Rok 2013 se chýlil ke konci, navíc předpověď slibovala alespoň v Čechách slunečné počasí. O důvod víc, proč nesedět doma a vyrazit na poslední výšlap v tomto roce. Po delším přemítání, kam zajet, padla volba na Broumovské stěny…
Hned na úvod jedna romantická: Lenka s Mirkem ve skalní bráně…
Vstávání bylo krušné: po totálně rozhozeném vánočním režimu, kdy jsme se vypotáceli z postelí nejdřív v 9 hodin (mimochodem-již několik let se mi nepodařilo spát déle jak do 7 hod díky našemu synkovi-rannímu ptáčeti), bylo vstávání ve 4:45 opravdu příšerné. Nejdřív jsem si myslela, že se budík zbláznil a pak mi došlo, kde jsem, co je, co bude a co musím. V 5:30 jsem seděla za volantem směr Uničov, kde jsem přesedla do auta k přátelům a v 6:00 jsme vyrazili směr Náchod. Jak se dalo očekávat, usnula jsem hned za městem a probudila se až u Náchoda. Lenča také pospávala. Tady je namístě poděkovat Mirkovi za ochotu řídit (tam i zpět!)…
Broumovské stěny se zvedají v severovýchodních Čechách, v Broumovské vrchovině mezi městy Police nad Metují a Broumov. Na rozdíl od Adršpašských skal není vstup zpoplatněn. Ke skalám jsme se přiblížili přes obec Slavný. Za vsí je parkoviště, odkud jsme už pokračovali po svých. Hned v úvodu prozradím, že jsme nachodili cca 14 km po kopcích, roklích, přes balvany, atd. Trasu jsem se pokusila (růžově) zmapovat ZDE (spojením několika obrázků, takže nečekejte žádný zázrak).
První pohled, co mě uchvátil po výstupu z auta, byla Sněžka v dáli…
Zde ještě jednou po výřezu…
Nejprve jsme šlapali po červené značce, ale odbočili jsme do Zaječí rokle (na snímku) a odtud jsme se napojili na žlutou, vedoucí k vyhlídce Koruna…
Všude kolem lze spatřit různé bizarní útvary: skalní hřib, připomínající kocourovu botu…
O kousek hlouběji v rokli se na nás špulila pr..l…
Chvílemi jsme šli z kopce, následovala rovinka, pak zase prudký kopec vzhůru…
A všude balvany, potažené zeleným plyšem, kořeny, jako v pohádce…
Kmeny tu nikdo neodstraňuje, takže následovalo: přeskoč, přelez, podlez…
Počasí super (pěkně se nám do kopečků funělo), jako na podzim a ne předposlední den v roce…
Výhled na město Broumov…
Místy na nás čekaly dokonce kamenné schůdky…
U této fotky mě napadá jediné: „Pořádně ho drž!“ Podobných stromů, držících balvany svými kořeny, jsme potkali víc…
Některé obrovské kameny, sedící samostatně u stezky, nás šokovaly svou mohutností a pobavily nás klacky, které je podpíraly…
Úsek, kde byla stezka vydlážděná kameny…
Místo u studánky „Pod Velkou kupou“…
Terén se měnil každou chvíli…
Mezi skalními stěnami jsme stoupali ke Kamenné bráně…
Kamenná brána (722m): tento útvar je nám záhadou a trochu z něj naskakuje husí kůže. Zvlášť, když člověk stojí pod obloukem na balvanu, od něhož skály prudce spadají do hlubokého údolí…
…a brána sedí miniplochou na kameni, který budí dojem, že se každou chvíli svalí. Přesto jsme si v bráně trochu „zablbli“…
Výhled z brány vlevo na Broumov…
…a vpravo na Božanov…
Když jsme se dostatečně pokochali výhledy z Kamenné brány, pokračovali jsme dál k vyhlídce Koruna…
Cestou-necestou…
…mezi skalami…
…po lávkách přes bažiny…
Nacházeli jsme zajímavé skalní útvary,…
…zdolávali strouhy,…
…další namrzlé lávky…
…a kochali se na každé vyhlídce.
Jinovatka na lavičce…
Stezky, které byly zrána zamrzlé, nám v poledne roztávaly pod nohama a tvořilo se bahýnko…
Vyhlídka „Koruna“ (769m) s vrcholovou knihou…Následoval odpočinek v podobě svačinky. Pizza, kterou jsem si nesla sebou, přišla vhod.
