Tento podzimní výšlap jsme podnikli s kamarádem Tomem doslova na poslední chvíli. Plánovali jsme ho celý rok, chtěli jsme vzít naše polovičky, ale tu nepasovalo někomu volno, tamhle někomu do toho něco vlezlo…Se zpětným pohledem k podzimu si troufám říct, že tento výšlap byl z našich společných výšlapů, co se počasí a počtu dosažených turistických cílů týče, dosud nejvydařenější…
Kostel sv. Michala v Maršíkově…
Přesně ve smluvený čas (8:00) jsme s Tinuškou nabíraly Toma v Šumperku a společně jsme vyrazili do města Jeseník.Cestou jsme udělali jen dvě krátké zastávky: U IC ve Velkých Losinách, což nám bylo absolutně k ničemu, když nedodržují otevírací dobu (já to razítko snad mít nebudu!) a v Maršíkově, kde jsme si zvěčnili místní dřevěný kostelík.
Po příjezdu do Jeseníku jsme auto zanechali na parkovišti poblíž vodní tvrze (opravovala se) a do centra jsme se vydali už po svých. Kostel Nanebevzetí P.Marie…
Vodotrysk vedle radnice na Masarykově náměstí v Jeseníku…
Zvířátka na Priessnitzově fontáně…Kousek odtud se nachází místní IC, kam jsme mířili. Razítka + vizitky rovná se blažený výraz na mé tváři.
Pomník Vincenze Priessnitze…Tady jsme již věděli, že jdeme správně. Stačilo narazit na rozcestník a už jsme všichni tři mazali po modré do kopce.
Při stezce se nachází několik pramenů. Tento se jmenuje Anglický…
Po 2 km jsme došli na Křížový vrch, kde jsme našli tento kostelík, rozestavěný penzion, restauraci a parkoviště s tur. přístřeškem…
Když si odmyslím mlácení kladivy a řezání pilou na stavbě, byl tam krásný klid…
Před námi byly další 2 km k rozhledně do prudkého kopce. Naštěstí se nedalo zabloudit…
Pramen Pod Zlatým Chlumem…
Tina byla opět všude první…Tom má silnou konkurenci.
Cestou – necestou…
K rozhledně Zlatý Chlum (875 m.n.m.) jsme se pěkně zapotili. I ji zrovna opravovali.Na nic jsme nečekali a vystoupali 145 schodů, natěšeni na krásné výhledy…
A rozhodně jsme nelitovali…Pohled na Jeseník
…a směrem k Polsku
Po dostatečném pokochání se výhledy jsme v hospůdce u rozhledny naplnili naše hlásící se žaludky párky s chlebem a zalili skvělou Kofolou…
Lesem jsme pak sestoupili prudce dolů k Čertovým kamenům…
Chata Čertovy kameny byla zavřená, v září prý funguje pouze o víkendu. To by v tom byl četr, abych ani tady nesehnala vizitku! Naštěstí při zpáteční cestě kolem seděli před chatou na lavičkách dva muži, popíjející pivo. A protože zastávám názor: líná huba- hotové neštěstí, přesvědčila jsem pána, aby se zvedl od piva a jednu vizitku mi prodal.
Čertovy kameny jsou dvě skály nedaleko od sebe. Jedna z nich (na fotce) je přístupná po žebřících a stupačkách zasazených ve skále. Od chaty k ní dojdete po chvilce (údaj 200m na rozcestníku nám přišel nepřesný).
Výstup nahoru je dobrodružný sám o sobě. Stoupali jsme po žebřících a přidržovali se řetězů, já s Tinou pod paží.
Vrchol skály nad námi…
V jednom úseku jsme šli po samém okraji skály…
Na vrcholu…
Výhledy z vrcholu skály byly uchvatné a výstup sem stál rozhodně zato. Dokonce jsme vystihli dobu, kdy jsme se o skálu nemuseli s nikým dělit. Ono mačkat se na úzkém nerovném povrchu s davem lidí by nebyl nejlepší zážitek…
Detail řetězu…
Studánka pod chatou Čertovy kameny při sestupu do Jeseníku…
Nakonec byl dobrodružný i sestup k městu…(cca 4 km po žluté značce)
Kvetoucí keř v jedné ze zahrádek na okraji města…
Rozhledna Zlatý Chlum z okraje města…Než jsme dorazili k autu, zažili jsme scénku jako ve filmu: v jedné ulici stáli před domem lidi s jezevčíkem navolno. Procházeli jsme kolem s jorkšírkou na vodítku a úplně jsem to čekala: jezevčík se s výhružným vrčním vrhl po mé fence. Než však na ni stačil dosáhnout, vymrštila jsem ji za kšírky do vzduchu a Tom ji chytil do náruče. Ve stejném okamžiku jsem jej stačila odkopnout (šel nám po nohách) a Tom jej počastoval trefným slůvkem: „Hajzle!“Zajímavá byla reakce majitelky psa: mě kopanec prošel, zato na Toma vyjela, aby jezevčíkovi nenadával. Za rohem jsme se od srdce zasmáli, přestože nad chováním některých lidí zůstává rozum stát.
Autem jsme pokračovali do léčebných lázní. Byla jsem zde už potřetí, kamarád poprvé.
V Balneoparku dodělali jezírko a vznikla nová pergola…
Skotské střiky…podle mě ulička smrti. Tam bych nevlezla ani náhodou!
Koupací lavičky. Vzhledem k ušlým kilometrům v uzavřené obuvi jsme se nechali přesvědčit. Doporučovaných 5 minut v ledové vodě jsme nevydrželi, nohy jsme po minutě necítili, jak byly zmrzlé, nemělo smysl si hrát na hrdiny, kdo to déle vydrží. Vzdali jsme to oba naráz…
Jedno z děl na Stezce života…
Hlavní pavilon Priessnitzových léčebných lázní, kam jsme skočili zamlsat…
Zlákaly nás kaktusové koktejly. Tom byl mlsnější než já, dopřál si i zákusek…
Dnešní poslední zastávkou byl Lesní bar. Nachází se u obce Lipová-lázně a stačí k němu dojít od parkoviště cca 1,3 km pohodlně po asfaltce do mírného kopce.
Ač se to nezdá, v pondělí tu bylo lidí jako máku. Uvnitř jsem skoro nic nevyfotila, každý opékal, griloval a zacláněl.
Přívod ledové vody k lahváčům…
Každá strouha zde najde uplatnění…
Část vnitřku srubu a venkovní kasa…
Je až k nevíře, že samoobslužný bar opravdu funguje, nikdo ho nedevastuje a lidé poctivě ukládají peníze za občerstvení do kasičky. A věřte, že tohle není v okolí jediný lesní bar, je jich tu hned několik…
Výlet nám vyšel dokonale, stihli jsme vidět všechno, co jsme vidět chtěli a počasí bylo parádní. Jen v Lipové jsme nenašli IC a tak mám v deníku nějaká volná místa. Není všem dnům konec, třeba je letos doplním…
Fotografie z celého výšlapu:http://acijka.rajce.idnes.cz/Marsikov,_Jesenik,_rozhledna_Zlaty_Chlum,_Certovy_kameny,_Balneopark,_Lesni_bar…26.9.2011