S Lenkou a Mirkem jsme využili poslední šanci na túru před přívalem sněhu a vyrazili jsme opět na Slovensko. Tentokrát na zříceninu hradu Hričov a Súl’ovské skály…
Naše expedice se rozrostla o dalšího člena: před třemi dny si Lenka s Mirkem přivezli z útulku 1,5 letou fenku Píšťalku.Vyzvedli mě u domu v 7:15 a já jsem se s ní seznámila. Kdo by si ji neoblíbil, je prostě nádherná! Většinu naší cesty, která vedla úplně stejně jako minule, poctivě prodřímala, s výjimkou krátké přestávky na vyvenčení.Počasí zrána nebylo nic moc, ale předpověď slibovala zlepšení v odpoledních hodinách a později bylo přece jen líp.Projeli jsme Bytčou, auto jsme zaparkovali u hospody ve vesnici Hričovské Podhradie a začali se oblékat. Lenka pořídila Píšťalce 11-ti metrové vodící lano, které jí připla se slovy: „No, jsem zvědavá, koho jako prvního omotá…“Věřte nebo ne, první zalasovaná jsem byla já a to hned u auta a několikrát dokola!
Stačilo kousek projít vesnicí a brzy jsme stoupali po bahnité stezce vzhůru, až jsme se ocitli na veliké zvlněné louce s pěkným výhledem na zříceninu hradu Hričov, kam jsme mířili. Na něj navazoval hřeben, ze kterého vyčnívaly Súl’ovské skály a při pohledu zpět jsme se kochali výhledem na vesnici s pěknou kapličkou u lesa a skály nad vesnicí.Pišťule využila naší nepozornosti a rychle se vyválela v bahně a četr ví čem ještě, co na rozryté louce zanechali divočáci. Pravda byla, že „nevoněla po fialkách“ a vesele nás všechny stačila poskákat.
Z louky jsme přešli na lesní pěšinku, která dále vedla bukovým lesem a ztrácela se pod spadeným listím, které nám klouzalo pod nohama. Lenka statečně čelila Píšťalčiným omotávacím manévrům: fenka byla jako střela, všechno ji zajímalo a v mžiku uskočila z cesty, aby se na ni vrátila s lanem zamotaným kolem několika stromů.
Při strmém stoupání se dostavily první kapky potu, s funěním jsme se plazili skoro po břiše a záviděli fence její pružnost.
Na první skále, kterou jsme spatřili zblízka, byla pamětní deska s kyticí…
Po návratu na stezku jsme prošli mladou smrčinou a ocitli se u tohoto rozcestníku…
Nad námi se mezi stromy tyčila zřícenila hradu Hričov, ke které jsme vystoupali ještě jeden kopec.
S Lenkou a Píšťalkou…foto: Mirek Běl
Z hradu opravdu už moc nezůstalo, přestože zřícenina není rozlehlá, oplývá zvláštní krásou…a výhledy do okolí jsou kouzelné. Ještě lepší musí být za krásného počasí…
Výhled z Hričova na Súl’ovské skály…
Procházeli jsme po pěšinkách mezi obvodovými zdmi s okny…
Píšťalka nedala Lence moc příležitostí ke kochání, pořád lítala a nejradši by se vrhla střemhlav ze skal, tak měla Lenča o zábavu postaráno, protože se fenka vždycky někde zapletla mezi stromy nebo dvěma skoky zdolala právě toto okno, paničku nechala nahoře, lano vedlo protažené otvorem a sama byla o patro níž.
Nemohli jsme se jí divit: celý život strávila v útulku, všechno pro ni bylo nové a nevěděla, kam dřív skočit a co dřív očichat…
Na vršku zříceniny jsme si udělali krátkou přestávku na občerstvení, pofukoval tu ale mrazivý vítr, rychle jsme tedy posvačili, pokochali výhledem a sestoupili jsme lesem zpátky k rozcestníku.
