Nedávno jsem v nabídce jedné Litovelské cestovky objevila termín koncertu Petra Bendeho a BendeBandu. Další super příležitost pro setkání s Martou…
Stejně to mám dobře zařízeno: s Martou chodím na Petra, s Jitkou na Chinaski, pokud koncertují někde poblíž.Marta říká, že se mnou klidně pojede na koncert mé oblíbené skupiny NKOTB. Nevím, zda se mi dostane příležitosti, držet v rukou jejich lístky, zatím je to pro mě vzdálený sen, neboť kluci koncertují letos pouze v Americe (a na to nemám) a navíc na lodi (na lodi mi bývá děsně „blujno“). Když měli koncerty v Německu, byla jsem čerstvě po operaci břicha a když o pár měsíců později koncertovali v Londýně, Marta měla psí výstavu a sama bych si jet netroufla.Na rozdíl ode mě mají holky své oblíbené kapely na dosah ruky…Sotva v pátek okolo 15 hod zastavil Milan u našeho domu, vyložil Martu a pospíchal do Ostravy, aby stačil rozložit stánek na dobrém místě, kde měli druhý den prodávat na výstavě psů. Můj manžel stačil jen zvolat: „Tak se zase někdy stav…“ a propukli jsme v záchvat smíchu.K večeři jsme sluply zapečené bagety se šunkou a salátem s mozarelou a rajčaty.V 18 hod jsme už s Martou uháněly naší Felicií do Litovle.Pro mě šlo o 3. koncert Petra a jeho kapely ( poprvé v Náměšti na Hané, podruhé v Olomouci, pokaždé s Martou) a opravdu jsem se moc těšila.Před Záložnou jsme narazily na Martiny známé, kteří přijeli z Prahy a společně jsme vešli do budovy.Lístky jsem objednávala přes internet. Měli je pro nás nachystané a po jejich vyzvednutí jsme zamířili do sálu s pódiem. Během chvíle za námi přišel klávesák a nejenže se pěkně přivítal s Martou a jejími známými, on se hezky přivítal i se mnou!Lidé se scházeli pomalu, nejdřív jsme se vyděsili, že nás tu bude pár, ale nakonec se postupně sál naplnil a fanynky se přes nás snažily dostat co nejblíž k pódiu.S holkama jsme se spokojily s druhou řadou, kde jsme měly kolem sebe dost místa na vlnění se v rytmu.A pak už naběhla kapela a za tleskání a ohlušujícího vřískání i Petr Bende…Koncert se rozjel na plné obrátky a já jsem již potřetí žasla, kde v sobě Petr bere tolik energie a jak je možný, že po hodině „lvího řevu“ neochraptí…Marta, jako jejich dvorní fotografka, střídavě fotila všemožné pózy členů kapely, kteří se před ní schválně předváděli a střídavě zběsile pařila a já se snažila jí stačit (druhý den jsem cítila každou kůstku v těle).Petr zazpíval kromě starších i několik nových, moc pěkných písní. Jako pokaždé do nich vložil kus sebe a lidé to ocenili: po každé písni propukl obrovský aplaus, za který vždy mile poděkoval…A co teprve na závěr! Sál propukl v ohlušující řev, my jsme řvaly samozřejmě taky a vykřičely jsme si přídavek, na který jsem čekala: Nad horú…S holkama jsme se chytily kolem ramen a kývaly se ze strany na stranu a zpívaly s kapelou…a všichni okolo se také vlnili.Hodina utekla jako voda, kluci se s námi rozloučili a utíkali do šatny, před kterou byla chodba během chvilky narvaná davem fanynek, čekajících na autogramiádu.Šly jsme do šatny také a trpělivě čekaly, až se fanynky, lačné podpisů, Petra nabaží a půjdeme za ním.Potěšilo mě, že si na mě i Davídka pamatoval z Náměště. Vyptával se, jak se malému daří a dokonce jsme zjistili, že se naši synkové narodili ve stejný den! Kluci z kapely zatím balili věci a postupně se k nám scházeli chvíli popovídat a rozloučit se podáním ruky a polibkem na tvář…Potěšilo mě to… jakobych hned zapadla k nim „do rodiny“…Petr pak popadl svá pouzdra s kytarami a vyšli jsme na parkoviště před budovu, kde jsem se rozloučila jak s Martou, která mířila za Milanem do Ostravy, tak s ním.Když jsem pak z Litovle odjížděla, cestou domů jsem si broukala melodii „Nad horú svítá“…S Martou „bendím“ a s Jitkou „chinaskuju“…No řekněte, nemám já to dobře zařízeno?
