Jedním z mých zatím nesplněných fotozážitků je zachytit inverzi. Stát na vrcholku hory a koukat přes hledáček na mléčná oblaka, valící se jako moře mezi kopci a zahalující život pod nimi…tohle chci aspoň jednou zažít!Minulý týden jsem byla řádně nachlazená, když mě naráz oslovili moji fotopřátelé Lenka s Mirkem a Tom (kteří se dosud vzájemně neznali), jestli vyrazíme fotit inverzi.Tom lákal do Jeseníků, Lenka s Mirkem do Beskyd. Co s tím? Touha po horách zvítězila nad nemocí a když Lenka poslala pár fotek inverze z Beskyd, bylo rozhodnuto: půjdeme všichni na Lysou horu…
Mapa naší trasy je zobrazena tlustou červenou čarou…
Tom jel vlakem ze Šumperka do Uničova, kde jej „přibalili“ do auta Lenča s Mirkem a fenkou Píšťalkou a o půl 8 nabírali mě s Tinkou, mojí jorkšírkou. Společně jsme mířili do cca 120 km vzdálených Malenovic u Frýdku-Místku, kde jsme zanechali auto na parkovišti u restaurace „Rajská bouda“.
Vyšlápli jsme podél chtařské kolonie a nemohli jsme minout skalní koryto s vodopády a kaskádami v masivu Lysé hory: VODOPÁDY SATINY…
O tomto místě jsem věděla díky Turistickému deníku a chtěla jsem se zde podívat, nejen proto, abych získala další trofej v podobě vizitky, vodopády mě přitahují odjakživa…
Naše „Kelišová“ byla vždy 50 metrů před námi a v momentě, kdy jsme my ostatní s funěním dorazili na místo, měla vše zmapované, zatímco já teprve tasila stativ…
Zastávka zde stála zato, přestože delší suché období udělalo z vodopádů spíše stružky.
Mirek nás předem upozornil na strmý svah, po kterém jsme se museli vyplazit k rozcestí „U korýtka“…
Po žluté značce jsme pokračovali stále vzhůru. První menší zastávka se konala v chatové osadě s hospodou „U Veličků“, kde jsme si na dřevěném posezení dopřáli snídani z vlastním zásob…Tady nemůžu opomenout našeho nenadálého průvodce: cestou se k nám přidal nějaký oříšek, kterému se zalíbila Píšťalka a rozhodl se nás provázet. Snažili jsme se ho zbavit, neboť nenechal Pištu chvíli na pokoji a podařilo se nám to až po pár kilometrech…
Výhled Od Veličků na hotel Bezruč…
Vystoupáním k rozcestí Pod Lukšincem jsme vstoupili do pohádkového lesa. Všechno pokrývala námraza a v tu chvíli mi bylo srdečně jedno, že se nejedná o tu klasickou, nýbrž průmyslovou.
Tento jev je prý způsoben znečištěným ovzduším v oblastech s velkou hustotou průmyslu. Zajímavé ovšem je, že se mi tam krááásně protáhly mé ucpané dutiny a mohla jsem po celou dobu volně dýchat!!!
Napojením na červenou značku u Lukšince, přesně jak Mirek předpovídal, jsme se ocitli rázem „na Václaváku“.Davy lidí proudily na vrchol Lysé hory! Kdyby bylo krásně slunečno, dalo by se to pochopit, ale v této mlze jsem s nimi moc nepočítala…Zřejmě se všichni plazili nahoru, jako my, v naději, že spatří inverzi. Čím výš jsme však stoupali, tím naše naděje mizely, což potvrdili i turisté, vracející se dolů. Ještě v 9 ráno prý bylo nahoře slunečno a v údolí mraky mlhy, nyní však mlha zahaluje i vrchol hory. Ptala jsem se pak ještě několika turistů, ale nikdo nás nepotěšil. Snad jen pohled na pána v kraťasech a chlápci v upnutých, jakoby potápěčských, oblecích…
K optimismu moc nepřidá řada starších i čerstvých náhrobků podél stezky. Chvílema jsme si s Lenkou představovaly vlastní kamenné hromádky s křížky, když jsme omrzlé ve větru klopýtaly po šutrech v naději, že nahoře bude hezky…
Z této skupiny turistů k nám patří pouze dva. Poznáte kteří?
Před kamením nebylo prakticky kam uhnout…
Samozřejmě jsme nezapomínali na detaily podél cest…
Čím výš jsme stoupali, tím mlha houstla a naše naděje na inverzní počasí se vytrácely…
…přesto jsme se dravě hrnuli vpřed.
Na Lysé hoře se i v tomto počasí pracovalo: budují se zde 2 nové chaty v místě vyhořelé Bezručovy…
A pak se to stalo: byli jsme svědky asi půlminuty trvající modré oblohy a alespoň na chvíli zahlédli vysílač, avšak v momentě vše přikryla mlha a bylo zase po nadějích. Po krátké poradě jsme se vmačkali k jednomu ze stolů v dřevěné chatě „Šantán“, kde bylo zpočátku sice narváno, ale hlavně teploučko. Rozhodli jsme se vyčkat, jestli se počasí umoudří, pojedli jsme a vypili horkou čokoládu.Po hodině a půl jsme se naposledy zašli podívat nahoru, ale situace nebyla o nic lepší, ba naopak…
Vítaným zpestřením byla partička „autíčkářů“, kteří po celou dobu výstupu ovládali svá vozítka až na vrchol Lysé hory…
Slavnostní seřazení u betonového sloupu…
Brzy se stmívá, museli jsme se vydat k sestupu.
Nazpět jsme vyšlápli po modré značce…
…a cesta rozhodně nebyla nudná.
Tinka si výšlap užívala…
Po nějaké době jsme došli na rozcestí u mohyly Ivančena…
Jde o kamennou mohylu mezi Malchorem a Kykulkou a byla zde vystavěná na památku popravených skautů. Jak jsem se dozvěděla z internetu, každoročně sem skauti a trampové pokládají kameny z různých koutů světa, údajně je mezi nimi i kamínek z Měsíce od astronauta Armstronga…
Každopádně zvláštní místo…
Od morbidností k trošce romantiky: zimní pavučinka, objevená Tomem…
Po zelené značce jsme dospěli k místu, kde Mirek prohlásil, že zná zkratku. Byla to pěšinka v pěkném sešupu a nechybělo málo a sjeli jsme to „po zadku“. Přesto jsme si ušetřili asi půl kilometru, ještěže se tady Mirek vyzná, nožičky už protestovaly a každý metr navíc byl znát…
Z lesa jsme se vyhrnuli u hotelu Bezruč (chlapi, já vím, že TO není srub Petra Bezruče 
Více fotografií na rajčeti:http://acijka.rajce.idnes.cz/Vodopady_Satiny,_Lysa_hora…20.11.2011