Když mě Lenka s Mirkem pozvali na túru na Slovensko a dostala jsem od mé rodinky „povolenku,“ neváhala jsem ani vteřinu…Měli jsme několik možností, kam vyrazit a rozhodovali jsme se teprve cestou.
Ráno o třičtvrtě na 7 mě naložili před našim domem do auta a vyjeli jsme vstříc slovenským horám. Měli jsme několik možností, kam zamířit. Jednou z nich byly Sulovské skály, další pak Malá Fatra, kde nás lákala túra po hřebeni přes Vel’ký Kriváň.Projeli jsme Beskydy a přes Makov směřovali na Bytču, která byla ponořena do husté mlhy, takže „Sulovky“ jsme museli vzdát.Pokračovali jsme přes Terchovou do Vrátnej doliny, do níž jsme vjeli jakousi vstupní branou, kterou tvoří skály Tiesňavy. Ohromná nádhera!Mířili jsme k lanovce Vrátna s cílem vyjet nahoru, projít po hřebenech určitý úsek a sejít jinde dolů. Místy byl na vrcholcích vidět sněhový poprašek a my doufali, že nebudeme potřebovat sněžnice.Po vystoupení z auta na parkovišti jsme zjistili, že lanovka nejede kvůli silnému větru, který ten den ve vyšších polohách řádil.
Už tady dole u lanovky byla pěkná zima a foukal silný ledový vítr. Co se dá dělat, procházku po vrcholech jsme odložili na jindy. Prostudovali jsme mapu a do třetice jsme se rozhodli pro Tiesňavy…Vrátili jsme se dolinou ke skalám na malé parkoviště hned u silnice, podél které protéká horská říčka Varínka. Čekal nás několikahodinový pochod mezi skalami…
Na jedné ze skal nad říčkou je tento malý pomníček, který připomíná utonutí 14-ti občanů r.1848 a ryska označuje místo, kam sahala voda.
My jsme přešli silnici na druhou stranu a pustili se po modré značce na náročnou turistickou trasu.Nejprve jsme stoupali příkře vzhůru po uzoučké stezičce, kterou sem tam vystřídaly skalnaté úseky se zakovanými řetězi. Odtud bohužel nemám žádnou fotku, neboť fotoaparát si hověl v bezpečí batohu.
Brzy se nám naskytly výhledy dolů na silnici a parkoviště s Lenčiným autíčkem a také na zasněžený hřeben, po kterém jsme měli původně jít.Pohled dolů byl pro mě úchvatný i děsivý zároveň: stačí jeden chybný krok a…Po krátkém vydýchání a nezbytných záběrech, putovaly foťáky opět do batohů a pokračovali jsme ve výstupu.
Místy skoro po břiše, místy pohodlně po schodech, které zde byly vytvořeny pro mě záhadným způsobem. Jak Mirek správně prohlásil: „Kdo a jak sem ty traversy natahal?“
Chvílemi jsme šli připlácnutí ke skále, z druhé strany příkrý sráz…
Jinde byly ve skále zakovány výkyvné železné tyče…
Naše trasa byla velmi rozmanitá: stezka se hned rozšiřovala, jindy úžila, v určitých úsecích se ztrácela pod spadaným listím, které nám zákeřně klouzalo pod nohama, tu vedla přes skály až na samém okraji, až mi zatrnulo, o kousek dál se rozšířila právě tak akorát, aby nás mohl předejít svižný (zřejmě) Korejec.
Sem tam jsme zahlédli ve skalách pukliny, některé vypadaly jako vchod do jeskyně.
Na samém okraji srázu…
Pokračovali jsme stále vzhůru po modré značce, která si s námi v jednom úseku zahrála na schovávanou. Najednou tu byly dvě pěšinky, každá vedla na opačnou stranu, značka v nedohlednu. Rozdělili jsme se a po pár metrech jsem značku objevila na úzkém kmenu za kopečkem a šlapali jsme dál.Soustředili jsme se na povrch pod nohama, protože místy byl rozbředlý sněhový poprašek a tak se stalo, že chudák Mirek zažil „čelňák“ s větví. Lenka se pohotově ujala ošetření sedřené kůže na hlavě, kysličník zašuměl a my trpěly s ním…Aby v tom nebyl sám, Lenka si při lezení na skálu narazila a odřela nohu. Lenča je takový kamzík, nemá závratě jako já a cestou prubla kdejaký skalní výčnělek.
