Hned další den po mém 14-ti kilometrovém výšlapu následoval další, neméně náročný výšlap. Počasí vydrželo, blankytné nebe bez jediného mráčku, co bychom seděli doma, když máme volno. Doma zůstala akorát Tina, přece jen jsem si říkala, že by toho na ni bylo v krátké době dost, vždyť já jsem taky sotva lezla…
Panorama Jesenických kopců…
Růžově jsem označila naši trasu…
Na parkoviště na Červenohorském sedle jsme přijeli s Lenkou a Mirkem kolem 14 hodiny. Na sjezdovkách řádili lyžaři a po udržovaných cestách běžkaři. Nebylo jich ale tolik, jako by bylo o víkendu a cesty byly tvrdé, pořádně zmrzlé, takže se po nich dalo krásně chodit i bez sněžnic.
Vyrazili jsme po modré značce směrem ke Švýcárně. Sluníčko peklo a pořádně, chvílemi nám bylo pěkné horko…
Výhled na Dlouhé Stráně…
Píšťalka neúnavně aportovala hozený klacek, hodně jsme se nasmáli, jak si zabruslila na zmrzlém povrchu…
Na sněhových převisech se leskly rampouchy…
Nějakou dobu jsme šli po modré značce, až jsme přišli k místu, kde vyjel sněžný skútr do svahu cestičku. Po chvíli zvažování jsme se po ní vydali a pak jsme se ocitli na červené trase. Jak bylo vidět podle stop ve sněhu, nebyli jsme sami, koho to napadlo. Ze sněhu šlo vyčíst, že se tam před námi proháněl i někdo se sněžnicemi. Povrch byl ale teď zmrzlý a dalo se po něm jít bez boření, až na pár vyjímek.
Přiblížení k červené trase…
Někde mezi Výrovkou a Malým Jezerníkem…
„Pročpak dělají značky tak nízko?“Foto: Lenka Daňková
Ledová krása…
Stezka na Malý Jezerník. Tady dobře foukalo…
Kameny
Nejhorší úsek byl při posledním stoupání. Při zastávkách na vydýchání jsem zvěčnila několik mrtvých stromů…
Chata Švýcárna z místa, kam bych v létě nesměla vkročit. Těšili jsme se dovnitř na odpočinek a borůvkové knedlíky…
Poprosila jsem jednoho běžkujícího mladíka o společnou fotku. Opakovaně nás cvaknul bez části nohou, zato se spoustou oblohy (tato fotka je již po ořezu značné části oblohy). Vysvětlovala jsem, co to dalo, marně…Vzdala jsem to. Asi se mu naše nožky nelíbily.
Zvonice před chatou Švýcárna…Jak rychle jsme vpadli do chaty, tak rychle jsme zase vypadli. Důvodem byl zákaz psů!!! Personál se zřejmě skvěle bavil, neboť byli všichni vyskládaní u pultu, uvnitř nebylo jediného zákazníka, přesto nás s otázkou, jestli můžeme dál, vykázali pryč a zpěvavými hlasy nám popřáli „Šťastnou cestu.“ Co na to říct…Z horské chaty se zřejmě stává pětihvězdičkový hotel. Takže: PEJSKAŘI POZOR !!! ŠVÝCÁRNA JE PRO VÁS UZAVŘENA…
Chuť na knedlíky nás rázem přešla, vykročili jsme po zelené značce na zpáteční cestu a vylovili z batohů oplatky. Mělo to svá pozitiva: neutrpěli jsme časovou ztrátu (na parkoviště jsme dorazili těsně před soumrakem), škodolibci z nás nedostali ani halíř a byl to první výlet, na kterém jsem utratila jen 17 korun!!! (vizitka + pohled).
Osamocený suchý strom…
Tohleto je rozcestí na Kamzíku. Turistický přístřešek téměr zavalil sníh…
„Mám svou malou chaloupku…“Foto: Lenka Daňková
Postupně jsme sešli zase na modrou značku…
…v paprscích zapadajícího slunce…
…které neuvěřitelně rychle klesalo za kopec.
Také se citelně ochladilo a jestli jsem si předtím připadala jako na solárku, teďka bych věřila, že se tam dá umrznout…
Závěrečné hrátky našeho výšlapu…
Následoval rychlý přesun do auta, zatopení na maximum a odjezd domů. Bylo na čase: smrákalo se a moje nohy by toho už víc nezvládly. Přátelé, díky za pěkný výlet…
Všechny fotografie jsou na tomto odkaze:http://acijka.rajce.idnes.cz/Cervenohorske_sedlo,_Svycarna,_Kamzik…6.3.2012
