Včerejší supervýlet byl naprosto neplánovaný a nečekaný…Bylo nedělní ráno, když jsem si takhle v poklidu snídala u počítače vánočku s máslem a popíjela čajík. Zaregistrovala jsem, že se venku rýsuje pěkný den a zalitovala, že jsem si nedomluvila focení. Pak jsem si řekla: „Co už. Aspoň doženu resty v úpravách fotek…“Najednou zazvonil mobil. Lenka se mě ptala, jestli s nimi někam pojedu vyvenčit psíky…A tak se stalo, že jsme zvládli nejen vodopád Borového potoka, ale i Dlouhé stráně. O tom vám poreferuji o něco níže…
Auto jsme nechali na menším parkovišti v Koutech nad Desnou, v místě odbočky na Dlouhé Stráně a po asfaltce šlapali asi kilometr k rozcestníku. Tady jsme odbočili vpravo a po modré turistické značce pokračovali lesní cestou. Krátké zastavení jsme si udělali u tohoto brodu…
…kde se nachází i tento kříž. Schnellerův kříž.
K vodopádu Borového potoka jsme šli 1 km, jak vidíte na ukazateli…
Bylo na co koukat: je tu nádherně! Nemusím dodávat, že okolní podzimní příroda má své kouzlo…
Nějakou chvíli jsme zde strávili, když jsme s Mirkem lezli po balvanech a hledali ideální úhly focení…
Naši pejsci se tvářili spokojeně. Ostatně- po tomto výletu by zasloužili metál…
Rozhodovali jsme se, co dál. Přece jen jsme zvyklí na delší procházky, než jsou 2 kilometry a vracet se nám ještě nechtělo. Shodli jsme se, že zkusíme vyšplhat a najít nějakou stezku, ze které bychom se pokochali výhledy na okolní kopce.Zkusili jsme chvíli pokračovat nad vodopády, avšak místní vegetace a popadané stromy nám postup dost znesnadňovaly. Proto jsme opustili koryto Borového potoka a vydali se vlevo do svahu, kde jsme tušili vrstevnici.Tak se stalo, že jsme brzy lezli téměř po břiše mezi kořeny, skalami, mlázím a ostružiním. Někdo by si pomyslel: blázni! My jsme se však stačili kochat i krásami kolem: barevné modříny na protějším kopci, skaliska na obzoru, stromy rostoucí ze skály… Chvílemi jsme zastavovali na vydýchání (byl to fakt krpál!) a domlouvali se na dalším postupu. Po nějaké době jsme dřepěli v mlází a zvažovali směr hustým porostem, když tu Mirek drží v ruce uříznutý stromek a povídá:“Tady se dělala prořízka, je to čerstvý! Musíme být blízko cesty. Jdu to prozkoumat…“ Představte si, byli jsme metr pod cestou, jejíž okraj nebyl přes porost vůbec vidět!
Zmiňovaná cesta a pohled na Medvědí horu…
Zajímavý byl také pohled vlevo nahoru na obzor: úplně nahoře se rýsovala horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Jak se k ní dostat? Po krátké poradě jsme vykročili travnatou cestou, jak je vidět na fotce. Mirek avizoval, že podle mapy asi po 1 km cesta končí a měl pravdu. Stáli jsme opět před rozhodováním, co dál. Vpravo Medvědí hora, před námi údolí s potokem, kde byl hustý porost a vlevo od nás strmý svah. Nahoře jsme tušili silnici, vedoucí k Horní nádrži a ve svahu jsme spatřili 3 turisty, deroucí se porostem. Bylo rozhodnuto: budeme se opět plazit po břiše vzhůru…
Výhled na Medvědí horu…
Pěkně jsme si dali do těla…
Jupííí !!! Rovná cesta!
U silnice, vedoucí nahoru k horní nádrži, se dostavuje krásný srub. Škoda, že v něm někdo neprodával alespoň párky v rohlíku, hodně nám vytrávilo. Je odtud krásný výhled do údolí a na Praděd…Stáli jsme před dalším rozhodnutím: pokračovat k nádrži nebo se vydat po asfaltce dolů, abychom došli k autu dřív, než padne tma? Nikdy jsem na Dlouhých Stráních nebyla a lákalo mě podívat se až nahoru k nádrži. Přesvědčila jsem tedy nejen přátele, ale i své nedávno bolavé koleno k dalšímu výstupu…Když jsme šlapali nahoru, dojel nás jeden sportovně založený pán na kole. Hned jsme si ho s Lenčou zamluvily na zpáteční cestu.
Horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně…
Na vodě se tvořily vlny jako na moři při bouři. Ledový vítr do nás nemilostrně pral a se mnou pohazoval jako s hadrovou panenkou. Procházka kolem nádrže by se realizovat nedala, ani kdybychom měli čas.Výhledy jsou odtamtud fantastické…
„Sportsman“ bruslení po jednom kole vzdal, po směru větru měl co dělat, aby to ubrzdil.Při sestupu pěšinkami mezi zatáčkami asfaltky jsme zaregistrovali autobus s turisty, mířící k horní nádrži. Okamžitě nám blesklo hlavami, kdyby nás tak vzal dolů…Zanedlouho nás dojel Sportsman na kole, povídali jsme a pokračoval s námi pěšky až k odbočce u srubu, kde jsme měli 3 možnosti: sestoupit po sjezdovce do Koutů nad Desnou, vrátit se stejnou cestou, kterou jsme přišli (což jsme s Lenkou radikálně odmítly) nebo jít po silnici, stopnout autobus a ukecat řidiče, aby nás vzal k parkovišti. Dolů po silnici to bylo k autu 10,5 km. Riskli jsme třetí možnost.
Náš záchranný autobus…jeho značku si budu pamatovat do konce života.
A co bylo dál? Sjížděli jsme dolů, stojíc v uličce plného autobusu a debatujíc s řidičem a paní delegátkou. Dokonce jsme měli krátkou zastávku na Dolní nádrži s minivýkladem a poté nás řidič vysadil až u našeho auta. Při vystupování jsem mu poděkovala a děkuji znovu moc moc za ochotu a že mě nezajel…