V sobotu jsme s Věrkou aTomem uskutečnili dlouho plánovaný výšlap na Králický Sněžník. Počasí se na chvíli umoudřilo, proto jsme využili příležitosti a vyrazili…Rozhodnutí padlo v pátek večer, když mi Tom po skypu řekl:“Zítra ráno v 9 Tě čekáme v Šumperku u Penny.“ Vyhledala jsem si spoj, nabalila věci do batohu a mohla se těšit na zítřek…
Vlak mi pádil něco po 8 ráno a cesta do Šumperka rychle uběhla. U Penny mě čekali se svou Felicií Tom s Věrkou (původně nás mělo být 5).Mířili jsme do Starého Města pod Sněžníkem, kde jsme s Věrkou, za Tomova brblání, vyhledaly IC, koupily si turist.vizitky a narazily do deníků razítka. Překvapila nás cena, zde měli vizitky levnější, než jinde.
Radnice ve Starém Městě p.S., kde najdete IC
Pokračovali jsme do malebné vísky Stříbrnice, auto jsme nechali na vyštěrkovaném plácku na konci dědiny a vyšlápli jsme do hor…Stezka vedla do pořádného kopce k chatě Návrší, pěkně jsme si zafuněli a cestou nás neustále míjeli skautíci.
Trochu jsme se tu vydýchali, shodili ze sebe každý jednu vrstvu oblečení (není možné, jaké jsou tam tropy ) a vykročili dál.Šlapali jsme stále vzhůru nejprve po asfaltce, která později přešla ve vyštěrkovanou cestu, klikatící se po kopcích. Začaly se objevovat první výhledy, které skvěle dobarvovaly listnaté stromy v podzimním kabátě.
Postupně les prořídl a kamenitou stezku, vedoucí po hřebeni, lemovaly už jen pahýly mrtvých stromů, které jsme sem tam překračovali.
Od vrcholu Králického Sněžníku nás dělilo ještě pár kilometrů. Odtud je vidět místo, kde se nachází socha slůněte, dnes v obležení turisty:
Králický Sněžník nemá své jméno nadarmo: sem tam jsme narazili na sněhový poprašek.Stezka vedla chvíli pěkným smrkovým lesem a podél ní rostlo vysoké borůvčí, zbarvené do červena.
Kameny daly našim chodidlům chvílemi pěkně zabrat…
Vlevo od cesty jsme narazili na náhrobek s tímto křížem…
Vyšli jsme z lesa, stoupali ještě chvíli po stezce, v dálce před námi se objevil pramen řeky Moravy. My jsme však odbočili doprava k soše slůněte…
Nejprve jsme míjeli zbytky Lichtenštejnovy chaty.
Soška slůněte (vytesala ji kamenická firma ze Zlatých Hor) je zřejmě nejfotografovanější objekt na Králickém Sněžníku. Využili jsme chvíle, kdy se v davech turistů vytvořila mezera a zvěčnili jsme si ji také.Potom jsme se usadili na kameny a občerstvili se svačinkami z domova.
Poté jsme pokračovali k prameni Moravy s pěkným výhledem do údolí směrem na město Králíky. Bohužel byl v údolí opar a fotografovat tímto směrem se moc nedalo.
Čekal nás poslední výstup do kopce k vrcholu Sněžníku.
Pěkně jsme si zafuněli, než jsme vyšli na vrchol, kde se nachází tento náhrobek neznámého původu a trosky rozhledny, která byla r.1973 odstřelena pro svůj havarijní stav. Připomíná ji pouze ona hromada sutin v pozadí…
Na vrcholu Sněžníku probíhala narozeninová oslava, které kralovaly dívky v krojích, jako vystřižené z Alpských vesniček. Dorazili jsme právě včas, aby nám zapózovaly, než se převléknou do něčeho teplejšího.
Kromě tohoto pomníku už nic na vrcholu Sněžníku není, než kamení, vřesoviště a krásné výhledy.
Vraceli jsme se stejnou cestou dolů, ale u rozcestníku nad Adeliným pramenem jsme se rozhodli odbočit a dát se jinou cestou do Stříbrnice, abychom měli změnu.
U kapličky jsme opět narazili na skauty, kteří zacláněli našim fotoaparátům (nemám nervy na to, abych je vymazala).
S Věrkou jsme zajásaly, když se před námi konečně objevila vesnička Stříbrnice, zhruba 16 km v nohách bylo znát. Proto jsme si pěkně sedly u cesty a nechaly Toma dojít pro auto…Následující zastávkou bylo město Králíky. Věrka zůstala v autě (ani se jí nedivím, taky mě bolely nohy).
Právě zde probíhala pouť, město bylo plné lidí a náměstí dunělo jako při technopátry. V rychlosti jsem vyřídila IC a vlála za prchajícím Tomem ulicí plnou stánků.Na chvíli se přece jen zastavil: u stánku s perníčky, kde vybral pro Věrku perníkový krígl s drsným nápisem (bez publikace). Věrka měla radost, pak si přečetla nápis a vtipálek „chytil jednu za uši“.A protože na mě sváděl, že jsem ho vybrala já, chytil jednu i zezadu.
Vyjeli jsme ke klášteru v Dolní Hedeči, udělali pár záběrů a potom jsme si sedli na jídlo do nedaleké restaurace „Kačenka“ na výborné borůvkové knedlíky se šlehačkou.Poslední zastávkou byla rozhledna Val u Králík a chtěla jsem k ní ze dvou důvodů: abych si mohla do deníku nalepit odtud vizitku a také se u ní pásli koně ze sousedící stáje…
Rozhledna Val
Měla jsem v plánu vyjít jen k rozhledně, stoupnout nohou na schod a šup hezky zpátky do auta, neboť výšky mi nedělají dobře a navíc je rozhledna složená jakoby z roštů, kterými jde vidět až dolů…Tom na mě však zahučel: „Chtělas sem, tak lez.“ a já musela poslechnout…Výhled byl zamlžený, foukal tam ledový vítr a já se těšila, až budu zase na pevné zemi a doufala, že mi nohy cestou dolů nevypoví službu…
Rychle se stmívalo a do Šumperka jsme dorazili již za tmy. Rozloučila jsem se s Věrkou a protože jsem měla hodinu čas, než mi pojede vlak, sedli jsme s Tomem do Pizzerie nedaleko nádraží.V čas odjezdu vlaku mě vyprovodil na peron, musel se přece přesvědčit, že jsem opravdu odjela.Když jsem nastoupila do vlaku, vrhla jsem se na prohlížení fotek, cesta mi zase rychle uběhla a v 9 jsem už byla doma…Ostatní fotografie z výletu jsou v Galerii.Výlet hodnotím jako vydařený a těším se na nějaký příští, i když letos to už asi nebude…