Na severní straně se nám otevřel výhled na okolní vesničky a kopce…
Nedaleko od této vyhlídky se modral v trávě kvetoucí hořec, jediný široko daleko.U rozcestníku „Malé nocl’ahy“ jsme opustili modrou značku a pokračovali po žluté. Nijak jsme se nehonili, dělali jsme každou chvíli fotozastávky, také jsme posvačili , pohodlně vyplesknutí, na kmenech stromů ve sluneční záři. Pravda, v jednu chvíli se zvedl takový vítr, že kolem nás lítaly haldy listí…
Výhled na Malý Rozsutec a Vel’ký Rozsutec
Čím víc jsme se blížili k vrcholu Sokolie, otevíraly se našim očím nádherné výhledy…Nutno dodat, že viditelnost byla výborná a stoupáním jsme se tak zahřáli, že jsme si připadali jako v tropickém pásmu.
Vel’ký Rozsutec, Stoh a hřeben se sjezdovkou (více vpravo se nachází Vel’ký Kriváň)
Po dosáhnutí této výšky už byla znát námaha v našich nožkách, přesto stezka vedla stále prudce vzhůru, až se nám zdálo neskutečné, že stále nejsme na vrcholu, odkud bychom pak měli začít sestupovat. S každým dalším stoupáním, když jsme před sebou viděli prosvítat nebe, jsme si říkali, že tam bude vrchol a stejně jsme zase šli a šli pořád vzhůru.Tento úsek naší cesty považuji za nejnáročnější: síly docházely a vrchol stále nikde…A do všeho funění Mirek prohlásil: „Jestli tohle není vrchol, tak to je teda vrchol!!!“
Konečně jsme dosáhli vrcholu!!! Sokolie 1172m, Foto: Mirek Běl
Naposledy jsme se pokochali výhledem z této výšky na celý protější hřeben a začali sestupovat dolů do údolí.
Na poslední vyhlídce, kus pod vrcholem, se našlo místo pro bezpečné použití fotoaparátu na samospoušť…
Stezka bukovým lesem byla zapadaná listím, každou chvíli někomu z nás podjely nohy a chytali jsme se porostu okolo, naštěstí již bez újmy na zdraví.
Tento tajemný bukový les nám přichystal magickou podívanou v podobě prosvítající fialové oblohy v kontrastu se zlatavým listím…S fotoaparáty jsme se tu vyřádili dokonale: Lenku fascinoval statný buk, Mirek se dokonce (v rámci tvůrčích podnětů) válel po zemi a já jsem se po pár nezbytných záběrech vyčerpaně zavěsila přes spadený kmen…
„Mám dost!“ Foto: Lenka Daňková
Po sestupu bukovým lesem jsme vyšli na mítinu v sedle Príslop a naposledy se pokochali pohledem na vrcholy hor. Slunce rychle klesalo, stíny se prodlužovaly a my jsme se snažili dostat k silnici za světla.
Po vyšlapané bahnité stezce přes mítinu si rázovala tato housenka…
Stezka se rozšířila ve vychozenou rozbahněnou cestu (místy se sněhem,) po které jsme klouzali dolů jako na bruslích, přidržujíc se každé větvičky, která nám přišla pod ruku.Divím se, že jsme to kluziště ustáli a nevyváleli se, přestože se zdálo, že se každou chvíli někdo z nás do bahna položí.Po nějakém tom kiláku jsme nacházeli první známky civilizace v podobě chaloupek, skrytých v lese. Dole jsme si viditelně oddechli a v potůčku u silnice se zbavili nánosů bahna z naší trekové obuvi.Pokračovali jsme po silnici, kolem chalup až na rozcestí pod sjezdovkou. Mirka jsme vyslaly pro auto a mezitím jsme se usadily v první Kolibě.Dopřály jsme si zaslouženou večeři v podobě halušek s bryndzou a šulánků s mákem, jídlo jsme spláchly točenou kofolou a bylo nám neskutečně blaze!!! Mirek nás našel snadno a objednal si, stejně jako já, halušky.
Těsně před soumrakem jsme se krátce zastavili u Hotelu Boboty, kde se nachází obora s divokými čuníky. Bylo jich tam 11, přiběhli za námi, seřadili se vedle sebe a loudili. Snědli Lence z ruky celý rohlík a blaženě si chrochtali. Ve stádě byl veliký samec, vydával divné zvuky a projet bych se na něm určitě nechtěla.Zvířátky jsme se rozloučili s Vrátnou dolinou, naskočili do auta a jeli jsme domů…Tento výlet hodnotím jako super zorganizovaný (i na výkyvy počasí jsme vyzráli), vydařený se vším všudy a děkuji Lence a Mirkovi, že jsem se mohla zúčastnit…Fotografie z výletu k našim východním sousedům naleznete ZDE.