Vzhledem k předpovědi, že tu máme nadlouho poslední pěkný den a také kvůli absenci delší túry, vypravili jsme se s Lenkou a Mirkem na jednu z tras, kterou před rokem naplánoval náš kamarád Tom. Protože má dvojnásobné rodičovské povinnosti a plní je vskutku poctivě, rozhodli jsme se trasu probádat „ve jménu Toma“…
Frýdberk v Žulové…
Na náměstí v Žulové jsme parkovali kolem 12 hodiny a ihned vyšlápli po modré značce, která vedla stále do kopce. Dřevěná cedule pod kopcem, která hlásila něco ve smyslu: „Výstup pouze pro fyzicky zdatné“, rozhodně nelhala…
Za loukou v prudkém kopci začíná křížová cesta na Boží horu s několika zastaveními, malovanými obrázky, atd. Mezi kapličkou a turistickým posezením, měla nějaká místní škola tělocvik. Trošku jsme jim ho narušili, protože se děvčata zajímaly víc o naše roztomilé fenky a přestaly vnímat učitelku…
Naše holky se na louce trochu vymódily…
Při stoupání lesem nás zaujala tato skála s vytesaným výklenkem a v něm posazenou soškou Panny Marie…
Zblízka…
Výstup na Boží horu…
Odměnou za namáhavý výstup je krásný výhled na část Žulové a Rychlebské hory…
…a také posezení pod břízou u kostela…
Pokračujeme stále po modré…
…a přicházíme k prvnímu z lomů, odkud je také krásný výhled. Ovšem do sluníčka, proto tím směrem nefotím…
Obklopeni krásnou přírodou, přicházíme k první samotě. Nezdržujeme se, pokračujeme dál. U rozcestníku „Bažantnice“ pokračuje modrá značka po asfaltové cestě…
Odbočujeme k Velkému rybníku…
…kde si fenky užily osvěžení. Hlavně Pišta neúnavně aportovala Lenčiny klacíky…
Pokračujeme po rovině, chodidla se na asfaltce začínají ozývat. Ale Venušiny misky si přece nemůžeme nechat ujít…
Na svazích Smolného vrchu nás přivítala vůně medvědího česneku. Takové plantáže bych tu nečekala…
Medvědí česnek v květu…
Blížíme se k Venušiným miskám. Trocha agility překážek pro Pištu a jdeme na skály…
Venušiny misky: skalní útvary na svahu Smolného vrchu…
Jedna z misek byla naplněna dešťovou vodou…
Suchá, pokroucená borovice, daleké výhledy, vrásčité skály…
…tajemný les…
Nemáme víc času a sil na slézání skal, proto se vracíme pod Smolný vrch a pokračujeme po zelené značce…
Přicházíme k rozcestníku „Plavný potok“ s pěkným posezením, rybníkem a…
…luxusním WC pro turisty! To jsme ještě neviděli, ale zatím nemáme potřebu, tudíž šlapeme dál…
Rybník je docela velký a podél břehu narážíme na několik rybářů…
Asfaltka už hodně zmohla naše chodidla, zásoby z batůžků jen syčí v našich útrobách a hlad se ozývá. Je čas na malý odpočinek, Černá Voda se blíží…
Když procházíme kolem pěkného turist. posezení, překonávám nutkání a pokračuji za ostatními…
Černá Voda je už nadohled…
V ohradě se popásají koníci a kozeny. Víc jak na jeden výcvak se však nezmůžu…
Rozhlížíme se po hospůdce, restauraci. Nejblížší je hospoda „U kaštanu“, kde usedáme na zahrádku a těšíme se na dobré jídlo do našich vyhládlých žaludků. Jídelní lístky asi nevedou, dozvídáme se od servírky, že mají dvě hotovky. Lenka objednává guláš, Mirek a já knedlo-vepřo-zelo. Když čekáme pomalu třičtrvtě hodiny, začínám mít podezření. To, co nám kuchař naservíroval na talíř, bych dala rovnou prasátkům do chlíva: okoralé tvrdé knedle, hromádka zelí a 4 kostky špeku. Doslova špeku!!! Dalo se z toho vybrat asi 2 nitky masa. Protestuji u servírky, která se rozpačitě omlouvá. Povídám jí, že ona se omlouvat nemusí, že by se měl stydět kuchař, dát něco takového na talíř! Navíc se dozvídáme, že celá ta lahůdka stojí 80,-!!! 
Na asfaltce odpočívá ropušák. Podobných, ale suchých a ve vylisované podobě je jich na cestě hodně. Řidiči valí a nehledí…proto odnáším žabáka do trávy a jde se dál…
Zelená značka končí u zříceniny hradu Kaltejštejn. Lenča usedá na pařeze, my s Mirkem šplháme (já z posledních sil) do svahu k dochovalým zbytkům hradní věže…
Část věže Kaltenštejna…
S překvapením zjišťujeme, že je věž již jen poloviční…
Po průzkumu odcházíme po červené turist. značce s vědomím, že větší část cesty máme za sebou…
Mraky kouzlí na nebi obrazce. Už pro ten pohled stálo zato sem jít…
Slunce rychle klesá. Přidáváme do kroku. Před námi je ještě dost kilometrů…
Krmítko v zahradě jedné ze samot, kolem které jsme prošli…
Poslední zastávkou je lom Rampa. Jako z pohádky nebo westernových filmů…
Po krátkém odpočinku u zatopeného lomu se vydáváme na poslední 4 kilometry…
Červená značka vede dál po bývalém železničním náspu a je to kamenitý namáhavý úsek na bolavá chodidla. Tato závěrečná část mě dorazila nejvíc. Přiznávám, že to bylo nad mé síly, asi už stárnu. Operované koleno dostalo zabrat a dva dny jsem to rozchozovala. Přesto se těším zase na další výšlápek…
Všechny fotografie jsem jako vždy uložila na rajče:http://acijka.rajce.idnes.cz/Zulova,_Venusiny_misky_a_okoli…9.5.2013