Tento výlet jsme měli s přáteli naplánovaný měsíc dopředu a pevně doufali, že nás počasí nezklame. Původně s námi měla jet i Marta, bohužel ji přepadly teploty a musela se vykurýrovat do srazu sběratelek.Večer před výletem jsme byli skrz počasí s Tomem „na vahách“, jestli jet nebo to odložit. Rozsudek jsme nechali na ráno a protože nepršelo, v 8 jsem psala SMS, aby s Věrkou vyrazili autobusem směr Rýmařov, kde bychom je se Stejsy vyzvedly…
Měly jsme více času a proto jsme po cestě nakoukly do zámku v Dlouhé Loučce.Do Rýmařova jsme přijely v 9, zaparkovaly u autobusáku a prošly jsme se po náměstí. O půl 10 zakotvil autobus s Věrkou a Tomem u nástupiště.Společně jsme vyrazili do Heřmanovic, kde jsme měly s Jitkou zamluvenou vyjížďku na ranči Koločava. V Karlově Studánce se stále opravuje silnice, proto jsme museli jet oklikou a nadešel čas zapojit naši navigaci „Rosťu“. Bohužel nebyl signál a tak Rosťa putoval zase do šuplíku.Nebyli jsme si jisti, zda jedeme správným směrem, proto Stejsy zastavila u jedné restaurace pod lesem a mě vyslali jako zvěda. Hned u cesty stálo několik vraků, což mě na chvíli znejistělo (vybavil se mi horor Texaský masakr…), místo vypadalo opuštěně, nikde nikdo. Chvíli jsem nahlížela do oken, když tu vyšel ze dveří pán. Vyslechl mě a potvrdil, že tudy dojedeme do Vrbna pod Pradědem a pozval mě dál, abych se podívala do restaurace. Opět mi naskočila husí kůže, ale zvědavost mě přemohla. Uvnitř mi spadl kámen ze srdce: měl to tam moc hezké, dřevěné stoly a lavice, na stěnách spousty parohů, rohů a různých nástrojů, také kroje. Na jednom stole se leskla stříbrná socha koně, krásný kousek a jak mi majitel prozradil, šlo o plnokrevníka Paramona. Bohužel neznám název restaurace, zapomněla jsem se zeptat a venku nebyla žádná cedule.Ve Vrbně jsme bloudili, zmatený Rosťa nás po nalezení signálu honil z jednoho konce na druhý, až mě všichni přehlasovali, abych ho rychle zase vrazila do šuplíku nebo mi přestřihnou kabel.Do Heřmanovic jsme nakonec trefili a snažili se najít ranč, což nebylo jen tak, protože koně na loukách byli prakticky všude. Šla jsem se zeptat do místního obchůdku a zanedlouho jsme „přistáli“ na Koločavě.Sotva jsme vystrčili nosy z auta, zatáhlo se a ve vzduchu byla cítit voda.Naproti nám přišla ošetřovatelka Jana, se kterou jsem se již setkala na výstavě koní v Pardubicích. Gumáky byly nutností, když jsme čvachtali bahnem k sedlovně. Koníci stáli nasedlaní u ohrady a mě poskočilo srdce: konečně si vyzkouším jízdu v sedle irského tinkera!V sedlovně jsme se s Jitkou hodily do gala a děvčata nám přistavily koníky k dřevěnému můstku, abychom nemusely do bahna. Jana nás seznámila se způsobem ovládání koní, tinkerky prý turistům normálně nedávají. Měla jsem klisnu jménem Babs a Stejsy jela na „Norisové“-Nora Vom Melkweg.Díky Tomovi a Věrce máme na památku pěkné fotografie.Chvíli pršelo, ale sotva jsme vyrazily do terénu, vysvitlo i slunce. Krajina je tu opravdu krásná, samé louky v kopcích a lesy. Na dvou loukách jsme si vyzkoušely klus a cval, kobylky jsou dobře ovladatelné a mají příjemné chody, klus se dá krásně vysedět.Z vrcholu kopce jsme se kochaly výhledem na Heřmanovice, kde se zatím procházeli Věrka s Tomem a fotografovali chalupy, kostel a všechny šneky, kteří jim přišli do cesty.Na Tomovu reportáž a fotografie se můžete podívat ZDE.Po návratu na ranč jsem měla nutkání jít fotografovat koníky ve výbězích, ale všude byla spousta bláta, výběhy rozbahněné, měla jsem jen nízké gumáky a musela jsem nápad odložit najindy, určitě tady nejsme naposledy…Po rozloučení s rančem a jeho obyvateli jsme pokračovali autem do osady Rejvíz.
