Po skončení mushingových závodů se mi ještě nechtělo domů, přece jen bylo teprve půl 11, sluníčko hřálo, výhledy do daleka a moje jorkšírka, kterou jsem po dobu závodů nosila v „pejskotašce“, se potřebovala proběhnout. Měla jsem pár tipů, kam bych chtěla jít a protože bylo tak krásně, bylo vlastně jedno kam jdeme, hlavně že jdeme. Doufala jsem, že se mi do cesty připlete nějaké zvířátko, které Tina nevyplaší nebo že objevím něco zajímavého.Zvířátko, které jsem zcela nečekaně potkala, mi jen tak před foťák nepřijde. Možná, že je to jednou za život…
Klikatá cesta mezi Radíkovem a Pohořany…zde jsem před měsícem fotila koníky ve volnosti na sněhu…
Auto jsem nechala zaparkované u pevnosti, jen kousek od chaty Pod věží“ a vykročila jsem lesem k loukám směrem na Pohořany. Nevydala jsem se však po této klikaté cestě, ale podél lesa jsem odbočila vlevo. Mým cílem byl altánek na kopci Hájek, o kterém vím od kamarádky Radky. Stačilo jen držet se okraje lesa a cesta mě k němu sama dovedla.
V lese probíhala na několika místech těžba, přesto mu to na kráse neubralo.Hru světla a stínů nepřestanu obdivovat…
U cíle (cca 2km od pevnosti). Nějaká parta lidí si tady zrovna dělala táborák, nezdržela jsem se dlouho.
Výhled od altánku na Vésku a Pohořany…
Při zpáteční cestě podél lesa jsem potkávala čím dál víc procházek chtivých lidí. Mezi nimi i starší manželský pár, majitele Bernského salašnického psa Bernyho. Nezahálela jsem…
Cestou zpátky mě napadlo, že bych se mohla podívat blíže na pevnost, kterou již nějakou dobu rekonstruují.
Obešla jsem tedy část pevnosti po horním okraji. Co chvíli jsem potkávala lidi se stejným nápadem, jedna rodina s malými dětmi dokonce jaksi vylezla přímo na pevnost. Pak se kolem mě ve vzduchu cosi mihlo…Chvíli jsem si myslela, že snad sním a musela jsem se štípnout. Bylo přesně pravé poledne a v této rozpálené části příkopu si vesele poletoval NETOPÝR !!! 
Počkal…
Doslova jako Batman: machroval, jaké má rozpětí křídel…
Předvedení netopýřího chrupu…možná používá zubní pastu Blend-a-dent
Právě ulovil mouchu: vše žere za letu…
Poté, co honil Babočku Paví oko (nevěděla jsem, komu fandit) a mňamka frnkla, se rozhlíží, co by bylo k mání…
5-ti minutová přestávka na kamenné stěně příkopu (to, co visí zvrchu, je nějaký kořen)…
Slunci vstříc…
Další kořistí se stal chudák žluťásek. Žvýkal jej za letu a k mým nohám se pak snesly jen motýlí křidélka…
V tomto momentě jsem si, fascinovaná netopýřím počínáním, řekla, že mám, co jsem chtěla a můžu jít. Sotva jsem to domyslela, netopýr byl pryč a už se neobjevil. Možná si sedl někam na stěnu, když jsem koukala na displey nebo ho přestalo bavit kroužení na jednom místě…Každopádně mám velkou radost a zážitek, že jsem ho mohla takto pozorovat, zatím jsem viděla netopýry jen při stmívání, čili spíš siluety a vlastně jsem ani neznala jejich chování.Bylo to super…
Při zpátečním pochodu příkopem jsem narazila na menší jezírko stojaté vody. Konaly se v něm skokaní námluvy…
Poslední fotka je drsná, přestože žába na ní vypadá, že si to s žabákem nesmírně užívá: byla totiž mrtvá. Těžko říct, jestli je pan žabák nekrofil nebo tiskl svou družku tak silně, až ji udusil a nechce se jí jen tak vzdát. To už nezjistím…