Tento výlet jsem plánovala již loni a pořád mi to nevycházelo. Počasí stále jako podzimní, využila jsem tedy lednového dne bez deště a vyrazila. Mým dnešní největším cílem byl Weisshuhnův kanál v Žimrovicích (u Hradce nad Moravicí). 3,5 km dlouhý papírenský náhon, podél kterého jsem se chtěla projít…Rozhodla jsem se za poslední chvíli, v rychlosti skoukla mapu, pár portálů, kde jeho návštěvu doporučovali. Prý je ideální projet celou trasu podél náhonu na kole…Že byla skutečnost jiná, než uvádí některé portály, vám za chvíli ukážu…
Potštát leží na okraji Oderských vrchů: náměstí s hodinovou věží…
Zdržela jsem se jen krátce (v samošce jsem si koupila buchtu, neboť mi cestou vyhládlo), ono tu ani není co obdivovat kromě náměstí a zámku, který ale slouží jako MÚ…
Kostel sv.Jiří a kaple se hřbitovem v obci Vrchy. Projížděla jsem kolem a tato pěkná kaple mě zaujala…
Když jsem dorazila do Žimrovic, nastaly 2 problémy: kde zaparkovat a jak se dostat ke kanálu. Místní, co jsem oslovila, na mě hleděli jako na Marťana: jakej kanál, co mám na mysli…Musela jsem ukázat turist.vizitku, kterou jsem sebou vozila a pak teprve jim docvaklo. Jeden pán mě poslal do sousedních Domoradovic, ale tam mě zase jiný poslal zpět do Žimrovic.Navíc naprosto každá odbočka s náznakem přiblížení se k náhonu má ceduli „Zákaz vjezdu“ a v obcích je všude pro změnu „Zákaz stání“. Začínala jsem být bezradná a tím nepřístupnost papírenského náhonu zcela nekončila…Po půlhodinovém ježdění sem a tam jsem bezradně zaparkovala v zákazu stání (viz foto). Ostatně, bylo nás víc…
Kousek od místa stání jsem narazila na tuto tabuli. Psalo se na ní o historii, ale nikde ani zmínka, kudy k náhonu! Opodál postával pán, který mi řekl, že náhon začíná přímo u papírny a když se podívám ze svahu, tak ho uvidím…
Vykročila jsem tedy po červené turist. značce po asfaltové cestě k chatkám…
Žimrovická papírna, kterou založil podnikatel Carl Weisshuhn, funguje v obci od roku 1891. Unikátem této papírny je vodní náhon, který je dlouhý 3,6 km. Původně sloužil k plavení metrových polen, dodával papírně vodu a byl zdrojem energie. Dnes se papír v Žimrovicích vyrábí ze 100% ze sběrového papíru…
V tomto místě vpravo vedle plotečku, jsem objevila úzkou vyšlapanou cestičku…
…a dřevěné schůdky, vedoucí dolů k náhonu! Vážně, konečně jsem ho našla!
V tomto místě jsem už měla za sebou sestup po několika dřevěných rozviklaných schůdcích, když tu vidím na stromě ceduli: „Zákaz vstupu, Tovární objekt“ a nakreslená kamera…
Rozhodně NEDOPORUČUJI tuto trasu! Jedná se o část kanálu, který je součástí pozemků papírny a je nepřístupný. To jsem ovšem zjistila o chvíli později. Nebylo mi totiž jasné, jak jinak se ze svahu dostat a jít pěšinkou podél náhonu, než že přejdu v tomto místě na druhou stranu. Rozhodně to NEDĚLEJTE! Tady teď popisuji trasu, jak jsem šla já, ale tentokrát se podle mě neřiďte.