Auto jsme zaparkovali naproti místní restauraci s vyřezávanými židlemi v podobě lidí.Počasí se opět zhoršilo, hory zahalila mlha, naštěstí ale nepršelo a my jsme vykročili na trasu k Velkému mechovému jezírku.
Cesta vedla lesem a zhruba po kilometru jsme narazili na dřevěný chodník, který nás dovedl k dřevěné budce, která je pokladnou, suvenýry i občerstvením zároveň. Pokračování k jezírku nás stálo každého 20,- Mě do turistického deníku přibyla další vizitka, Věrka se deníkem nadchla a pořídila si jej také…Naučná stezka vedla dál po dřevěném chodníku, kolem byla rašelina, bažiny, mech a lesy.
Chodník pěkně klouzal, jak se Tom přesvědčil na vlastní kůži, když nastavil foťák na samospoušť a snažil se rychle zařadit mezi nás, aby zapózoval pro společnou fotku. Odnesla to do krve sedřená holeň, muselo to fest bolet, ale držel se statečně.
Asi po dvou kilometrech jsme došli na terasu Velkého mechového jezírka. Nebe bylo bohužel bez kresby, nedalo se nafotit lépe, ale mohli jsme být rádi, že jsme nezmokli.
Z nastavování fotoaparátů nás vytrhl příchod jisté starší paní, která nám svou přítomností „zpestřila“ pobyt u jezírka. Žádala po nás nemožné: abychom mlčeli, protože chce relaxovat.Nám se ale nechtělo mluvit znakovou řečí a paní zase neměla pochopení pro naši zálibu. Po krátké „přestřelce“ se dala na ústup se slovy: „Komunisti vás špatně vychovali!“ Nutno podotknout, že se pochlubila, že je učitelkou v mateřské školce…tento fakt můžeme brát jako omluvu za její pracovní deformaci.Vraceli jsme se pak stejnou cestou a jak jsme předpokládali, informovala paní u kasy. Podepsali jsme se na památku do místního deníku:
Sotva jsme vyšli z lesa u osady, slunce nevědělo, kudy dřív se prodrat a co osvětlit. Krásně modrá obloha, bílé obláčky a my po dobrém obědě v místní hospůdce s židlemi s obličeji na cestě k domovu. Krátkou zastávku jsme udělali v Horním Údolí, kde nás zaujal místní kostel a přilehlý hřbitov.
Mířili jsme do Rýmařova, aby Tom s Věrkou stihli zpáteční spoj, ale nakonec jsme se nějakým zázrakem ocitli v Jeseníku…Blíž jsme měli k Šumperku a z této situace vyplynul další nápad: Tom nás provede po městě.
Musím říct, že se mi Šumperk moc líbí, mnohé ulice a domy znám z jeho fotografií. Město má navíc skvělou polohu s výhledem na hory a stačí jen zajít „za humna“ a člověk je v pěkné přírodě.Ve městě jsme si pošmákli na zmrzlině, prošli několika parky, náměstími, ulicemi…myslím, že jsme v krátkém čase nachodili víc, než po Rejvíze.
Jsem moc ráda, že jsme se nenechali počasím zmást a vyrazili jsme, protože v letošním příšerném počasí musíme využít k výletům každou chvilku bez průtrže mračen…