Přestože počasí v tomto období nebylo právě nejlepší a citelně se ochladilo, rozhodli jsme se na poslední chvíli s Tomem pro výšlap údolím Bílé Opavy.Ráno jsem, obtěžkána fotobatohem se svou výbavou a pouzdrem se stativem, nasedla na autobus směřující do Rýmařova.
Tento spoj nebyl zrovna nejlepší volbou, hodinu a půl jsme jezdili od vesnice k vesnici a nabírali převážně „snědá“ děcka do školy. Z jejich slovníku a debaty mi za chvíli otékaly uši a praskaly ušní bubínky, proto jsem se nemohla dočkat, až vystoupím na rýmařovském autobusovém nádraží.Chvíli po mě dorazil i Tom a přesedli jsme na autobus mířící do Karlovy Studánky. Jak jsme zjistili, tento autobus jel přímo ze Šternberka, což vím aspoň pro příště.Vysadil nás na zastávce na konci Karlovy Studánky, kterou jsme museli projít zpět nahoru. Pěkně tady foukalo, že si nakonec i můj otužilý průvodce nasadil pod bundu mikinu.
Pitný pavilon v Karlově Studánce
Pokračovali jsme po žluté značce, stoupali lesem a brzy jsme narazili na první kaskády a menší vodopády. Hbitě jsme tasili foťáky se stativy a zaujali pozice…
Půda byla promáčená, po stezce tekly potoky vody, místy jsme klouzali po kamenech a kořenech.
Tohle není potok, ale stezka, po které jsme šli…
Jeden takový zrádný kořen tam čekal na Toma a odneslo to jeho koleno. Trpěla jsem s ním, protože mám s kolenem své zkušenosti (však se také brzy asi ze solidarity ozvalo), naštěstí ho rozhýbal a mohli jsme pokračovat ve výšlapu.
Cedule s nápisem „Náročná turistická stezka“ vážně nelhala, když jsme se místy prodírali pod spadenými stromy, brodili bahnitými úseky, klouzali po dřevěných schodech a můstcích, to vše stále do kopce. Chvílemi jsme vysoko nad námi zahlédli silnici, vedoucí od Hvězdy na Ovčárnu.
Kdyby tu nebyly můstky, museli bychom si pořídit rybářské holínky až do pasu…
Musím říct, že mám kamaráda k nezaplacení: když jsem se za ním doplazila, se stativem pod paží a fotoaparátem na krku, k velikému kluzkému balvanu, na jehož zdolání bych potřebovala volné ruce a požádala ho, jestli by mi podal ruku, vrátil se. Stoupl si nade mě na balvan, začal tleskat a zvolal: „Do toho! Do toho!“ Když se dostatečně vyřádil a pobavil nad mým vyjeveným výrazem, tu ruku mi podal a pokračovali jsme v cestě.
Na jednom úseku se z nás staly „terénkozy“ neboli kamzíci…
Doufali jsme, že tu nebude příliš moc turistů, ale celkem nás překvapili, postupně jich přibývalo. Svou chůzí po můstcích mi rozkmitávali stativ a musela jsem čekat, až přejdou.
U rozcestníku Ovčárna nebo Barborka jsme neváhali a vydali se náročnější trasou k chatě Barborka.Následoval krátký odpočinek, kdy jsem si šla pro razítko do deníku a převléct tričko, protože se ze mě vážně kouřilo!Po krátké domluvě ve stylu: „Tak co teď? Jdeme dál?“…“A Tys o tom pochyboval?“ jsme nahodili batohy na záda a pokračovali po asfaltce ke Švýcárně.
Výhledy chvílemi kryly mraky, sem tam na nás dopadlo pár kapek a my jsme doufali, že nezmokneme.
Švýcárna
Cestou Tom vzpomněl, že by dneska měli na Praděd dávat novou část věže. Když jsme došli ke Švýcárně, vrtulník právě usazoval vrcholek věže s novou digitální technologií…Litovali jsme, že ji nenasazovali dřív, když jsme pod Pradědem procházeli, viděli jsme akci z dálky, ale alespoň jsme to viděli na vlastní oči…
Těšili jsme se na pořádný oběd a rychle jsme se nahrnuli do chaty. Švýcárna praskala ve švech, přisedli jsme si tedy k mladým turistkám a obědnali si knedlo-vepřo- zelo.Nacpali jsme se k prasknutí a s nově získanými silami jsme vyšli před chatu…pršelo.
Švýcárna a Praděd
Počkali jsme chvíli, až mraky odletí a vyrazili po zelené značce pěkně z kopce dolů. Když jsme došli na Kamzík, znova se krátce rozpršelo, čehož jsme využili k prostudování mapy.
Kamzík
Před námi se rozevíraly krásné výhledy na okolní vrcholy a také na vodní elektrárnu Dlouhé Stráně…
Stezka postupně přešla v asfaltku, po které jsme neskutečně dlouho sestupovali serpentinami. Nedaleko jedné zatáčky čněla nad údolím Sokolí skála, obložená květinami a svícemi, s tabulkou se jménem mladého horolezce, který zde přišel o život. Pod ní na skobě visely jeho boty, lano a kytice květin…
Když jsme sestoupili do Loučné nad Desnou, uvítali jsme první známky civilizace. Potřebovali jsme stihnout vlak do Šumperka, abych se také já zavčas dostala domů.Tom nasadil vražedné tempo krajem vozovky směrem k nádraží v Koutech nad Desnou. Snažila jsem se tvářit statečně a držet s ním krok, ale nohy mi čím dál víc vypovídaly službu. Na nádraží už má chůze připomínala chůzi zombíka.
Co je však hlavní- vlak jsem stihli. A sotva jsme padli na sedadla, spustil se liják!Po příjezdu do Šumperka jsem měla víc jak hodinu čas a ocenila, že mě kamarád gentlemansky neopustil, i když mi bylo jasné, že by nejradši utekl domů pod sprchu po tom maratonu k nádraží.Sedli jsme si do místní Pizzerie a pochutnali si na pizze s mořskými plody a zaplácli jsme ji zmrzlinou…
Odjížděla jsem vlakem v 18:42 přímo do Šternberka a ve 20:05 jsem už byla doma, utahaná, ale nadšená. Přiznávám, že mě bolelo úplně všechno několik dní, ale stejně se už těším na další výlet…Další fotografie jsou v Galerii…