Pokračovali jsme po červené značce převážně do kopce bukovým lesem…
Mezi stromy byly k vidění zajímavé skalní útvary a sem tam vysvitlo slunce…
Cestu na hřeben Súl’ovských skal jsme zvládli, díky Píšťalce, v dobrém čase a s perfektní rozmotávací rozcvičkou (postupně nás zalasovala všechny). Nechtěli jsme riskovat, pouštět ji z vodícího lana (přece jen ji měli chvíli), abychom pak nenaháněli fenku do slovenských vrcholcích. Než jsme se nadáli, vběhla do mladé smrčiny, zamotala se tam, spanikařila a vyvlékla se z postroje. Začala lítat po stezce tam a zpátky jako tryskáč (myslím, že by na závodech strčila do kapsy kdejakého chrta), ale nakonec se nechala chytit a chválili jsme ji všichni.
V tomto místě jsme vystoupali k rozcestníku Pod Roháčom (718m) a rozhodli jsme se pokračovat na vrchol Roháč s krásnou vyhlídkou.Trasa vede převážně bukovým lesem, přes stezku leží sem tam spadené kmeny, země je černá jako uhel a všude okolo jsou typické skalní útvary, které jsou tvořeny tzv. súľovským slepencem. Jsou na dotek ostré a také podléhají intezívnějšímu zvětrávání, než klasické vápencové skály. Každá skála nám připomínala něco jiného, jedna vypadala jako slepice a když jsme udělali několik dalších kroků, úplně se tvarově změnila.
Relax na Roháči…, foto: Mirek Běl
Na vrcholu Roháč se nachází vyhlídka, ze které je úchvatný pohled dolů. Dokonce jsem zapomněla, že trpím závratěmi, když vysvitlo slunce a Mirek nás poslal na protější skálu, že nás vyfotí. Po návratu na vyhlídku jsme posvačili a doplnili tekutiny.
Lenka s Píšťalkou na Roháči, v pozadí skála, na které nás Mirek fotil…
Když jsme sestoupili zpátky k rozcestníku, zvažovali jsme, co dál, protože byl už posunutý čas a stmívalo se rychleji. Nakonec jsme se vydali směrem k nejvyššímu vrcholu Súl’ovských skal (Brada), ale nedošli jsme až tam, neboť s našimi fotozastávkami čas pokročil, auto jsme měli na druhé straně a museli jsme se vracet stejnou cestou, jakou jsme sem přišli.
Z jedné vyhlídky se nám naskytl nádherný výhled na skály a Roháč, kde jsme před chvíli seděli…(2 skály na horizontu)
Nevím, jak se dokázaly vytvořit takovéto tvary, nám připomínaly věže Temelína…
V tomto místě náš průzkum končil, nastal návrat k autu do Hričovského Podhradie a já věřím, že se příští rok zase do Súl’ovských skal vydáme a projdeme zase jiný úsek. Také bych ráda stanula dole pod skalami, jejichž masiv tvoří písmeno Y právě v té podkově. Musí být odtamtud nádherný pohled…K autu jsme dorazili právě tak akorát, když se začalo stmívat.Dostala jsem pořádnou chuť na halušky s bryndzou, ale na Slovensku prý moc nesdílejí přání pejskařů, vzít si své čtyřnohé přátele do restaurace, ba ani do Koliby, jak jsme se cestou přesvědčili. Na jídlo jsme zastavili až v jedné restauraci v Ostravici, zpátky jsme totiž jeli přes Ostravu, Mirek se tam potřeboval zastavit.
Tyto fotografie vznikly na dámském a pánském WC v oné restauraci v Ostravici (bohužel neznám její název, byla tma a nikde ani osvětlená cedule). Abyste mě nepodezřívali ze šmírování, mám pro sebe omluvu: chlapi se totiž neobtěžují se zavíráním dveří, když odněkud odcházejí.Halušky jsem si nakonec dala, ale kvalitou a chutí se zdaleka nevyrovnaly haluškám v Kolibě ve Vrátnej Doline.
Každopádně se už těším na další společnou túru, těch pár zimních měsíců bude k nevydržení, už teď mi hory chybějí…
Další fotografie z výletu najdete na rajčeti (acijka) nebo kliknutím na tento odkaz:http://acijka.rajce.idnes.cz/Slovensko-_Zricenina_Hricov_a_Sul_ovske_skaly…20.11.2010/