíli jsme šli po břehu řeky mezi chatkami a když břeh skončil, vystoupali jsme na asfaltovou cestu, která vede až k oboře „Jelenice“ (odtud je první dnešní fotka)…
Kláda obrostlá mechem u vchodu do obory…
Když jsme zapátrali na internetu, zjistili jsme, že tudy dřív vedla turistická i cyklistická trasa a kvůli obnově obory (a přes protesty lidí s peticemi) značku zrušili a přeložili na protější břeh!
Obora se dá projít, ovšem pouze po této vyznačené cestě. Na bráně jsme si přečetli spoustu příkazů a zákazů…
Jediná budova na trase: správa obory Jelenice…
Podél cesty, kde se jít může, jsou všude ohrady a ohradníky…
Daňci, jeleni a mufloni nejsou jedinými obyvateli obory (ty jsme však nezahlédli). Z ohrady u řeky na nás koukaly krávy v čele s býkem (zřejmě jde o plemeno Highland, tedy alespoň podle obrázků na Google)…
Zde jsme přišli k místu, kde se dřív prý dalo normálně jít: Papírenský splav. Odtud začíná Weisshuhnův kanál. Z řeky Moravice jde voda tunelem, proraženým ve skále. Dřív se sem lidé jezdili koupat, opalovat na louce. Ti, co postavili plot obory, naprosto záměrně odřízli splav a nedá se k němu dostat. Člověk by se musel plazit stovky metrů podél plotu, aby pak mohl přejít přes splav na druhou stranu řeky. Asi se ptáte, proč nepřejít po mostě. Tady totiž mosty zásadně nevedou, přestože v mapách jsou zaznačeny. Ale o tom později…V tomto místě nezbývalo než si zanadávat a pokračovat X kilometrů dál.
Zpětný pohled: plot, plot a jen a jen plot. K řece není možné se dostat jinak, než projít celou oborou. A že není zrovna krátká…
Místo, značené jako „bývalý Rozsochacký mlýn“ (sešli jsme z cesty)…
…a u rozbořené budovy brod s tabulí, že jde o napajedlo pro zvěř. Výstavba tohoto plivátka, na které byly použity dotace z Unie, přišla přes 2 miliony! Napadla nás jediná myšlenka: tady se zase jednou někdo napakoval! Se zaťatými zuby jsme pokračovali dál…
Sláva, je tu východ z obory. Ten už se nepyšní tak honosnou bránou jako vchod, kudy jsme sem vešli. Jen systém je stejný: zvěř neprojde přes železné rošty, takže je vchod vlastně volný, nejsou tu vrátka, která by se musela zavírat.
Také cesta za oborou se rázně změnila: místo asfaltu už jen vyšlapaná stezička (zpětný pohled)…
Letopočet 1891 s ornamentem na jednom z kamenů. Celkem by mě zajímalo, co to znamená…
Po 2 a půl hodinách svěží chůze bez většího zastavení se blížíme k místu, kde je značený most. A doufáme…
Hm…dalo se to čekat a podvědomě jsme to všichni tušili: most už není, přestože na mapách znázorněný i vyfocený je. Zbytky mostu leží vtipně rozházené po břehu a kdo by se namáhal postavit most druhý. Však si turisté můžou šlapat až do Podhradí, no ne? V duchu jsem nepříčetně zuřila. Nechtělo se mi vracet stejnou cestou…
Foto: Mirek Běl
A tak jsme si zkusili v lednu brodění řeky Moravice. Voda byla nejvýš po kolena, ale ledová byla jako ďas. S Mirkem jsme ji přešli, Lenka se nakonec rozhodla vrátit cestou, po které jsme přišli. Protože však Mirek přenesl Lenčiny boty na druhou stranu, brodila jsem Moravici celkem 3x…
Zatímco se Lenča vracela stejnou cestou, nás čekalo nejdřív škrábání do prudkého svahu k této asfaltce, kde vedla červená turist. značka…
Značka zanedlouho odbočila na pěšinu, která střídala prudké stoupání s prudkým klesáním. Pořádně jsme se zapotili…
Chvíli nás značka vedla dole v údolí podél pastviny…
…pak zase do kopce a z prudkého kopce…
No ne! Oni tu mají můstek!!! Opravdu k nevíře…
V tomto místě jsme dorazili k Papírenskému splavu. Rychle jsem seběhla dolů pro pár záběrů, abychom hned mohli pokračovat v chůzi…
Papírenský splav
Vlevo první tunel, který prochází skálou. Místo, odkud se přivádí voda do Weisshuhnova kanálu pro papírnu…
Splav…nebýt pitomého plotu v oboře, mohli jsme zde přejít suchou nohou a ušetřit kilometry…
Po sestoupení po betonových schůdcích přicházíme k náhonu…
No…žádné mostové zázraky se nedají čekat ani tady…
Weisshuhnův kanál…
První ze dvou akvaduktů…
Ano, tam nahoře teče voda kanálem. Unikátní dílo…
Pod akvaduktem…
Výcvak z druhé strany akvaduktu a běžíme dál. Chceme být u auta dřív než Lenča, takže nezdržuji a pokračujeme…
Do cesty se nám vkládají překážky. Čím blíž k papírně, břeh u náhonu je užší a musíme dávat pozor, kam šlapeme…
Mlha si udržela svou vládu po celý den…
Přicházíme k asfaltové cestě a několika domům…
V tomto místě se červená značka odděluje od kanálu a vede oklikou přes kopec do Žimrovic…
…vlevo od mostu je na skále tato deska…
Poslední výcvak s blížící se tmou poblíž 2. akvaduktu. Ten jsem již nefotila, jednak jsme pospíchali a druhak se kvapem horšily světelné podmínky. Třeba zase příště. Nevím proč, ale líbí se mi tu. Ovšem neradno přecházet na druhý břeh. Příště pouze po červené značce a podél náhonu…
Více fotografií k nakouknutí ZDE:http://acijka.rajce.idnes.cz/Obora_Jelenice,_Weisshuhnuv_kanal…19.1.2014