Minulou sobotu jsme se s našim lektorem Svatoplukem Klesnilem a s kolegy z Fotoškoly sešli na výstavišti Flóra v Olomouci, kde probíhala již tradiční výstava a prodej květin, zahrádkářských potřeb a všeho ostatního.
Postupně jsme dostali 3 úkoly. Nejprve nás Sváťa vyslal do terénu, abychom nafotili inscenovaný portrét. Měli jsme na to slabou hodinku a všichni jsme se rozeběhli do stran jako králíci s cílem ulovit nějaký ten super záběr.Prodírala jsem se davem lidí, prahnoucích po rostliných exemplářích a přemýšlela, kdo z nich by se nechal ukecat ke skoku do fontány…Za chvíli jsem se otrkala a nestyděla se oslovit lidi, aby mi stáli před objektivem. Spousta z nich se tvářila překvapeně, ale většinou spolupracovali a tak se mi podařilo zachytit pár zajímavých záběrů:
Občas jsme na sebe navzájem narazili s lidičkami z naší skupiny a sdělovali si dojmy.Hodina rychle utekla a byl čas k návratu na určené místo, kde nás čekal Sváťa se softboxem a fotoaparátem na stativu.Připadala jsem si jako akční hrdina, když jsem se prodírala hustým davem, brzy jsem to musela vzdát a kličkovat po trávníku mezi stromy, neboť návštěvníků rychle přibývalo.Dorazila jsem právě včas, Sváťa vysvětloval náš další úkol, který nás čekal.Měli jsme si v davu vybrat návštěvníky, oslovit je a zeptat se, jestli by se od nás nechali vyfotografovat v našem venkovním ateliéru. První se fotil normální portrét a potom inscenovaný.Už jsem se těšila, jak si vyberu nějaké fešáky, ale brzy jsem zjistila, že svalovce květinky zřejmě nezajímají, žádný totiž nebyl na obzoru…Můj první „zákazník“ byl dědeček jako z pohádky, který evidentně nechápal, o co tu jde, i když jsem mu to vysvětlila. Prostě jsem ho nakonec chytla pod paži a se slovy: „Pojďte se mnou, prosím, dnes fotografujeme zadarmo…“jsem si ho odvedla na plac. Byl stylový, jako vystřižený z padesátých let a károvanou tašku, plnou skalniček, se snažil schovat za zády.
Blesk byl brzy odpálen a já se vrhla opět do davu…
Jako další mi padli do oka dva mladíci s dívkou, kteří se sice zdráhali, ale nakonec se přemluvit nechali. Snažili se schovat za zády cigarety, ale potřebovali jsme, aby vypadali přirozeně, proto měli kouření povoleno.
Po nich se mi podařilo přesvědčit zajímavý pár, jako vystřižený z westernu: pána s kovbojským kloboukem s partnerkou, která vypadala jako indiánka. Z jejich souhlasu jsem měla radost a napsala si mailovou adresu, že jim za spolupráci fotky přepošlu.
Absolutní bomba na závěr pro mě byli dva podivíni, které když jsem spatřila, musela jsem si je zvěčnit. Přemluvit je ale nebylo jednoduché, vynaložila jsem velké úsilí a také trochu sílu, když jsem zmítajícího se „Johna Lenona“ drapla pod křídlo a táhla ho sebou k softboxu. Těch 10 fotografů, co na ně mířilo objektivy svých fotoaparátů, je zaskočilo, proto dělali chvíli drahoty. Nakonec „Lenon“ přesvědčil i svého kamaráda, aby tam nestál sám a oba mi zapózovali. Dokonce se v něm na závěr projevil exhibicionista a předvedl perfektní pózu a já byla se záběry maximálně spokojená.
Nakonec- proč fotografovat jen hezouny? Mezi námi chodí spousta obyčejných lidí, kteří nejsou zrovna krasavci, ale jsou prostě zvláštní, netypičtí a svým způsobem originální…Také kolegové z naší skupiny si přiváděli do ateliéru návštěvníky obtěžkané taškami s květinami a my ostatní jsme s pobavením sledovali reakce lidí, práci kolegů a vyfotografovali jsme si pár záběrů pro sebe:
Tato slečna byla pro každou legraci…
Z holčiček v růžovém jsme měli velikou radost…
Někteří návštěvníci si fotografování užívali stejně jako my…
Naším posledním úkolem byl konceptuální dokument. Opět jsme se rozprchli do davu, tentokrát na 2 hodiny. Napadlo mě fotografovat stánkaře v různých činnostech. Někteří si ani nevšimli, že je fotím, jiní sotva si všimli, změnili postoj, výraz, kryli se rukama a jeden dokonce skočil pod pult!Pobavila jsem se náramně a začala realizovat další nápad: fotografovala jsem lidi odpočívající v trávě. V nohách jsem měla snad 10km, lítala jsem z jednoho konce výstaviště na druhý a nakonec jsem si zašla na oběd. Dala jsem si nudle s gyrosem, posadila jsem se do tureckého sedu mezi davy lidí na trávník a během jídla několikrát tasila spoušť.Nakonec jsem fotografovala přímo v davu, naslepo od pasu.Když jsem se vrátila do ateliéru, Sváťa mi oznámil, že ostatní kolegové už odešli. Neměla jsem kam spěchat, moje rodina mířila za mnou, abychom si spolu v klidu prohlédli kytičky i stánky.Musím říct, že ačkoliv jsem měla zpočátku ráno obavy, jestli mě tento styl fotografování zaujme, nakonec jsem si fotografování ve stylu paparazzi perfektně užila a zjistila, že mi komunikace s lidmi nedělá vůbec žádné problémy.Velký DÍK Sváťovi za super nápad, možnost vyzkoušet si fotografovat s profi aparaturou a za všechny jeho rady, které nám poskytuje.Když jsme o pár dní později ve škole fotografie třídili, pronesl, že tak „našlapanou skupinu“ ještě nezažil, což potěšilo nás všechny.
