Kóóónečně taky jednou vysvitlo slunce! Na nic jsem nečekala, naložila do auta své dvě děti (Davču a jorkšírku Tinu ) a vypravili jsme se na procházku do lesa…
Vyjeli jsme nad Šternberk za vesnici Chabičov, auto jsem odstavila na kraji odbočky do lesa, směřující k altánu s vyhlídkou, kde jsem byla poprvé teprve loni a pěšky jsme se vypravili po zasněžené cestě.
Jak naznačují vyjeté stopy ve sněhu, zanedlouho po vkročení do lesa se za zatáčkou vyřítila lesácká Tatra, naložená dřevem. Tinu jsem měla naštěstí na vodítku, jinak by se vyděsila jako minule, kdy na samotě za plotem zaštěkal pes a ona začala zdrhat pryč hlava-nehlava (musela jsem zdrhat taky a skočit na ni jako v akčním filmu, odneslo to naražené koleno).
Zanedlouho jsme, již nerušeně, dorazili k altánku s vyhlídkou…
Altánek stojí na menší skále a za pěkného počasí je odtud nádherný výhled…
Fotografováno z altánu: směr Chabičov, vpravo je vidět Hlásnice…
Altán v polední záři…(chvála tomu, kdo vymyslel polarizák! )
Od altánu jsme pokračovali dál po cestě (po modré značce), aniž bych věděla, kam vede nebo co tam objevíme. Proto mě příjemně překvapila Josefčina studánka…
Nemyslete si, že celá naše procházka byla krásně romantická: v určitých úsecích jsem čelila otázkám typu: „Kam to jdeme? Kde je naše auto? Kdy už budeme doma?“Rozdováděná Tina mě „lasovala“ vodítkem při každé fotozastávce, Davča se flákal vzadu a hulákal na celý les: „Mááámíííí počkéééj na měěě!!! Já už nemůžu! Mě bolí nožičky!!!“
Když jsem ale řekla: „Fajn, vrátíme se zpátky.“ Chtěl pokračovat dál. Tak jsme šli…
…až jsme dorazili k tomuto krmelci na rozcestí.
Zkontrolovali jsme jeho obsah a shledali, že tady zvířátka rozhodně nehladoví. Cesta pokračovala dál s neporušenou sněhovou pokrývkou, vyjeté koleje vedly z odbočky do lesa. Davča chtěl jít po nich a mě to přišlo jako dobrý nápad, bylo načase se stočit směrem zpátky.
„Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?“
Po pár krocích se vedle cesty vyloupla taková plechová budka a my jsme do ní nakoukli rozbitým okénkem. Uvnitř byly dvě místnůstky a v jedné z nich skříňka s hrncem…
„Já tu Tinu neudržím, je tááák těžká!“
Z lesa jsme vyšli na louku, na jedné části bylo nesklizené políčko kukuřice a pozadí svádělo k fotografování. Davča nechtěl moc spolupracovat a procházka se postupně měnila v utírání soplíků a neustálé čekání na něj, neboť se pořád zastavoval a šťoural do země klackem.
Na okraji kukuřičného pole stál tento pojízdný posed…
Za tímto kopečkem vpravo leží Chabičov. Nebyli jsme nijak daleko, odhadem asi 2 km…
Malý „naschválníček“
Stačilo vyjít na kopec, sejít dolů a otevřel se výhled na Chabičov…Auto na nás čekalo po pravé straně. Jak je vidět na posledních fotkách, sotva jsme vyšli z lesa na louky, zatáhlo se a bylo po sluníčku. Jakmile jsme sjeli dolů do města, začal padat sníh a nebe bylo opět jedna velká šedá kaše…Doma jsme hned vysušili oblečení a okoupali Tinušku, která měla na nožkách ledové koule. Stála a koukala se na mě, jakoby říkala: „Když jste si mě zašvihali, tak si mě umyjte!“Tak valili do sprchy postupně oba…
ZDE najdete další fotografie z procházky…