Na fotce je vidět svah, po kterém jsem sestoupila pomocí schůdků, podlezla hrazení a poněkud vratce přešla po rozviklaných a shnilých deskách na druhou stranu náhonu. Nechápala jsem, proč je přístup v tomto místě tak jednoduše přístupný, když je vlastně nepřístupný. Stačilo mi pár fotek náhonu a chtěla jsem jít pryč, než mě někdo načape…
Stačila jsem se sotva 3x nadechnout a už ke mě mířil správce objektu (postavička s vestou viz foto)! V duchu jsem zaklela: takový pech můžu mít jenom já. To bude trapas!Hlasitě a zvesela jsem pána pozdravila, dřív než se mě zeptal: „Víte, že jste vstoupila do zakázaného prostoru?“ Nastalo vysvětlování, jak už hodinu jezdím a chodím sem a tam a nemůžu se dostat k náhonu. Všude zákazy vjezdu a zákazy stání. Lidé z vesnice mi řekli, že začíná tady v tomto místě. Nikde není žádné upozornění či značení, kudy se k náhonu dá dostat, atd…Čekala jsem lamentování a vyhazov a nedivila bych se. V podstatě zákazy neporušuji, tady jsem však už byla v koncích a nějak jsem se přesvědčila, že mi nic jiného nezbývá, než jednou pravidla porušit.K mému překvapení se pán usmál, podal mi ruku, představil se mi jako správce náhonu a povídá: „Tak pojďte se mnou, já Vás provedu.“
Nakonec jsem měla prohlídku části náhonu i s odborným výkladem. V nepřístupné části se nachází první ze 3 skalních tunelů…
Branka, kterou mi správce otevřel a pustil mě na „neutrální půdu“.
Pan správce mi vysvětlil, jak dřív probíhalo plavení klád a vysvětlil, na co byly otvory ve skalních tunelech. Když se klády v tunelu zaklínily, otvory usnadnily přístup k nim. Dřevěnými bidly lidé klády odstrčili a klády pokračovaly dál. Carl Weisshuhn využíval kanálu pro plavení dřeva i výrobu elektrické energie. Dřevo do papírny bylo plaveno až do roku 1966 a to až z 60 km vzdálenosti. Plavba a zpracování dřevné hmoty byla později nahrazena sběrovým papírem.Poté jsme se rozloučili, poděkovala jsem za výklad i za skutečnost, že mě správce hned nevypráskal ven. Poradil, jak jít dál a hlavně abych byla opatrná, kam šlapu. Koukala jsem jako z jara, že dál se zídka náhonu zúžuje. Povídám:“Ale na internetu psali, že ideální pro prohlídku tohoto díla je projet celou trasu na kole.“ Správce dostal záchvat smíchu:“Tak toho blázna bych chtěl vidět.“Inu, ne všechny informace na internetu jsou pravdivé.
Brzy jsem pochopila jeho slova: chodníček podél náhonu se místy úžil, mizel, chvílemi byla zídka rozpraskaná a šlo se jen po ní, někde byly v chodníčku hluboké díry. Stačilo zakopnout a člověk by letěl buď vpravo do ledové vody nebo vlevo 30 m z prudkého svahu až k řece Moravici…
Jedinou možností, jak se dostat na druhou stranu, byly podobné „můstky“ v rozkladu…
Rozhodla jsem se pokračovat podél kanálu, dokud mi čas dovolí. Místy byly popadané stromy…
Tudy odpouštějí přebytečnou vodu zpět do řeky Moravice…
Můstek, který vede k chatkám. Takže pokud chcete vidět Weisshuhnův kanál, pokračujte od papírny po červené značce a mezi prvními chatkami sejděte dolů z kopce (tedy pokud vás chataři nevyhodí) k tomuto můstku.
Musela jsem si dávat pozor, abych při zakopávání udržela rovnováhu a neskončila ve vodě. Mech pod nohama klouzal, beton byl vydrolený. Na jaře či v létě, kdy je všude bujná vegetace, si nedokážu představit tudy jít a už vůbec „jet na kole“.
