Když nám zadal Sváťa ve fotoškole nový úkol, předložit na další hodině soubor s módními fotografiemi, říkala jsem si : „Proboha, kde a s kým já tohle nafotím?“ Pár dní nato jsem se náhodou od kamaráda dozvěděla o zámku v Dlouhé Loučce a nápad byl na světě: přesvědčila jsem kamarádku Jitku, aby mi dělala modelku…
Musely jsme čekat několik dní, než konečně vysvitlo slunce, které jsem chtěla využít coby zdroj světla. V sobotu 22.5. mě Jitka vyzvedla a uháněly jsme na zámek.Měla jsem v hlavě jen popis místa a kudy se dostaneme dovnitř, nikdy jsem tam nebyla a dokonce jsem dřív ani netušila, že v Dlouhé Loučce nějaký zámek je…Zaparkovaly jsme poblíž a snažily se nenápadně proniknout do objektu. Zepředu je na brance rezavý řetěz, ale když se jde parkem vlevo kolem plotu zámku, narazíte v něm na díru a pěšinku, která vede až k zarostlým vstupním dveřím.
Ocitly jsme se v rozlehlé chodbě a začaly s průzkumem. Na první pohled je patrné, že odsud lidi odnesli, co se odnést dalo: vypáraná dlažba, rozebrané parkety, chybějící okna, dveře,…moc tady toho vážně nezůstalo. Nedokážu pochopit, jak mohli obec a stát dopustit, aby zámek zchátral, proč se objekt přestal udržovat a proč je tak lehce přístupný, když se zde zřítilo již několik stropů a vlézt sem je opravdu riziko.Hned za vstupními dveřmi mají v dlouhé chodbě skejťáci rozjezdovou dráhu s můstky.Jak jsem se dozvěděla z internetu, zámek byl užíván jako sklad a později jako nemocnice, všude jsou stopy ze socialistické éry.Roku 1985 zámek vyhořel, jsou zde černé zdi, ohořelé stropy, schodiště…Střechu pak provizorně překryli, ale od té doby zámek jen chátrá, stropy se na mnoha místech i s trámy propadly.Nejvíc zachovalá je kaple na konci dlouhé chodby naproti hlavnímu vchodu. V ní jsem doslova zatajila dech nad výzdobou a malbami na stropě.
Kaple…nebo spíš to, co z ní zbylo.
Malby v místnosti poblíž hlavního vchodu: zde se propadl strop, po stěnách kape voda a malby se na mnoha místech slupují…
Po prohlídce jsme se pustily do fotografování. Honila jsem kamarádku po chodbách, schodech, po všech místnostech a nakonec i po parku. Plus pro mě bylo, že ji pózování a převlékání bavilo, spolupracovala naprosto úžasně.Snažily jsme se využít všech zajímavých míst v rozpadajícím se zámku. Kdoví, jak dlouho bude trvat, než se celý sesune nebo než ho lidé rozeberou cihlu po cihle.
Ani přilehlý park nezůstal ušetřen: schází se tam místní feťáci a devastují okolní stromy. Jeden z nich šel rovnou k věci a bez okolků se mě zeptal : „Dáš si se mnou trávu?“ Nezbylo mi, než se vykroutit slovy: „Dík, měla jsem už ráno…“
Rychle jsem vyfotila vyhořelý kmen stromu s různými „nádory“, který mě zaujal a prchaly jsme s Jitkou do auta.
Na zpáteční cestě jsme udělaly krátkou zastávku v polích, kde jsem svou modelku nahnala v bílých kalhotách do kvetoucí řepky. Dokonce ani neláteřila, prý se to vypere…Jituš, děkuji za spolupráci a pochopení.