Původně jsme měli v plánu půjčit si kola a urychlit a zpříjemnit si tak cestu k jezerům. Odjeli jsme do obce Špičák, auta zanechali na neplaceném parkoviště (na Šumavě jsme za celou dobu narazili na jediné placené parkoviště – na Špičáckém sedle) a pěšky jsme došli do Sport areálu. Tam jsme se dozvěděli, že jsou, až na 3 poslední, všechna kola půjčená. Nezbývalo, než se vydat k jezerům po svých…
Sport areál a Bike park na Špičáku…
Hlavně kvůli dětem jsme se rozhodli pro snadnější variantu: na vrchol hory Špičák jsme vyjeli lanovkou…
Ladik s Blančou a kluky seděli před námi. Byla to pohoda a paráda. Děti byly nadšené a ušetřili jsme si tak dost namáhavý výstup. Ostatně…ono toho bylo ještě hodně před námi…
Bob s Tinou na lanovce. Nevím, co ji popadlo, ale pořád se drabala z přenosné tašky ven a chtěla skákat dolů! Ještěže byla hezky přikurtovaná…
Pod námi sjížděli z kopce dolů neuvěřitelnou rychlostí šílenci na kolech. Trať vedla místy před můstky, přes které skákali jako Maxipes Fík na pérách…
Vrchol Špičák (1202m)
Příjezd a hladké přistání na Špičáku: tady lanovka končí a sedačky se stáčejí zase dolů…
Davča s Tinou na Špičáku…
Šumavské kopce z hory Špičák…
Naše dovolenková sestava po občerstvení v bufíku u lanovky…
Nejprve jsme šlapali po štěrkové cestě pohodlně ze Špičáku dolů s výhledem na vodní nádrž Nýrsko. Brzy jsme se napojili na červenou turistickou značku, vedoucí k Černému jezeru…
Vpravo se otevřelo údolí Brčálník a při podrobném zkoumání jsem (až doma při zvětšení) nalezla i naši chalupu!
Nebe čaruje…
Moji malí neposedové…Davča co chvíli mrčel, kdy už tam budeme, ale na kdejaký šutr vyšplhat musel, to ho nohy nebolely…
Kolem cesty se to motýly jen hemžilo…
Z vrcholu Špičák je to k Černému jezeru cca 2 km, ovšem musí se k němu sejít prudký kamenitý kopec…
Černé jezero (škoda, že slunce svítilo přímo proti nám) je rozlohou největší na Šumavě a leží na úbočí Jezerní hory ve výšce 1008 m…Na jezera jsem se hrozně těšila už doma, když jsem vybírala trasy. Tohle byla prostě paráda!
Společná fotka u Černého jezera…
Po krátké poradě jsme pokračovali 4,5 km po cyklistické stezce, která je zároveň i červenou turist.značkou, k vodopádu Bílá Strž…
Cesta to byla celkem nudná: nejprve do kopce, potom z kopce, pak zase do kopce a následně opět z kopce. Kluci jeden přes druhého mrčeli, museli jsme je neustále motivovat. Moc nám nepřidaly houfy cyklistů, kteří nás svižně předjížděli. Na Šumavě jsou krásně vybudované cyklistické stezky, člověk se rychleji a snáz přemístí a ušetří si větší výskyt plyskýřů na nohou. Pěší rodiny s dětmi jsou v nevýhodě, autem se nikam přiblížit nedá, všude zákazy vjezdu a k cíli několik kilometrů. Dospěli jsme k závěru: už nikdy na dovolenou bez kola.
Nudnou cestu nám zpříjemňovaly úkazy na obloze…
…a hejna motýlů.
Asfaltku jsme opustili těsně nad vodopádem a 200m jsme sestupovali po dřevem zpevněných schůdcích se zábradlím na tuto vyhlídkovou plošinu, kde jsme utrpěli šok: 4,5 km se plahočíme a máme se dívat na vodopád ze 100 metrové vzdálenosti?
S Ladikem jsme zariskovali a opatrně se pustili z příkrého svahu cca 100m k vodopádu. Jinde jsme si nedovolili opustit značené stezky, ani jindy to nedělám, tohle byla výjimka. Vždyť vodopád nešel z té vzdálenosti a skrz stromy ani vyfotit…Dlouho jsme se nezdrželi, v turist.přístřešku u asfaltky snědly děti svačinky a čekala nás ta samá trasa zpátky k Černému jezeru…
Z posledních sil se vyplazila moje rodinka (nebudu předstírat-měla jsem taky dost) do prudkého svahu k odbočce na Čertovo jezero. To jsme ještě netušili, že nás čeká víc jak kilometrové skákání před kořeny a škobrtání o kameny…
Obsypané keře borůvčí byly dostatečný důvod ke krátké pauze…
Některé kousky byly vskutku výstavní, přesto se dlouho neohřály…
Odbočka k Čertovu jezeru: Blanča s Tinou v čele výpravy…
K Čertovu jezeru vede vskutku pekelná stezka! Nedokážu spočítat, kolikrát jsem opackla a v poslední chvíli to vyrovnala…Jediné plus na této stezce bylo, že přestože kluci na rovné cestě skuhrali, kořeny a kameny je zvetily natolik, že skákali jako veverky a byli pořád vepředu…
Nějaký dobrák v nejhorších místech položil můstky…
Dál jsme skákali jako kamzíci z kamene na kámen a nechce se mi věřit, že tato pekelná stezka (s klidem můžu prohlásit, že jsem po horší nešla), měří od Rozvodí k Čertovu jezeru jen něco přes 1 km…
Naštěstí nikdo z nás neskončil se zašitou hlavou, což bych se ani nedivila, hlavně u kluků, ti letěli jako splašení…
Čertovo jezero je druhým největším jezerem na Šumavě a nachází se v nadmořské výšce 1030m…
Následoval zasloužený odpočinek na posilnění a v mém případě i v duchu poděkování pánovi z IC v Železné Rudě, který mi poradil trasu k jezerům v tomto pořadí. Opačně bych ten kořenovo-kamenitý krpál lézt nechtěla ani náhodou…
Přes vynaložené úsilí musím říct, že stálo zato sem doskákat a vidět obě jezera na vlastní oči…
Spletité kořeny na břehu Čertova jezera. Název jezeru opravdu sedí: všechno kolem vypadá čertovsky…
Po odpočinku nastalo rozhodování, kudy sejít dolů k autu. Za tímto můstkem pokračovala pohodlná cyklistická asfaltka o délce 3,5 km, zatímco po kamenitém svahu to bylo dolů 2,5 km. Kluci provokatéři skandovali trojhlasně: „Kameny, kameny!“ ale nás dospěláky nepřesvědčili. Raději kilák navíc, než zakopávat dalších 2,5 km!
Cesta dolů lesem byla dlouhá a skoro tak záživná jako ta k vodopádu, ale s každým krokem jsme se blížili k autům. Jak už to s dětma bývá, jeden přes druhého chtěli po celý výšlap pít, jíst, čůrat, kadit…Na závěr se nám o zpestření postaral Lukášek, který si chtěl odpočinout a posadil se do trávy přímo do psího h…a! Následné převlékání a praní kraťasů jsem Blanče fakt nezáviděla. Jo, i taková je dovolená s dětma…
Více fotografií z výšlapu naleznete na rajčeti pod tímto odkazem:http://acijka.rajce.idnes.cz/Dovolena_SUMAVA_Spicak,_Cerne_jezero,_Bila_Strz,_Certovo_jezero…30.7.2012