Pohled dolů k Moravici, …
…na jejímž druhém břehu je chatařská oblast…
Přes všechny nástrahy podél náhonu jsem musela uznat, že je tu pěkně a lákalo mě to jít dál a dál…
V tomto místě jsem došla k zídce, která se zužovala. Z jedné strany pořádný sešup, z druhé voda. Vyhodnotila jsem místo jako nebezpečné (kdyby se mi třeba zatočila hlava) a kousek jsem se vrátila k můstku. Přešla jsem, chvíli stoupala lesem, až jsem narazila na červenou značku. Ta ale vedla poněkud do kopce a odchylovala se od náhonu, proto jsem ji brzy opustila a vydala se po lesní cestě. Sešla jsem k náhonu kus za zrádnou zídkou. Ejhle, byl tu „můstek“…
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem tuto hrůzu přešla na druhou stranu. Ale že mi cvakaly půlky a pořádně! Desky jen volně ležely a houpaly se mi pod nohama. Opět jsem si v duchu gratulovala, že jsem se na tento výlet rozhodla jet sama a netahala sem rodinku a přátele.
Pokračovala jsem dál podél náhonu. Co vám budu povídat: byl to adrenalin…
Přišla jsem ke 2. skalnímu tunelu. Zase jsem se musela zasmát při představě „projet podél celé délky kanálu na kole“. Úzká zídka, sráz k Moravici, ledová voda…balanc a člověk si nestačí vybrat!
Z dálky to vypadalo, že se dál nedostanu, ale podél skály vedl chodníček…
Pohled do údolí…
Otvor ve skále, kudy se posunovaly uvíznuté klády…
Kanál za 2. tunelem…
Tak tady bych to na kole možná zvládla. Ale cca 20m, pak se cestička opět zúžila…
Zpětný pohled…
V tomto místě jsem se rozhodla rozloučit se s náhonem, přejít na druhou stranu a vrátit se do Žimrovic. Měla jsem za sebou cca 2 km pekelného soustředění a opatrného našlapování a tak jsem usoudila, že mi to stačilo. A také mě tlačil čas, chtěla jsem ještě do Bruntálu. Až doma jsem při bedlivém zkoumání mapy zjistila, že jsem nebyla daleko od akvaduktu (a to naštve!)…
Naproti vedla stezička vzhůru do kopce. Určitě se napojuje na nějakou širší. Troufla jsem si tedy přejít „lávku“…
Přátelé, docela masakr! Desky držely snad silou vůle…Uf!
Tudy jsem se vydrápala na širší lesní cestu,…
…ze které byl výhled jak na náhon,…
…tak na Žimrovice…
Z lesní cesty jsem vkročila na červenou značku, která vedla mezi chaty…
Cestou jsem míjela rybníček zvaný „Žabník“…
Červená značka mě od chatek vyvedla k místu, kde jsem prve slezla dolů (tam fakt nechoďte) a pak rovnou k autu. Botička na kole auta nebyla. Celkem jsem si oddechla a mohla pokračovat do Bruntálu…
Dorazila jsem do vsi Slezský Kočov, nechala auto u cesty a po louce se přiblížila k Uhlířskému vrchu…
Měla jsem štěstí: všude v okolí panovala mlha, jen nad kostelem svítilo sluníčko…
Uhlířský vrch se nachází 2 km od Bruntálu, je to opuštěný lom na jedné z nejmladších sopek v ČR (672m).Nad stěnou stojí kostel Panny Marie Pomocné…
V lomu se odkrývá asi 40 m vysoký průřez červeným sopečným tufem (vlevo). Celý kopec se dá obejít po naučné stezce…
Kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu…Chtěla jsem nahlédnout dovnitř, bohužel všechny dveře či okénka byly zavřené…
Pomníček v trávě…
Od kostela směrem na Bruntál navazuje čtyřřadá alej 200 let starých lip…
V lipové aleji najdeme křížovou cestu s 15-ti zastaveními…
Výjevy jsou umělecky vytesány do masivního dřeva…
Výhled na Bruntál…Dlouho jsem se nezdržela, hodně nahoře foukalo.
Lidé myslí v zimních měsících i na zvířátka…
Více fotografií z výletu naleznete na tomto odkaze:http://acijka.rajce.idnes.cz/Potstat,_Weisshuhnuv_kanal,_Uhlirsky_vrch…7.1.2014