V tento sváteční den, kdy byly otevřeny všechny památky, jsme měli namířeno původně jinam, bohužel mě v noci přepadla žaludečno-střevní pohroma, jejíž následky na mě byly ráno znát. Vyčerpaná, dehydratovaná a asi o 5 kilo lehčí…Venku začínal krásný den prozářený sluncem a doma se mi rozhodně sedět nechtělo. Strategicky jsem tedy přehodnotila plány a vyrazili jsme do Výklek (husté lesy v dosahu pro případ nouze, co víc si přát ).
Tentokrát jsem neseděla v sedle Islery, ale jeli jsme naší Felicií. Od Olomouce jsme směřovali na Velký Újezd a tam jsme odbočili doprava na Výkleky.Kousek od cesty je kamenité parkoviště, kde jsme zanechali naše autíčko a za závorou jsme pokračovali po cestě dolů do lomu.
Na cestě ve sluneční záři ležel tento ojíněný list…
Kluky jsem zanechala na bezpečném místě (Davča s radostí házel kamínky do vody) a sama jsem se vydala nejprve vpravo po úzké stezičce, která kopírovala okraj lomu. Chvílemi se mi motala hlava a pro jistotu jsem se přidržovala okolních stromků.
Stezka končila v nejuzším místě lomu skalami a mě nezbylo, než se o kousek zpátky vyplazit do strmého svahu nahoru na okraj lomu. Tady byla stezka širší, vedla okolo celého lomu a naskytly se mi krásné výhledy, že jsem i na závratě zapomněla.Pozor jsem musela dávat na ocelové lano, které se tu a tam objevilo hned 20 cm od země a tuhle zase ve výši pasu. Musí tu být z dob, kdy se v lomu ještě těžilo.
Na jednom místě jsem objevila tento kříž…
Pokračovala jsem po stezce smíšeným lesíkem, který je místy hustý a zakrývá výhled dolů. Mezitím mi 2x volal manžel, jestli žiju, že mě nikde nevidí… No jo, ale copak to jde, oběhnout celý lom za 10 minut, když člověk loví záběry?
Jediný přístup k vodě, který prý bývá v létě obložený lidmi, smažícími se na slunci. Dovedu si to živě představit…Na podzim je hojně využíván rybáři a také potápěči.
Stezka mě vyvedla ven z lesa, nalevo od ní byla o strom opřena tato výstražná cedule a přede mnou se objevil plac jako ve scifi…
Ve vedlejším menším lomu se stále těží…
Vracela jsem se po druhém okraji lomu a opět se mi naskýtaly super výhledy…
Ve snaze, ukořistit nějaký ten záběr, jsem se prodírala hustým porostem a nadávala na ostružiní, které se mi svými trny zabodávalo do riflí. Ovšem tohle ostružiní, zbarvené do červena, mi udělalo radost…
Kluci si viditelně oddechli, že jsem zpátky, vytahala jsem trny z nohavic a kochala se krásou lomu zespoda. Brzy tu začalo být rušno, kromě rybářů sem dorazila rodinka s tátou potápěčem.
Prošla jsem se ještě po dolní římse s výhledem na hejna ryb v průzračné vodě…
Z táty od rodinky se mezitím stal neoprenový zakuklenec, který si hodil bombu na záda, nasadil ploutve a svižně vkročil do ledové vody.Brzy jsme mohli pozorovat bubliny vzduchu, které tvořily na hladině veliká kola a my věděli, kam muž plave. A právě v té chvíli dorazila do lomu skupina asi 10-ti osob středního věku.Vyjeveně koukali na hladinu a rozumovali: „Páni! Co tohle může být za rybu!“S manželem jsme se shodli, že je načase, abychom lom opustili a když jsme procházeli kolem stále víc žasnoucí skupiny, tajemně jsem pronesla: „To je Loncheska!“
Cestou k autu jsem navrhla, že bychom mohli zajet ještě na nějakou památku v okolí, když už mi žaludek dovolil pozřít lok černého čaje a „kontrakce“ ustávaly. Přece jen se mi domů ještě nechtělo…Volba padla na zámek v Náměšti na Hané…
Oproti Výklekům bylo v Náměšti zataženo, prý od rána nevysvitlo slunce…Mezitím, co jsem šla na prohlídku zámku, si kluci sedli naproti do zámecké restaurace na oběd. Já stejně jíst nemohla a tak jsem se „namlsala“ výkladem paní průvodkyně a průzkumem krásně malovaných místností.Zámek se mi velmi líbil: přestože není nijak veliký, má návštěvníkům co nabídnout.Podrobnosti o zámku si můžete přečístTADY.
Prohlídka končila v místnosti se zaparkovanými arcibiskupskými kočáry, které jsem si mohla vyfotit.Zahradou jsem prošla k restauraci za mou rodinkou a pak už jsme ujížděli domů.
Fotografie z výletu naleznete, když kliknete SEM.