Výhled z Koruny na Božanov a inverzi v dáli…
Výhled jihozápadním směrem…
Po odpočinku na Koruně jsme se vrátili 1 km k rozcestí a sestoupili po žluté na zelenou značku. Cestou jsme našli tento hřib. Mít košík, hned sbírám…
Nechali jsme se u něj zvěčnit jinými turisty…
Zanedlouho jsme se napojili opět na žlutou značku, která tvořila asi 2km okruh kolem zajímavých útvarů: velbloud, kačenka, kovadlina, varan, ponorka, kočka, veverka,…
Na vyhlídce „Božanovský špičák“ (773m)…
Výhled z vyhlídky…
Skalní útvary: želva (vlevo) a kočka…
Veverka a varan
Místo, kterému říkají „Pánův kříž“ (725m). Je tam altánek a naproti kamenný kříž…
Napojili jsme se na červenou značku, která vedla po asfaltovo-štěrkové cestě. To zapříčinilo zvýšený počet turistů, zejména s menšími dětmi a kočárky. Tady je terén spíš rovný a zřejmě rodiči nejvíce oblíbený. Menší odbočku jsme udělali ke „Slavenské vyhlídce“ (644m) a v místě, kde jsme ráno odbočili do „Zaječí rokle„, jsme pokračovali rovně ke „Kamenným hřibům„…
Tzv.“Slavenské hřiby“ jsou dechberoucí útvary,…
…se kterými jsme se museli zvěčnit za pomocí samospouště…
Zabrousili jsme i na vyhlídku „Čertova tchýně„…Do setmění jsme měli ještě čas a přestože naše tělesné schránky signalizovaly první projevy únavy, „vzmužili“ jsme se a pokračovali dál po červené k rozcestníku „U Ovčína„. Tam jsme odbočili vpravo úzkou bahnitou stezičkou vzhůru do kopce s cílem dojít na vyhlídku „Ovčín„. Z bahnité stezičky se zanedlouho vyklubala totální bažina, ve které téměř nebylo kam šlápnout, aby boty zůstaly suché. Byl to nejhorší úsek, kterým zřejmě stále odtéká pramen vody a stezka je rozšlapaná po celé šířce. Někdo se snažil, naházel doprostřed větve, aby se po nich dalo přejít. I tak se s námi bořily do bahna a nikomu z nás nezůstaly boty suché. Ke všemu nás do očí zákeřně šlehaly jehličnaté větve nízké smrčiny. Dobrodrůžo jedna báseň…
Bahýnko končilo u minižebříčku, po kterém jsme se vydrápali nahoru a po kořenech doklopýtali k vyhlídce „Ovčín„(685m),…
…která rozhodně stála za tu námahu! Javoří hory, tvořící hranici mezi naší republikou a Polskem, jako na dlani…
Po odpočinku na vyhlídce jsme sestupovali druhou stranou po žluté a napojili se opět na červenou značku. Nemuseli jsme šlapat zpátky bahnitou stezkou. Když jsme se přiblížili (v mém případě připlazili) do blízkosti Slavenských hřibů, slunce bylo v ideální pozici. Rozmluvila jsem si únavu (Lenka s Mirkem pokračovali k autu) a vystoupala ke hřibům. Kdyby ne, ono by mě to pak mrzelo…
Západ mezi Kamennými hřiby jsem stihla tak akorát…
…a ještě mi zbyla chvilička na kochání se…
Slunce rychle klesalo a já se vydala za ostatními. K autu jsem dorazila se zmrzlým nosem, kapucí na hlavě a tmou v patách…
Následoval odjezd a hledání otevřené restaurace, kde bychom si mohli dopřát zasloužené teplé jídlo. Sotva Mirek zařadil, přistihla jsem se, že spím. Stačila mi zřejmě chvilka, jen na „dobití baterek“ a od Náchodu jsem už bděla až domů. Po krátké poradě stočil Mirek volant na Hradec Králové (kochali jsme se odrazy zbytků světla na vodní nádrži Rozkoš), poblíž něj prý mají vyzkoušenou restauraci. Bohužel byla zavřená, tak jsme pokračovali dál a pozorně sledovali motoresty podél hlavní silnice. Štěstí jsme měli v Ostřetíně v restauraci „Hana“, kde jsme se dobře najedli…
Všechny fotografie jsou uloženy jako vždy na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Broumovske_a_Policke_steny…30.12.2013