Tento nečekaný výšlap jsem podnikla s Tomem a svou jorkšírkou Tinou, kterou jsem poprvé otestovala v náročnějším terénu. Musím říct, že nás oba strčila hravě do kapsy, co se fyzičky týče. No co, aspoň někdo z naší výpravy se nezadýchal…Meteorologové slibovali krásné počasí, bohužel se jejich předpověď nepotvrdila, jako již vícekrát. Místo fotografování za slunečného počasí s použitím polarizačního filtru jsme zápasili s přepaly na zatažené obloze…Výšlap sám o sobě stál zato a pokud vás zajímá naše trasa, vydejte se s námi po ní…
Ráno jsem odjela s Tinou autem do Šumperka, kde jsem zaparkovala u vlakového nádraží. První setkání Toma s Tinou proběhlo zanedlouho na protějším autobusovém nádraží: sotva ho uviděla, chtěla ho sežrat!Nastoupili jsme do autobusu, který nás s malými zajížďkami dopravil do Vernířovic.
V této vesnici se v minulosti zrodil počátek čarodějnických procesů, které připomíná tento památník, věnován jejich nevinným obětem…
Za povšimnutí stojí nedaleký kostel sv.Matouše…
Po nalezení rozcestníku jsme se vydali po žluté značce a objevovali pěkná zákoutí obce…
V pravo od asfaltky tekl působivý potůček (foto vlevo), po levé straně říčka Merta (foto vpravo)…
V potůčku zářily blatouchy…
Zdejší chalupy, nad nimiž se tyčí Břidličná hora…tam právě míří naše kroky.
Říčka Merta…Pár kilometrů jsme šli po asfaltce proti jejímu proudu. Potom stezka zabočila do lesa a začali jsme stoupat vzhůru…
Tina…neuvěřitelně akční „pesandík“, který neúnavně běhal tam a zase zpátky, na chvíli nepostála a pak najednou zmizela v hromadě listí.
Zanedlouho jsme přešli asfaltku a vyšplhali po žebříku, za kterým pokračovala žlutá značka…
V některých úsecích jsme si pěkně zafuněli a zdolávali různé přírodní překážky. Tina vyskakovala na kdejaký pařez nebo kládu, což Tom komentoval slovy: „Typická ženská: vleze na kdejakou kládu…“
Moje psí čmuchalka objevila srnčí nohu…
Stezka pokračovala přes potůček…
…přes který ležela lávka, takže jsme ho zvládli suchou nohou…Potom jsme opět přešli šotolinovou cestu a stoupali do prudkého svahu mezi smrčky. Zde jsme potkali první turisty, byli sice dva, ale rozhodně nám narušili pocit, že jsme v horách jediní (zase ten Václavák!!!).
Serpentinami jsme vystoupali k rozcestníku a udělali si krátkou zacházku vlevo ke 400m vzdálené Čertově stěně.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali ve výšlapu na Jelení studánku. V jednom místě byla stezka zavalena polomem, nezbylo nám tedy nic jiného, než šplhat přes pahýly, klády a výmoly. Tinka za námi podlezla…
Nástrahy na nás číhaly dál: ať v podobě kmene s pahýly, o které se „leckdo“ zachytil, nebo ledu, po kterém jsme přebruslili. Všude kolem se zelenalo borůvčí…
Část stezky s potůčkem…
Zpětný pohled dolů…
Pokračovali jsme vzhůru po uzoučké pěšince, která místy mizela pod vrstvou sněhu, do něhož jsme se propadali a studil nás v botách. Čím víc jsme se blížili k vrcholu, sílil vítr, proto jsme na sebe navlékli všechny vrstvy z domova, fenka dostala sportovní oděv a pokračovali jsme dál…
Pohled na neznatelnou stezku, po které jsme vyšplhali…
Břidličná hora od Jelení studánky…
Jelení studánka
Pauza u kamenné boudy vedle Jelení studánky…
Po krátkém odpočinku jsme se vydali po zelené značce, vedoucí k vrcholu Pecný. Krátce jsme však stezku opustili a po vyšlapané pěšince mezi borůvčím a vřesy jsme došli na Břidličnou horu, ze které byl krásný výhled na vrchol Praděd.
Pohled zpět na Praděd a Jelení studánku…
Na Břidličné hoře…
Turistka Tina zdolala kdejaký vrchol…
Pohled na Vernířovice odkud jsme vyšli…
Vrchol Břidličné hory symbolizuje hromada kamenů…
Východním směrem jde spatřit lesknoucí se hladina Slezské Harty…
Pohled zpět k Břidličné hoře…tentokrát již ze značené stezky, vedoucí na vrchol Pecný.
Pecný (1334 m n.m.)…po vyšplhání nahoru a obhlédnutí okolí jsme pokračovali v cestě…
Pohled zpět na Pecný ze stezky, vedoucí ke Ztraceným kamenům.
Zanedlouho jsme dorazili ke Ztraceným kamenům, ze kterých se nabízejí pěkné výhledy do okolí. Tady je důležité dbát zvýšené opatrnosti při lezení nahoru, protože balvany jsou ostré a položené hranami dovrchu, takže jsme vlastně šlapali jen na hrany balvanů. Akční jorkšírku jsme ulovila v poslední chvíli, když se snažila jako veverka balvany přeskákat. Lovit ji zapadenou někde v díře mezi šutry by opravdu nestálo zato…Musela se proto spokojit s výhledem v bezpečí mé náruče.
„Jako po másle“ se rozhodně nešlo krátkým úsekem pod Ztracenými kameny…
„Ztraceňáky“ zezdola za nejhorším úsekem stezky…
Od Ztracených kamenů jsme už jen sestupovali lesem (cca 4 km) dolů ke Skřítku…
Náhrobek?
Motorest na sedle Skřítek…
Z lesní stezky jsme vyšli na krátkou asfaltku, vedoucí k Motorestu Skřítek, přešli hlavní silnici a ucítili vábnou vůni něčeho dobrého. Že nám ale vytrávilo! Při vstupu do restaurace jsme zaznamenali ty dva turisty, kteří nás míjeli nedaleko Čertovy stěny…jaká náhoda!Dali jsme si zasloužený oběd (nebo spíš večeři) a v klidu dojedli tak akorát, že jsme se pak rovnou přemístili na zastávku autobusu před motorestem a nechali se odvést zpátky do Šumperka.Závěrem nezbývá než říct, že to byla super „procházka“, ze které nejlíp vyšla Tina. Zatímco jsem druhý den cítila každý kloub a sval a Tom si kurýroval stržený plyskýř na patě, Tina kolem mě tancovala jakoby se celý předešlý den válela doma.Myslím, že až my zase jednou polezeme do prudkého kopce po čtyřech, ona ho vykráčí po dvou. Tečka.
Ostatní fotografie z výšlapu naleznete na tomto odkaze:http://acijka.rajce.idnes.cz/Vernirovice%2C_Jeleni_studanka%2C_Bridlicna_hora%2C_Ztracene_kameny%2C_Skritek…11.4.2011/